Zásadní film a kniha / čast 2
Opět jsme se v posledním čísle dok.revue zeptali tvůrců, producentů, teoretiků, historiků, pedagogů i dalších osobností českého a slovenského dokumentárního světa na pro ně zásadní dokument a knihu, se kterými se v uplynulém roce setkali. Nesestavujeme jeden z dalších žebříčků toho „nej“, nýbrž nás zajímají myšlenkové toky a kontexty, které formují současnou dokumentární produkci a její vnímání nejen odbornou společností, jak ostatně napovídá poněkud osobní formulace anketních otázek.
1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?
2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?
Jan Gogola ml., režisér, dramaturg, pedagog
1/ Třeba Dialog s Josefem litevské režisérky Elžbiety Josadė. Autorka navštěvuje otce, kterého deset let neviděla, protože se z Litvy přestěhoval do Izraele, kde maluje krajinu. Filmový rozhovor obrazů malíře otce a filmařky dcery, ve kterém se oba stávají krajinou. Rodina obrazů. I toto vizuální zemědělství, v jehož průběhu díky obdělávajícímu pohledu roste z krajiny světlo, je považováno za dokument. Jak nemá být ve světě tolik násilí, když v něm tak samozřejmě vládne princip znásilňující doslovnosti.
2/ Třeba Theodicea G. W. Leibnize. Ospravedlnění Boha ve světě, který je jeho dílem a v němž je přitom tolik zla. Podle Leibnize se jedná o nejlepší ze všech světů, protože Bůh stvořil právě jej s pointou, jíž se nelze zmocnit. Bůh nás temnotou vyzývá k pěstování božského v nás, se kterým máme vstupovat do tmy. Osvětlenou místnost rozsvěcovat netřeba. Při četbě se mně jako soundtrack připomenul zářivý zpěv Ivety Bartošové v písni Útoč láskou: …I láskou se vítězit dá.
Tomáš Hrubý, producent
1/ Dokumenty o přírodě jsou, z bůhví jakého důvodu, obecně považovány za méně důležité a intelektuálně hodnotné jako dokumenty společenské, angažované či autorské. Série BBC Planet Earth 2 dokazuje chybnost tohoto pohledu. Svojí jednoduchostí, sílou a společenským přínosem nechává naprostou většinu nejen dokumentárních, ale i hraných filmů v prachu. Mimochodem jaké jiné dílo má na ČSFD 99 %?
2/ Na knihu Triumphs of Experience: The Men of the Harvard Grant Study mě navedl jeden povedený příspěvek na konferenci TED. Kniha sleduje několik set čerstvých absolventů Harvardu od jejich promoce v roce 45 a každý rok se jich ptá, zda jsou šťastní a co je šťastnými dělá. Samotná šíře a škála celé této studie štěstí a lidských rozhodnutí je impozantní, jednotlivé osudy jsou pak ve stejný čas zábavné a strašidelné – který z těch životních příběhů se bude nejvíce podobat tomu vašemu?
Pavel Jurda, dokumentarista
1/ Záznamy, režie Karel Čtveráček a Jan Horáček. Autoři uvádějí, že jde o „pouhou obrazovou koláž“, přesto je to ryzí dokumentární film, který vám dává okusit zblízka a intenzivně těch osm let, které Horáček strávil na cestách po Moravě, Slovensku a Polsku s fotografem Josefem Koudelkou. Zažít, jak chlapi vyhrabávají strom vysoký jako kostel i s kořeny. Být přítomen a vnímat. To je podstata filmu, který jsem nečekaně uviděl v jedné bytové galerii v Brně.
2/ Jiří Olič, Vy neznáte Mirka Tichého... Díky Jiřímu Oličovi jsem v devadesátých letech pro sebe objevil Demla a Váchala a letos k mé radosti vyšla jeho originálně komponovaná kniha o jiných dvou podstatných solitérech. O „zdánlivě periferních jevech“ – básníkovi Jiřím Veselském a výtvarníkovi a fotografovi Miroslavu Tichém. Zatímco o moravském poetovi nebyl bohužel natočen žádný pořádný dokument, o Tichém jich vzniklo ještě za jeho života několik, především úžasný film s názvem Worldstar natočila Berlíňanka (sic!) Nataša von Kopp.
Rozálie Kohoutová, dokumentaristka
1/ V záplavě festivalových filmů s tématem uprchlické krize ve mně zanechal silný dojem film Unser Deutschland – Zwei Syer auf Winterreise (Naše Německo – Dva Syřané na zimní cestě). Dva kluci ze Sýrie, jeden profesor na akademii výtvarných umění a druhý podnikatel, spolu jedou na cestu Německem, kam oba kvůli válce emigrovali. Film nešokuje obrázky utrpení, ale poskytuje velmi intimní vhled do světa těchto dvou, vlastně úplně normálních kluků, kteří nechali v Sýrii kvůli válce všechno a začínají někde jinde. Jejich naprosto přirozené, místy naivní nadšení z dnešního Německa, ale současně až dětský údiv nad válečnou historií Evropy a její obnovou, kontrastují se vzpomínkami na předválečnou Sýrii a na změny, které přinesla válka. Myslím, že to byla právě jednoduchost srovnání dvou válek a intimita hlavních protagonistů, proč mi film utkvěl.
2/ Letos v zimě jsem na natáčení v Maroku přečetla knihu Michaela Houllebecqa Soumission. Kniha pro mě byla určitě zásadní jistě i proto, že jsem ji četla v muslimské zemi, ale i kvůli podzimním událostem v Paříži, kde jsem 3 roky žila. Houllebecq mě provázel minulým rokem i nadále, když jsem měla možnost vést filmový ateliér na letním workshopu Espace des possibles v jihozápadní Francii, ze kterého Houllebecq vychází ve své knize Elementární částice. Rok 2016 jsem zakončila s Houllebecqovým románem Platforma, nicméně na dovolenou na Kubu ani do Thajska se nechystám.
Adéla Komrzý, dokumentaristka
1/ O násilí (2014) švédského režiséra Gorana Huga Olssona jsem viděla letos v rámci Jihlavského manifestu. Struktura filmu vychází z knihy myslitele Frantze Fanona, která popisuje a analyzuje mechanismy násilí na základě osobního pozorování dekolonializace afrických zemí. Jako prostředek k odvyprávění Fanonových tezí slouží Olssonovi kromě grafiky v obraze a klidného voiceoveru americké zpěvačky Lauryn Hill i autentické švédské filmové archivy. Jde o strhující, šílené situace, které často dosahují surrealistických kvalit. Vzhledem k tématu svého posledního filmu jsem byla pohlcena mj. tematickou linkou, která neustále osciluje mezi neobhajitelným násilím a sebeobranou, a z kina jsem odcházela se silným pocitem viny, který umocnila až fyzicky zprostředkovaná zkušenost.
2/ Jedna z knih, které mě udržují dlouhodobě v napětí, je Nouzové Imitatio Christi. Závěť muže, který ukradl a vyprášil uprostřed postpřírody popel praktického filozofa Ladislava Klímy od S. d. Ch. Mystifikační dokumentární romaneto čechrá mýty kolem prožitků během „Cholupického dne“ a zároveň je osobním, poeticky krásně odporným funebrálním průvodcem.
A ještě kniha rozhovorů Noama Chomského a Andreho Vltchka s názvem Západní terorismus, která převracela mé zažité koncepty a stereotypy, že jsem se s radostí s každou další stránkou rozčilovala.
Jaroslav Kratochvíl, dokumentarista
1/ Stopy, střepy, kořeny (Květa Přibylová, 2016),
protože podněcují (filmovou) představivost.
2/ Krvavé země (Timothy Snyder),
protože stojí mimo naši představivost.
Eva Križková, filmová publicistka a distributorka
1/ Ve všeobecnosti sebe sama řadím spíše k fanouškům experimentálnějšího a subjektivnějšího druhu dokumentu. Letos bych však možná v kontextu celkové nálady přeorganizování některých priorit ráda poukázala na dva dokumenty, které jsou spíše reportážního charakteru a spojuje je schopnost motivovat diváka k víře v pozitivní hodnoty, jakými jsou profesionalita, poctivost či služba společnosti. Český dokumentární film Petry Nesvačilové Zákon Helena ukazuje ženu policistku, která díky své vytrvalosti, přímosti a bezúhonnosti dokázala přivést před soud a posadit za mříže klíčové osobnosti české mafie, a nejen to, dokázala si tím dokonce (alespoň z režisérčina pohledu) vysloužit i jejich respekt. Slovenská režisérka Anna Grusková zase v čase, kdy naši politici bezostyšně podlamují pozici novináře ve společnosti, představuje Irenu Brežnou, ženu novinářku na světové úrovni, která nám připomíná, jak náročná a důležitá je ve skutečnosti tato profese a jakou zodpovědnost s sebou nese.
2/ Od léta se opakovaně vracím ke knize, kterou jsem dostala jako narozeninový dárek, k reportážnímu románu Jona Ronsona s názvem: Oni. Na potulkách s extrémistami. Po přečtení prvních kapitol jsem váhala, zda nejde o fikci, nechtělo se mi věřit, že by opravdu mohly extremistické skupiny být uvnitř organizované způsobem, jakým to autor popisuje, a že by jejich rétorika mohla mít opravdu takovou odezvu ve společnosti. Jinak řečeno, že až takovíto blázni mohou ještě existovat v současném světě, a navíc se obhajovat v médiích a na mezinárodních politických mítincích. Bohužel pokaždé, kdy jsem se k této knize vrátila a přečetla si její další kapitolu, už jsem se divila méně. Předposlední kapitolu jsem přečetla ve vlaku z Bratislavy do Olomouce plném podnapilých neonacistů a jejich dialog o tom, zda by se nevyplatilo vyhodit do vzduchu nějaký arabský hotel, zjevně nikoho z okolo sedících nijak extrémně nepopuzoval.
Veronika Lišková, režisérka a scenáristka
1/ Fuocoammare: Požár na moři Gianfranca Rosiho a film Cameraperson Kirsten Johnson. První zmíněný byl pro mě tichou, nesentimentální a takřka neorealistickou sondou do života italské Lampedusy, kde se každodenní mikropříběhy místních obyvatel mísí s tragickou realitou uprchlíků a jejich mrtvých těl, jež ke břehům ostrova doplouvají po moři. Film Cameraperson je pak pro mě výjimečným memoárem dokumentaristky-kameramanky nasbíraným během pětadvaceti let její práce. Jeho jednotlivé sekvence nasnímané po celém světě tvoří hypnotickou koláž nabízející intimní reflexi střetu estetických a etických voleb, s kterými se při své práci setkává. Zároveň je osobní a upřímnou zpovědí o fascinaci, zvědavosti a unikátních lidských setkáních, které ji při ní drží.
2/ Childhood of Jesus od J. M. Coetzeeho. Coetzee využívá extrémně jednoduchý jazyk, nepracuje s atmosférou, a přesto vykresluje fascinující obraz postsekulární, konformní, kvazi socialistické společnosti fungující bez vášně, emocí, zaujetí a hledání hlubšího smyslu.
