Zásadní kniha a film / od Hanáčkové po Kuboše

I letos jsme v posledním čísle dok.revue vyzvali tvůrce, producenty, teoretiky, historiky, pedagogy i další osobnosti českého dokumentárního světa, aby si nejen sami pro sebe zrekapitulovali, s jakými pro ně zásadními filmy a knihami se v uplynulém roce setkali.

Nechceme sestavovat žebříček toho nejlepšího, ale zajímají nás myšlenkové toky a kontexty, které formují současnou dokumentární produkci a její vnímání nejen odbornou veřejností, jak ostatně naznačuje poněkud osobní formulace otázek a jejich záběr – rok vzniku či publikace dané knihy a filmu nehraje žádnou roli.

1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?

2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

» Od Angera po Gogolu
» Od Hanáčkové po Kuboše
» Od Kvapila po Žaluda

Andrea Hanáčková – teoretička rozhlasu a pedagožka

1/ AsexuaLOVE Evy Lammelové. Poslední dva roky sleduji scénu auditivních a video podcastů, na níž zajímavé věci často vzniknou z nadšenectví, osobní umanutosti, vytrvalosti. Bez produkčních skupin, bez peněz, bez primární mediální ambice. Prix Europa Berlin letos vyhrál podcast jedné naštvané matky, kterou tak deprimoval systém holandského školství, že jako absolutní amatérka prostě začala natáčet. Asexuálové mapují málo známý a přitom sílící fenomén a Eva Lammelová ho natočila a dokončila ve vlastní produkci, sama s ním objíždí festivaly, získává dokumentaristické ostruhy. Good luck!

2/ Magor a jeho doba Marka Švehly pro schopnost vyprávět tolik příběhů v jediném příběhu. 
 

Vít Janeček – režisér

1/ Často se vracím v myšlenkách k Iluzi Kateřiny Turečkové a Budovatelům říše Andrana Abramjana. Ty filmy by neměly zapadnout a věřím, že také nezapadnou. 

2/ Beru tyto ankety jako doporučení, a tudíž se možná opakuju z některé z nich z loňska, protože se k první jmenované knize stále vracím, mj. s přesvědčením, že by ji měli číst všichni, stejně jako tu druhou, takže: 

Tyranie od Timothyho Snydera. Lapidární kniha o tom, že problém začíná vládou nekompetentních lidí na stále více místech, kde by měly sedět autority (proto taková místa a celá struktura vznikly), a končí to tyranií. Představa, že počkáme, až to přejde samo od sebe a bez boje, je lichá nebo přinejmenším nepravděpodobná. Pro účely této ankety trochu zjednodušuji, ale tu knihu je třeba číst. Čte se dobře a je zásadní. 

How Democracies Die od Stevena Levitskyho a Daniela Ziblatta, ještě nevyšla v češtině, snad se to stane. Průzračným jazykem amerického myšlení, poznamenaného (v dobrém slova smyslu) filozofickým pragmatismem (tedy něčím dost jiným, než co tím označujeme v lidském jednání určitého typu) vykládá tato komparativní, zčásti historická kniha, v souvislostech neveselé paralely selhávání demokracie napříč zeměkoulí, jakkoli je centrem USA. Jejich poslední kniha se vlastně v něčem i kryje s tím Snyderem. 

Pak bych ještě chtěl upozornit na skvělou edici Co je nového v... nakladatelství Nová beseda. Mám rozečtenou knihu Co je nového ve filozofii a současně Co je nového ve filmové vědě. Unikátní koncept s nadčasovým výsledkem.
 

Pavel Jurda – režisér a divadelní dramaturg

1/ V poslední době raději čtu, než se dívám na filmy.  Což pak s potěšením doháním na festivalech. Letos mi po MFDF Ji.hlava v hlavě uvízly dva dokumenty. Je to Poslední autoportrét slovenského dokumentaristy Marka Kuboše, který se vrátil za kameru po třinácti letech, díkybohu. Většinou jsou mi protivná díla o tom, jak se autor trápí, poněvadž nemůže natočit film nebo třeba napsat knihu. Tady si mě ale režisér získal svým naprosto svobodným přístupem k základním otázkám, které si je dokumentarista nucen klást, a hlavně tím, že se sám nebere přehnaně vážně. Jak oblažující ve srovnání s některými otravnými diskuzemi režisérů egomaniaků, které zažívám v Ji.hlavě pravidelně.  Myslím, že Poslední autoportrét by se měl promítat na filmových školách, a doporučuji jako terapii všem tvůrcům. Humor je v něm krutý, ale osvobodivý. Hluboký film, u kterého se zároveň hodně zasmějete.

Druhým filmem, který mě „dostal“, je rumunský TIMEBOX, jenž stejně jako předchozí snímek dokazuje, že originální znamená být v prvé řadě pravdivý. Nora Agapi se nebojí odkrývat bolestivá témata ze života svých nejbližších, pracuje však velmi jemně a láskyplně (nomen omen – vždyť agápé je řecky láska), když natáčí portrét svého osmdesátiletého otce Ioana-Matei Agapi, význačného rumunského fotografa, filmaře a pedagoga, kterého úřady nutí vystěhovat se z bytu, ve kterém shromáždil svůj obrovský archiv filmů a kde prožil čtyřicet let svého života. V domě má být totiž zřízeno muzeum. Jasná zpráva o našem světě.

2/ Z té řady knih jsem se nakonec rozhodl vybrat román Citlivý člověk Jáchyma Topola, a to pro jeho neobvyklou schopnost zachytit současnou českou realitu a přetvořit ji do karnevalového reje, do divoké jízdy plné černého humoru, která v těch erupcích imaginace dává smysl.  Na závěr jsem čekal spíše kocovinu, ale přišla katarze.
 

Adéla Komrzý – režisérka 

1/ Arcadia – rež. Paul Wright

Neuvěřitelná koláž archivních záběrů anglického venkova. Nazí tanečníci na parketu tančí charleston. A nejenom… Čistá krása! 

2/ Knih, které v tomto roce byly důležité, bylo víc. Ať už prohlubovaly obzory v tématech, kterými se zabývám ve filmech nebo přišly samy. Když jsem ale mysl zaměřila na anketu, vytanuly mi následující tři a sama jsem překvapena, že jsou od tří ženských autorek a píší o ženském vidění světa.

Kateřina Tučková oživila Vitku, tedy Vítězslavu Kaprálovou ve své živosti a drzosti, která si jde nebojácně a odevzdaně za svým. Svou energií a touhou prosazující své představy. Kolik takových příběhů významných žen, o nichž je slyšet málo, se v historii ještě skrývá… Vitka svítí a udává tempo! 

Drásavost. Surový popis života nejmladší vnučky Ernsta Hemingwaye Muriel v knize Slunce vyšlo… Jak se vyrovnat s dědictvím. Jak se vyrovnat s velkým jménem v zádech – napříč generacemi… Drásavost. Skřípání nehtů po tabuli. Hlazení manšestru. Pořád dokola. Jak. Jak. Jak?!

Adriena Šimotová naopak píše o sobě – o své – Hlavě k listování. Intimní zpověď v podobě deníků, básní, zápisků – vzpomíná efemérní vjemy. Vnitřní monology. Dialogy. Hledání pravdivosti vyjádření. Zpověď nitra dává připomenout - sebe.
 

Jaroslav Kratochvíl – režisér

1/ Nic jako dřív (Klára Tasovská, Lukáš Kokeš, 2017), protože citlivost a přesnost je ve formě i obsahu opravdu nic jako dřív. 

2/ Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství (Tomáš Prokůpek (ed), 2018), protože "žlutá je barva naše, neprozraďme nic co víme, mlčenlivost chrání nás."
 

Eva Križková – filmová publicistka

1/ Posledný autorportrét. Od niečoho, čo sa volá "autoportrét" by sa hádam dalo očakávať, že pôjde o introspektívnu sondu do individuálneho sveta, ktorému hrozí absencia prieniku so svetom divákov. To by však nemohlo ísť o "autoportrét" enfant terrible súčasného slovenského dokumentu Mareka Kuboša. Režisér sa pred kamerou obnažuje (metaforicky aj fyzicky) so zámerom odvrhnúť nadradenú objektivizujúcu pozíciu autora a oblieka sa do role protagonistu. Počas celého filmu preskakuje ako iskra medzi týmito dvoma pólmi – filmár a protagonista. Medzi nimi podľa neho došlo k nejakému skratu, strate autentického vzťahu. Stretáva sa a vedie dialóg s protagonistami svojich starších filmov, no tiež s vlastnou mamou, či kolegami, známymi slovenskými dokumentaristami. Ak nám tu na Západe neostalo naše duševné vlastníctvo, čo teda? A ak už Marek Kuboš nedokáže nakrúcať ďalej dokumentárne filmy, čo potom? Pozrite si jeho najnovší film a zažite odpoveď s ním. Pretože najkrajšie na jeho (zatiaľ) poslednom filme je to, že on pravdepodobne nepozná odpovede, ale má odzbrojujúci talent klásť otázky.

2/ Colin Ellard: Places of the Heart: The Psychogeography of Everyday Life

Knihu som objavila vrámci výskumu k dokumentárnemu filmu o developeroch a súčasných trendoch v bývaní a spolubývaní obyvateľov. Kanadský neuropsychológ Colin Ellard v nej popisuje psychologické dopady urbanizmu na jedinca a spoločnosť. K výsledkom dochádza prostredníctvom meraní biologických funkcií s pomocou virtuálnej reality. Objasňuje súvislosti medzi prirodzenými tvarmi a farbami nachádzajúcimi sa v prírode a v architektúre ako aj dôsledky, aké má na ľudskú psychiku ignorovanie týchto prirodzených senzuálnych väzieb.
 

Milan Kruml – analytik ČT

1/ Eastern Illuminations (režie Zuzka Markova, Velká Británie, ČR, Polsko, Maďarsko, 2018)

Film jsem si vybral z nabídky Silver Marketu v Ji.hlavě a neodtrhl jsem se od něj, i když trvá dvě hodiny. Přestože je dané téma – tedy cenzura a hraný film ve východní Evropě zpracováno i v jiných dokumentech, v tomto případě se režisérce povedlo namíchat působivou směs rozhovorů a ukázek, která nejen že má výbornou vnitřní strukturu, a velice silnou výpověď, ale vyvolává v člověku chuť si filmy, o nichž je řeč najít a zhlédnout je. Nemluvě o tom, že jsem zatím neviděl film, který by dal dohromady tolik výpovědí slavných filmařů z České republiky, Polska a Maďarska. Ano, je to tradiční dokument využívající tradiční postupy, ale je podle mého výborný.

2/ Bob Woodward Fear: Trump in White House (Simon & Schuster, New York 2018)

Je to skvělá ukázka, jak se má dělat investigativní žurnalistika – vše v knize je doložené zdroji, autor je navíc vynikajícím vypravěčem – kniha je čtivá od první do poslední stránky, pomíjí (na rozdíl od jiných „trumpovských“ publikací) drby a fámy, hodnocení nepodává autor, ale děje, které popisuje. Kdyby někdo dokázal napsat takovou knihu o české politice, bylo by to skvělé, ale to je spíše nereálné přání. Woodward totiž není aktivistou – v některých pasážích se Trumpa i zastává před neopodstatněnými útoky médií.
 

Tomáš Krupa – režisér 

1/ Zaujal ma dokumentárny seriál Wild Wild Country z produkcie Netflix. Je to fascinujúca filmová štúdia postavená na kombinovanej práci s unikátnym autentickým archívnym materiálom a materiálom zo súčasnosti. Wild Wild Country nie je ani tak portrétom jednotlivca, najkontroverznejšieho guru na svete menom Osho, ako skôr rozsiahly a unikány portrét spoločnosti, ktorá hľadala alternatívny spôsob života a viery. Pre viacerých celkom nepochopiteľný. Nový druh náboženstva – spiritualizmus, ako ho hlásal Osho, nakoniec nevydržal podľa predstáv a zlyhal na chýbách svojich predstaviteľov, žiarlivosti, ješitnosti a honbou za peniazmi. Obzvlášť tragicky na mňa pôsobil vykreslený vzťah medzi Oshom a jeho najbližšou spolupracovníčkou Ma Anand Sheelou. Sheela, pôvodne hovorkyňa celého hnutia, poskytla filmárom svedectvo o tom, ako si udalosti vysvetľuje a pamätá ona. Táto dejová línia rozpráva o nenaplnenej láske a aký mala deštruktívny dopad na osud celej komunity. Seriál spracuváva fenomén, že zakaždým, keď vzniknú vzletné a šlachetné nové idey na usporiadanie sveta a pochopenie života, nakoniec zlyhajú v rukách ľudí, alebo sú zničené jej nepriaznivcami. Obdivujem, ako dokumentaristi tento šesť dielny seriál remeselne veľmi zručne a dramaturgicky pevne zostavili. Aj keď sa považujem za veriaceho v tom zmysle, že verím, že nás niečo ako ľudí presahuje, nehlásim sa k žiadnemu vierovyznaniu ani duchovným učeniam. Zaujímam sa na úrovni observera o filozifické a náboženské smery, ktoré sa nám snažia poskytnúť vysvetlenie, prečo sme na svete, ako naplniť svoj osud a aké to má vlastne celé zmysel. 

2/ Keď Nietzsche plakal, na skutočných postavách založený román. Americký spisovateľ a psychiater Irvin D. Yalom vytvoril príbeh na počiatku 19. storočia vo Viedni, ktorý sa nestal, ale chýbalo len málo, a mohol sa pokojne odohrať. Ústrednou postavou je Frieridech Nietzsche vo fáze života, kedy ešte len formuloval počiatočné idey a jeho prvé knihy sa nepredávali. Trápia ho samovražedné myšlienky, nenachádza liek na bolesti hlavy a ďalšie problémy, ktoré ho sužujú, predovšetkým nenaplnený cit k femme fatale Lou Salomé. Jej intrigánskou hrou Nietzsche navštívi sanatórium uznávaného doktora Jozefa Breura.  Ten, obdobne zmietaný vnútornými démonmi, prepadne Nietzsche kúzlu osobnosti a presvedčí ho, aby podstúpili vzájomnú liečbu novou a v tom čase experimantálnou liečbou otvorených rozhovorov. Konflikt v životoch obidvoch mužoch vyvoláva predovšetkým túžba po naplnení citov. Nebolo napísaných mnoho kníh o zamilovaných mužoch. Zamilovaných hlboko, šialene a beznádejne, tak ako dvojica mužov v tomto románe – ženatý lekár Breuer, ktorého opantá nezvládnuteľná pacientka, a filozof Nietzsche, vo vzťahoch neskúsený génius, ktorý sa nechá zatiahnuť do vzťahového trojuholníka s mladou femme fatale Lou Salome. V príbehu sa vyskytuje aj mladučký Sigmund Freud, ako dobrý priateľ doktora Breurea, ktorému sa doktor zdôveruje s vývojom novej liečby, ktorou neskôr položia základy psychoanalýzy. Celá kniha je formulovaná predovšetkým ako séria vzrušujúcich rozhovorov s hlavným cieľom pochopiť, ako naplniť svoj osobný potenciál. Pri hľadaní odpovede na otázku, ako dobre žiť zohráva významnú úlohu aj význam ľudského utrpenia a strádania. Osobne ma zaujala myšlienka, ktorú Nietzsche odovzdáva doktorovi Breurovi a vyzýva ho, aby mal odvahu stať sa tým, kým je, napriek plánom, ktoré s ním má okolie. A hlavne prijať riziko, ktoré sa s tým nesie. Staň sa tým, kým si!
 

Marek Kuboš – režisér

1/ Posledný autoportrét. Film o mne a dokumentárnom filme. Prečo? Zmenil ma vnútorne a zdá sa že aj poniektorých divákov ktorí ho videli.

2/ Zygmunt Bauman / Edice XXI. století – 2015 /- Tohle není denník. Prečo? Tá hĺbka postrehov a myšlienok Zygmunta je pre mňa ohromujúco kryštalicky zarážajúca a presná.