Zásadní kniha a film / od Angera po Gogolu

I letos jsme v posledním čísle dok.revue vyzvali tvůrce, producenty, teoretiky, historiky, pedagogy i další osobnosti českého dokumentárního světa, aby si nejen sami pro sebe zrekapitulovali, s jakými pro ně zásadními filmy a knihami se v uplynulém roce setkali.

Nechceme sestavovat žebříček toho nejlepšího, ale zajímají nás myšlenkové toky a kontexty, které formují současnou dokumentární produkci a její vnímání nejen odbornou veřejností, jak ostatně naznačuje poněkud osobní formulace otázek a jejich záběr – rok vzniku či publikace dané knihy a filmu nehraje žádnou roli.

1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?

2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

» Od Angera po Gogolu
» Od Hanáčkové po Kuboše
» Od Kvapila po Žaluda

Jiří Anger, filmový teoretik a historik

1/ I letos si vybírám filmové dílo, které je dokumentem pouze zdánlivě. Dlouhometrážní debut britského experimentálního režiséra Scotta Barleyho Spící lůno (2017) je ukázkou něčeho, co bychom mohli nazvat ambientním filmem. Obrazy krajiny při stmívání na pomezí digitální fotografie a malířského zátiší nejeví žádné nutkání vinout se vpřed, a divák musí cíleně pátrat, aby v nich rozeznal alespoň náznaky pohybu. Vzdor dokumentárně úsporným prostředkům však příroda nepřipomíná nic, co máme ve zvyku si pod ní představovat. Ani okulahodně krásná, ani uchvacující svou tajemností, působí, jako by plynula nezávisle na časoprostorových souřadnicích lidského světa. Příroda ve smyslu soudržného, rozumově či smyslově uchopitelného celku přestává existovat, přežívá jen mozaika děsivě lhostejných obrazů, které se mohou kdykoli zřítit na naše hlavy a ponořit vše do temnoty – jako film sám činí při bouřlivém, rytmicky vygradovaném finále.

2/ Jelikož jsem pokračoval v trendu upřednostňování odborné literatury nad beletrií, nepřekvapí, že vybírám knihu akademického rázu. Monografie Jihoon Kima Between Film, Video, and the Digital: Hybrid Moving Images in the Post-Media Age (Bloomsbury, 2016) přichází do skrz naskrz probádané (byť stále plodné) výzkumné oblasti, a přece přichází s minimálně dvěma důležitými impulzy. Zaprvé se při vymezování vztahu analogu a digitálu zručně vyhýbá jak mediálnímu esencialismu, tak i postmodernímu míchání všeho se vším, a nastoluje koncepci hybridních pohyblivých obrazů – obrazů, které v sobě kombinují analogové i digitální propriety, avšak současně nezastírají specifika těchto vlastností. A zadruhé na rozdíl od mnoha podobných publikací směřuje Kimova kniha zdola nahoru, začíná tedy u filmových a mediálních děl samotných. Důsledné analýzy experimentálních filmů a videoinstalací z posledních zhruba patnácti let ukazují nejen fascinující souhru mnohdy protichůdně vnímaných formálních prvků, nýbrž i stoupající vliv technologických procesů na estetické znaky filmů. Ačkoli tato publikace neznamená v kontextu mediální teorie žádný koperníkovský obrat, představuje nesmírně cenný nástroj k pochopení současného audiovizuálního umění v jeho rozporech.
 

Tereza Bernátková – režisérka

1/ Film roku jsem viděla v archivu České televize, kde jsem narazila na anketu z léta roku 1989 o budoucnosti komunismu. Objevují se v ní převážně odpovědi jako: „Doufám, že už brzo bude.“ Uvědomila jsem si, že imaginace chybí nejen směrem do budoucnosti, ale i naší minulosti.

2/ Politickou imaginaci rozšiřuje kniha Markéty Pražákové Seligové Život poddaných v 18. století: osud nebo volba? Jde o mimořádnou studii pracujících lidí v 18. století. Autorka se v ní věnuje demografickým, hospodářským, sociálním a rodinným aspektům života venkovských poddaných na panství Horní Police. Jakkoliv jde o úzce vymezený region, ukazuje, jak se v raném novověku prosazoval kapitalismus, jak se proměňovala forma rodinných vztahů, výchovy a jak ta souvisela s migrací poddaných – přínosné čtení také pro naši současnost.
 

Tomáš Bojar – režisér a scenárista

1/ Tento rok mám spojený hlavně se dvěma „dokumentárními“ zážitky: výstavou v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu, na níž jsem obdivoval soustředěnost a přesnost výrazu Josefa Koudelky, a pak také se záznamem smuteční řeči Baracka Obamy na pohřbu Johna McCaina. V posledních měsících jsem si ji pouštěl hned několikrát. Občas jsem u toho dokonce měl pocit, že západní civilizace ještě není úplně ztracená a že možná má i jakousi naději. Kromě toho mě zaujal film Jana Geberta Až přijde válka. Líbila se mi jeho střízlivost, věcnost, neochota ke snadným soudům. A hlavně to, jak ve filmu plyne čas. Jedna věc je o plíživých změnách mluvit nebo si o nich číst v knihách a esejích, druhá věc je mít je živě před očima a skutečně se jim podivit. Díky Honzově filmu je možné zažít to druhé. A to mi přijde vyloženě cenné. 

2/ Artur Schopenhauer – Svět jako vůle a představa. Po letech jsem se zase vrátil k téhle knize – a zase se mi zdála trochu nevyrovnaná, na řadě míst vyloženě problematická, ale navzdory tomu nádherná a hluboká. Člověk si díky ní připomene některé základní, skutečně podstatné věci, na něž uprostřed rychleji a rychleji plynoucích dnů zapomíná, nebo hůře – úplně zapomněl. A oklikou se dostane i k tomu, na co dennodenně naráží, třeba když pracuje na nějakém scénáři. Například: „Že všechno štěstí je jen negativní, ne pozitivní povahy, že právě proto nemůže být trvalým uspokojením a obšťastněním, nýbrž vždy jen zachraňuje od nějaké bolesti či nedostatku a po něm buď musí nastoupit nová bolest, nebo langour, prázdné dychtění a nuda; to nachází doklad i v onom věrném zrcadle podstaty světa a života, v umění, zvláště v poezii. Každé epické nebo dramatické básnictví může totiž vždy zobrazit jen zápas, úsilí a boj o štěstí, nikdy však trvalé a úplné štěstí samo. Vede své hrdiny přes tisíce těžkostí a nebezpečí až k cíli: jakmile je dosažen, rychle nechá spadnout oponu. Neboť nezůstává mu nyní nic než ukázat, že třpytivý cíl, v němž se hrdina domníval najít štěstí, ho jen škádlil a po jeho dosažení to není lepší než předtím.“
 

Ivo Bystřičan – režisér

1/ Musím se tentokrát předem omluvit za sebestřednost, kterou se pokusím rozpustit v následující odpovědi o knize. Nejdůležitější dokumentární film pro mě letos byl ten, jehož výzvu k natočení jsem přijal. Film ke 100 letům Masarykovy univerzity. Bylo třeba vyhnout se odtažitému historizujícímu, natož propagačnímu rámci a najít skutečné téma, které je společensky důležité, které by se skrze jednu konkrétní univerzitu nahlédlo. Pokusil jsem se univerzitu kopírující dějiny našeho státu podrobit testu pevnosti. Nakolik je univerzita schopna otevřenosti a zároveň autonomie? A co se stává ze vzdělanosti? Ve chvíli, kdy to píšu, není jasné, jak se nám daří uchopit sdělení tak, aby odráželo duch kontroverzně se měnící instituce reflektující měnící se společnost a její rizika.

2/ V létě jsme na svět přivedli dcerušku Amálku, naše první dítě. I přesto jsme zrovna dosavadní čas hodně četli, paradoxně nejvíc za poslední roky. Výborné knihy, neustále vychází napříště nezapomenutelná díla. Jednoznačně nejdůležitější pro mě ale byla a bude kniha, kterou mi věnoval v televizi pan Aleš z tvůrčí skupiny společenského dokumentu Petra Kubici, který pro nehorázné chování managementu z televizoru odchází. Ta knížka je z roku 1975 a jmenuje se Budeme mít děťátko. Ta citlivá kniha doktora Trči by mohla a měla vyjít znovu. Učí orientovat se v prožívání dítěte, které bych nejspíš sám automaticky nepochopil. Říká například: „Nepropadejte hněvu. Nekřičte na děťátko. Hovořte s ním uváženě, klidně, laskavě. Brzy se přesvědčíte, že tímto způsobem docílíte daleko více, než kdybyste jednali rozčileně.“ Pokaždé si to uprostřed noci za zběsilého řevu připomínám ve snaze o laskavost jako principiální jednání, ve kterém nebudu dokonalý, ale snaživý vůkol. A uvědomuji si díky této instruktáži k dítěti, že my jsme tu pro druhé, a ne oni pro nás – jako životní princip individuální existence ve společnosti. Který bych si bez dcery a té knihy možná v plné síle neuvědomil.
 

Jakub Červenka – režisér 

1/ Musím vypíchnout dokument Erika Taberyho a Tomáše Kudrny Vládneme, nerušit, jenž jsem si letos připomněl vzhledem k politické situaci, kterou dnes zažíváme. Následky opoziční smlouvy provázejí naši zem dodnes.

2/ Román Noc v Lisabonu od Ericha Maria Remarqua, který jsem četl poprvé. Rozhovor dvou lidí, město, které dobře znám, a téma křehkého života v šílených dobách. Připomenutí, jak se dějiny mohou snadno zvrtnout.
 

Jan Gogola ml. – režisér, dramaturg a pedagog UTB Zlín

2/ Za nejpodstatnější knihu považuji třeba Filosofii en noir Miroslava Petříčka. Výrazu třeba přitom užívám právě i v duchu Petříčkova textu, který vnímám jako promýšlení podstaty jako podstatného slovesa neboli něčeho daného a zároveň pohyblivého. Tak je pro nás v jisté chvíli nejpodstatnější jedna kniha a v jiné chvíli druhá, aniž by ta první přestala být podstatná. Petříček promýšlí tmu evropského 20. století jako civilizační důsledek východiska směřujícího k situaci, kterou bych popsal jako jev, kdy se z podstaty stane nadstata neboli něco nad námi daného, k čemu se máme jako k nezpochybnitelnému vztahovat. Při pohledu nad ovšem nevidíme vedle, a tedy třeba to, že horizontem události může být něčí tvář, která vždy už proměňuje i tvář podstaty: „Původ je odkaz, tradování se děje jako přejímání dědictví, o jehož smyslu se vždy znovu rozhoduje v momentu jeho přejímání, protože jeho re-afirmace je vždy jedinečnou odpovědí v dějinách.“ Jestliže Petříček nachází předzvěst běsů minulého století v tzv. senzačních románech a například v postavě Fantomase, tak mám za to, že nás nyní obchází strašidlo normalizace. Tentokrát tím strašákem ovšem nejsou sovětská vojska, nýbrž jsme jím výhradně my sami. Chceme žit podle norem namísto toho, abychom tyto normy jako proměňující se horizont žili. Narůstajícímu počtu zákonů, novel, vyhlášek, směrnic, nařízení odpovídá naše mizející snaha se domlouvat, přesvědčovat, přizpůsobovat, hádat neboli být společností. Respektive jsme společností podle manuálu na to, jak být společností. Slyšel jsem dnes při cigaretě na ulici, jak se dva kluci dohadují, jaký oplatek si mohou koupit ve školní kantýně. Daný zákaz vnímali uvědoměle jako normální věc. Bufet normalizace je krmí k obrazu svému: jíst, respektive žít normálně. Nedivme se ale pak tomu, že kromě normálních oplatků chceme také třeba normální spoluobčany nebo stát jako normální firmu.

1/ Za nejpodstatnější dokumentární film pak považuji třeba Albâtre Jacquese Perconteho, a to i proto, že se na festivalu dokumentárních filmů promítá dílo, které výraz dokument usvědčuje z jeho pouze úředního významu (ale termín dokumentární film je bohužel už dlouhodobě normální). Albâtre je totiž zpřítomněním samotné situace vidění a toho, že podobně jako Perconte digitálními postupy proměňuje snímané, tak i my jako diváci vždy svým pohledem proměňujeme viděné. Perconte užívá plátno filmové jako malířské, jak bylo příhodně uvedeno v popisce ji.hlavského festivalu, a to prostřednictvím digitálního impresionismu čili postupem, kterým ruší ohraničenost jevů, z nichž tak vytváří metamorfózy průběžně se prolínajícího organismu. Nejedná se přitom o nahodilé efekty, nýbrž o důmyslný princip spočívající v tom, že digištětec je zde veden jak autorem, tak i samotnou krajinou. Jsou to totiž třeba mraky, které svoji éteričnost vmalovávají do takto nadnášeného fundamentu země, která je jindy zase rozvlněna štětcem vln. Svět jako kontinuum. Technologie lidská splývá s technologií přírody. Člověk si třeba uvědomí, že je to zima, kdo nám maluje kabáty. A také nás může napadnout, co by se stalo s tak normální politikou, kdybychom přírodě umožnili do ní vstoupit. Základním kamenem této ideje by mohly být kameny na kandidátkách politických stran. Šutr poslanec by byl vždy na svém místě, nepodléhal by různým tlakům (s výjimkou těch atmosférických), byl by nevydíratelný, svojí nezrušitelnou univerzalitou by problematizoval ideologickou perspektivu a parciálnost zájmů a rovněž by se ušetřilo za výlohy a asistenty. Ale především bychom prostřednictvím toho, jak by se zdržoval hlasování, zpřítomnili ve veřejném prostoru tolik potřebné a postrádající kategorie: šutr by do nás vmalovával trvání, zvnitřnění, ticho a svým odstupem také pro nás i politiky samotné úlevné vědomí toho, že světa se nemůžeme nikdy zmocnit, jakkoli to mnozí z nás považují za normální nebo podstatné.