Zásadní film a kniha / čast 3
Opět jsme se v posledním čísle dok.revue zeptali tvůrců, producentů, teoretiků, historiků, pedagogů i dalších osobností českého a slovenského dokumentárního světa na pro ně zásadní dokument a knihu, se kterými se v uplynulém roce setkali. Nesestavujeme jeden z dalších žebříčků toho „nej“, nýbrž nás zajímají myšlenkové toky a kontexty, které formují současnou dokumentární produkci a její vnímání nejen odbornou společností, jak ostatně napovídá poněkud osobní formulace anketních otázek.
1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?
2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?
Martina Malinová, dokumentaristka
1/ Gulîstan, země růží režisérky Zaynê Akyol. Protože pořád žijeme ve světě, kde vládne šovinismus a nerovnost, ve světě, kde Česko vyzbrojuje mnoho zemí a podporuje průmysl zabíjení, ve světě, kde Kurdové a Kurdky nemají vlastní místo. Hrdinky filmu o kurdské ženské guerille jsou už většinou po smrti, a když je posloucháte, musíte přemýšlet o tom, kam byste samy zašly a za jakou cenu. Navíc je to příležitost vidět armádu, ve které jsou si ženy a muži rovní, ve které může osmnáctiletá žena oponovat veliteli a nikdo se nad tím nepozastavuje. Osvěžující dokument pro ženy, které žijí v zemi, kde nás stále lidé posílají do kuchyně, říkají nám, že máme PMS nebo s námi nediskutují vůbec a pak nás chtějí se zbraní v ruce chránit před znásilňováními, která sami páchají.
2/ Nedávno jsem si na Knihexu pořídila knihu Atlas zemí, které neexistují od Nicka Middletona. Jde o seznam 50 zemí, které nejsou oficiálně uznané. Obsahově není vyčerpávající, ale je zajímavé vidět, na kolika místech se svádí boje o suverenitu a jaké podoby může nabývat.
Andrea Průchová, pedagožka a výzkumnice Národního filmového archivu
1/ Snímek The Event od režiséra Sergeje Loznitsy, který je sestaven z dobových archivních materiálů, jež dokumentují srpnový puč roku 1991 v Sovětském svazu. Film mi připomněl a představil obraz ruské občanské společnosti, s níž se v současné době díky Putinově nekompromisně vládnoucí ruce nemůžeme setkat.
2/ Fotografická esej Johna Bergera a Jeana Mohra Sedmý muž: Příběh života migranta v Evropě z roku 1975. Text a fotografie dokumentují život zejména nelegálních migrantů v Evropě v polovině 70. let. Bylo nesmírně zajímavé sledovat vzorce chování evropské společnosti vůči imigrantům, v tomto případě především ekonomickým, které se při srovnání s rokem 2016 změnily jen pramálo.
Alice Růžičková, dramaturgyně
1/ Stopy, střepy, kořeny (r. Květa Přibylová) – jedná se o 20minutový skutečně absolventský autorský film z katedry dokumentárního filmu FAMU, kde si autorka sama vedla kameru. Forma filmové básně umožnila Květě pracovat experimentálním tvůrčím způsobem s jejím oblíbeným prvkem nonsensu a naplno těží ze sčítání významu asynchronního zvuku a obrazu 16mm negativu. Tento film vyžaduje od diváka určitou spolupráci – ani ne tak rozumovou, jako spíš vzpomínku na vlastní tělesný prožitek obohacujícího a smiřujícího kontaktu s přírodou. Sledujeme Květinu hru s matérií před kamerou, vidíme jablka kutálející se po silnici, běžící i rozježděná, holé větvoví, listy barevné, zatímco slyšíme téměř iritující zvuk kutálejícího se plodu. Dřevěný koníček se houpe na větvi, zatímco klapot kopyt střihově navozuje mikropříběh cválajícího koníka kolem vánočního stromečku. Čistý obraz zimní krajiny a bečení ovcí – podobně jako lidí ztracených, kteří hledají svého pastýře nebo alespoň smysl… Tuto poetickou poctu duchem i dílem prosycenému životu, intenzivní zprávu o konci i stále se obnovujícím počátku vřele doporučuji.
2/ Zvláštní obraznost, poetičnost a úvahy o víře provázejí i obě knihy, které mě letos výrazně zasáhly – Bloudění od Jaroslava Durycha, kniha o běsech 17. století za vlády Albrechta z Valdštejna psaná malebným archaickým stylem, kdy zrovna cítíte pach krve doby pobělohorské a jste svědky působení diplomacie zla (proč mi tak připomíná dobu dnešní?), a traktát Výstup na horu Ťululum aneb o biologické podstatě pozemského Času od kartografa Františka Nováka z Lomnice nad Popelkou, mašíbla mašíblů, který mi odhalil doposud neznámý fakt, že v 9. století byli do Nové Paky posíláni muži, aby zde zažili svého druhu porod. Díky prudkému kvalitativnímu skoku ve svém mozku totiž přivedli na svět „lidský rozum v jeho nejvyspělejší duchovní podobě, krátce zvaný PAK“, aby nad vodami řeky Rokytky obcovali s pozemským časem a vyzvídali od něj nesčetná tajemství. A tak se snažím, aby se i můj rozum dostal aspoň někdy do podobně „superstřízlivého stavu“…
Apolena Rychlíková, dokumentaristka
1/ American Crime Story: People vs OJ Simpson. Neuplyne pomalu ani týden, aby se nevynořil další ze série „must see“ quality TV projektů. Těžiště kvalitní filmové tvorby se mimo artové filmy nebo dokumenty definitivně přesunulo na internet a do televizí a množství seriálů, které si od momentu svého uvedení okamžitě vydobydou status „nejlepší počin sezóny“, se začíná blížit otravnému limitu.
Tak jak tak: americký kriminální seriál věnovaný reálné události z počátku devadesátých let před diváky staví strhující story, během které je upřímnější fandit opravdovému náckovi než naskočit na účelově použitý příběh o rasismu, jehož scenáristy a obhájci jsou ve výsledku především lidé ze světa velkých peněz. Nebývale věrné pojetí seriálu dává vyniknout i takovým otázkám, jako je genderová diskriminace nebo sociální neprostupnost, sekundární viktimizace oběti či fungování masmédií v ožehavých kauzách. Proces s hvězdou amerického fotbalu Simpsonem byl jedním z prvních, který se kamerami přenášel do celého světa, a dokumentární rozměr celého seriálu, věrnost postav i situací, je místy až šokující.
2/ bell hooks: feminizmus do vrecka, ASPEKT 2013. Po delší době se zdá, že i Česká republika se začíná otřásat pod (zatím) jemnými návaly počínající „feministické“ revoluce. To co je v řadě zemí už dávno normou, se díky aktivitám řady feministek a feministů stává diskutovaným tématem i u nás. Kniha slavné radikální feministky bell hooks mnohým z nás znovu a důkladně ukazuje, že pokud se mají otázky kultury sexismu nebo genderové nerovnosti dostat do širšího povědomí, bude nutné je vytrhnout ze stávajícího akademického narativu a vrátit je zpět do rukou těch, které s ním mají ve svých reálných životech opravdové problémy.
Feminismus jako sdílená praxe napříč třídami nebo minoritami, feminismus jako každodenní práce na zlepšení světa, ve kterém žijeme – nejenom my, privilegované bílé ženy, ale především ty všechny ostatní, na které genderová ostrakizace ve svých nejhorších podobách dopadá. Kniha bell hooks nám připomíná, že být feministkou/feministou neznamená řídit svět z pozice těch, které mají vagínu, ale hledat a nalézat cestu k rovnosti, která může být prospěšná pro společnost jako celek.
Martin Ryšavý, dokumentarista a scenárista
1/ Mezi dokumentárními filmy mě hodně zaujal nehotový, nedodělaný a po všech stránkách neúplný film studenta FAMU Zdeňka Chaloupky Ukažte mi válku. Ale zaujal mě hlavně tím, co tam mohlo být a nebylo, tak doufám, že s ním Zdeněk Chaloupka ještě není hotov a že ten film ještě dozná podstatných změn.
2/ Pokud jde o knihy, byla pro mě důležitá esej filozofa a teoretika umění Borise Groyse O novém – zkušenost ekonomiky kultury. Myslím, že česky zatím nevyšla, stejně jako i jiné Groysovy knihy, možná by bylo na čase je v Čechách vydat.
Andrea Slováková, filmová teoretička
1/ Esejistický film Mikea Hoolbooma Tvoříme páry (2016) je mistrovským dílem mého nejoblíbenějšího audiovizuálního tvaru, found footage koláží. Propojuje úvahy nad způsobem tvorby a produkce vztahů a výrobními mechanismy ve společnosti, zatímco argumenty obou rovin se střetávají v kritické úvaze nad aparáty organizujícími vidění.
2/ Kniha Svetlany Alexijevič Vojna nemá ženskú tvár (slovensky, 2015), kde autorka literárně zpracovala rozhovory orálně-historického výzkumu se ženami z bývalého Sovětského svazu, které prožily druhou světovou válku, a mnohé z nich v ní samy bojovaly, mě naprosto ohromila jak detailním a v mnohém novým obrazem staré války, tak způsobem vyprávění.
Diana Tabakov, vedoucí akvizic DAFilms
1/ V tomto roce je pro mě obtížné pojmenovat jeden zásadní film (například v roce 2015 bych bezkonkurenčně jmenovala dokument Patricia Gúzmána Perleťový knoflík). Možná je to všemi těmi zásadními událostmi, které se v tomto turbulentním roce odehrály a které zastínily význam všeho ostatního. Nicméně ráda bych uvedla jeden titul, který myslím zapadl a který ve mně po zhlédnutí velmi dlouho rezonoval. Srbsko-francouzský dokument Depth Two se navrací k událostem během války v Kosovu, kdy v roce 1999 sjel nákladní vůz s těly 55 Albánců do řeky Dunaj. Nedaleko Bělehradu byly objeveny masové hroby na území, které v době války spravovala srbská protiteroristická jednotka. Autor tyto události v thrillerovém duchu propojuje a odkrývá příběhy obětí i vojáků, kteří masakry prováděli. Příběh filmu je vyprávěn kontemplativními záběry na srbskou a kosovskou krajinu a audionahrávkami výpovědí ze soudního procesu s Miloševičem v Haagu. Oběti válečných zločinů bývají nejčastěji vyzdvihovány populistickými politiky. V dobách, kdy se mladá generace nacionalizuje, je však nesmírně důležité poukazovat na vlastní historii. Považuji to od režiséra za krok velmi odvážný, přijít tak krátce po válce s tak nesmírně tíživým tématem odkrývajícím bolestné části srbské historie, a to autorsky silnou filmovou formou.
2/ Podobně jako u filmu je to pro mě osobně v tomto roce s knihou (v minulém roce bych jmenovala celkem jasně knihu Podvolení). Proto bych chtěla zmínit knihu vydanou v roce 2014, kterou jsem však plně docenila až letos. Krásná kniha Mapping It Out editovaná, řekla bych, světově nejpopulárnějším kurátorem Hansem Ulrichem Obristem navazující na Serpentine Gallery Map Marathon. Nové 21. století je charakteristické migrací, přesuny a globalitou (v glissantovském geopoetickém pojetí mondialité). Tato kniha propojuje vize z různých oborů, představuje vizuální mapy stovky umělců, ale i astronomů, fyziků, matematiků či architektů. Mapa může být abstrakcí našeho fyzického či pojmového světa a tato kniha představuje světy překreslené (např. Bourgeois), zmapovává lidské jednání (Eliasson, Yoko Ono), mapuje svět vědecký, smyšlený i ten, který zmapovat nelze (Kapoor, Baldessari). Jonas Mekas vytvořil na základě své paměti mapu New Yorku 60. let, Joel Gold vykreslil neuroanatomickou mapu našeho „sociálního“ mozku, Tehching Hsieh v 80. letech zaznamenávala do mapy své městské performance, Bruce Sterling zvizualizoval mapu literatury, Qiu Zhijie zmapoval 21. století. Stovky dalších vizualizací nám podávají pohled na svět, jako bychom se dívali na stůl s objekty.
Helena Třeštíková, dokumentaristka
1/ Zaujal mě Normální autistický film Míry Janka, protože je takový normálně lidský.
2/ Matouš, zápisky filmového kritika Jiřího Cieslara z posledního období jeho života. S tak intimním pohledem do bolavého nitra jsem se ještě nesetkala.
Kamila Zlatušková, producentka a proděkanka FAMU
1/ V paprscích slunce ruského režiséra Vitalije Manského, mimo jiné v koprodukci s ČT a Hypermarketem Víta Klusáka a Filipa Remundy. Neskutečný obrázek Severní Koreje. Výjimečně bych si v tomto případě pomohla i citací z ČSFD – „neuvěřitelně smutný film, u kterého se budete popadat smíchy za břicho“. Já jsem silný dojem po projekci rozdýchávala opravdu dlouho. Příběh malé korejské protagonistky sepsaný korejskými cenzory je banální a srdcervoucí zároveň. Jde o podstatu totalitarismu, který není nikterak rafinovaný, jen nekonečně hloupý, nadutý a krutý.
Z debutů a mladých talentů pro mě byla letošním objevem studentka FAMU Barbora Chalupová a její film Do zbraně. Překvapivá a odvážná situační úvaha o zbraních a jejich dostupnosti.
2/ V porotě letošní MFDF Ji.hlava jsem měla tu čest být se spisovatelem Patrikem Ouředníkem, a protože jsem jeho hit a nejpřekládanější českou knihu Europeana nečetla, doplnila jsem si obratem vzdělání a mám z té knížky největší letošní čtenářský zážitek.
