Zásadní kniha a film / od Kvapila po Žaluda

I letos jsme v posledním čísle dok.revue vyzvali tvůrce, producenty, teoretiky, historiky, pedagogy i další osobnosti českého dokumentárního světa, aby si nejen sami pro sebe zrekapitulovali, s jakými pro ně zásadními filmy a knihami se v uplynulém roce setkali.

Nechceme sestavovat žebříček toho nejlepšího, ale zajímají nás myšlenkové toky a kontexty, které formují současnou dokumentární produkci a její vnímání nejen odbornou veřejností, jak ostatně naznačuje poněkud osobní formulace otázek a jejich záběr – rok vzniku či publikace dané knihy a filmu nehraje žádnou roli.

1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?

2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

» Od Angera po Gogolu
» Od Hanáčkové po Kuboše
» Od Kvapila po Žaluda

Robin Kvapil – režisér

1/ Já si s dovolením odprezentuji něco jiného: v minulém roce pro mě bylo nejdůležitější pokoušet se o protipohyb proti cílené destrukci dokumentu, kterou provádí současný děkan Holý na FAMU. Senátem odvolaný děkan, který setrvává ve své funkci a školu tak postupně opouští osobnosti jako Miroslav Petříček, Čestmír Kopecký, Helena Bendová a další, to je potřeba sledovat víc než všechny dokumenty za poslední rok...

2/ Já jsem se v minulém roce odnaučil usínat u filmů, a naopak jsem se naučil usínat u audioknih. Musím říct, že mnohé jsou fantastické. Například práce Jonáše Rosůlka a Andre Allina ze studia Needles na audioknize Frankenstein... Ale rozhodně si poslechněte Epiktétos – rozpravy. Je to volně na YouTube...
 

Janis Prášil – programový manažer HBO

1/ Letošní rok byl pro mě důležitý v tom, že jsem objevil pobaltský poetický dokument, kterému věnovaly specializovanou sekci festivaly v Karlových Varech a v Jihlavě. Jsou to například díla litevského tvůrce Robertase Verby ze šedesátých let (Stařec a země, Sny stoletých), jeho mladších krajanů z převratové generace, jako Šarūnas Bartas (Na památku uplynulého dne) a Audrius Stonys (Otevřete všem, kdo přicházejí, Země nevidomých, Antigravitace), nebo díla lotyšské dokumentaristky Laily Pakalniņy (Prádlo, Přívoz, Pošta). Tito básníci všednosti navzdory tlaku režimu nebo porevolučních podmínek dokázali vytvořit autentické, smyslově nasycené obrazy doby a jejích proměn.

S podobnou intenzitou a duchovní energií se k času a prostoru staví i mladý rakouský vizuální umělec Lukas Marxt ve snímku Victoria (2018). Odlehlou a pustou krajinu nahlíží jako fascinující organismus struktur, linií, tvarů a barev a vyzdvihuje dvojí temporalitu světa, čas lidský a čas přírodních, potažmo vesmírných procesů.

Niterností a hloubkou mě oslovil též Poslední autoportrét (2018), v němž slovenský tvůrce Marek Kuboš pátrá po příčinách své vleklé tvůrčí krize. Jeho sociální experiment a zároveň sebezpytná road movie přesahuje rozměr osobní zpovědi a odráží klíčové otázky současného dokumentu, jako jsou změněné společenské podmínky nebo posunuté hranice dokumentaristické etiky.

2/ Intenzivní je pro mě v současnosti spíš téma, než literární dílo samotné. V poslední době mě zaujaly knihy o totalitní minulosti nahlížené z perspektivy umělců a disentu, jako je kniha rozhovorů s dlouholetým redaktorem nakladatelství Odeon Vladimír Justl: Ozvuky času, dopisy Evy Kantůrkové s režisérem Jiřím Svobodou vydané pod názvem Tajemství sametu nebo rozhovor Karla Hvížďaly s Václavem Havlem Dálkový výslech z roku 1989. Jejich paměti pro mě znamenají okna do minulosti, kterou jsem nezažil, nebo jako dítě nebyl ještě schopen reflektovat.
 

Andrea Průchová Hrůzová – teoretička vizuální kultury

1/ Fabrizio Terranova: Donna Haraway: Story Telling for Earthly Survival (2016)

Dokumentární portrét Donny Haraway volím nikoliv proto, že se jedná o moje poslední setkání s dokumentem na filmovém plátně v roce 2018, ale z toho důvodu, že je vizuálně lákavým a hravým vhledem do inspirativního vnitřního světa jedné z nejoriginálnějších myslitelek dneška. Současná filozofie, která často trpí těžkopádností formulací a její myšlenky se ztrácejí pod tíhou odborných odkazů, je zde divákům představena s lehkostí. Ta přitom neubírá na urgenci a významu tezí, které Haraway před kamerou formuluje. Film pro mě ztělesňuje „radost z myšlení“.

2/ Hito Steyerl: The Wretched of the Screen (2012)

Soubor esejí celosvětově známé současné umělkyně a kritičky kultury Hito Steyerl je pro mě zdrojem inspirace a tezí, ke kterým se průběžně vracím, v letošním roce s větší intenzitou. Fascinuje mě schopnost Steyerl na malém prostoru několika stránek rozehrát často historickým výzkumem podpořenou teoretickou úvahu, jež je přesná v artikulaci a stále zcela aktuální pro klíčové problémy současné vizuální kultury. Z nich se v knize obracím hlavně k otázce její hierarchičnosti, jež je zásadně ovlivněná globálními ekonomickými a politickými silami či k fenoménu nárůstu technické kvality obrazů, která je provázena úpadkem kvality jejich interpretace.
 

Aleš Suk – režisér

1/ Technický já, to je takový krátký fascinantní film ve formě videkolipu režiséra Petra Marka na hudbu Moniky Načevy. Líbí se mi moc taky proto, že takovými disko kroky se pohybuje mezi žánry, třeba od televizního studio pořadu v přímém přenosu až třeba po lo-fi podobenství. Na to navazuje další z letošních favoritů, což je mimo jiné v Ji.hlavě uvedená Kniha Obrazů od JLG, která postupuje podobně jako Technická já, křížem krážem formama a ta hra je její podstatou.

2) U těch knih je to zapeklité, asi největší radost mě udělal zatím bezejmenný rukopis nadcházející knihy chorvatského písmáka Mladena Urema, monografie o experimentálním básníkovi, faráři a exorcistovi Baltazaru Violićovi, což je manželčin prastrýc a už asi 2 roky o něm chystáme dokumentární projekt, knížka má vyjít příští rok a bude určitě dobrá. Z českých luhů mě dlouhodobě unáší Ponorná řeka kinematografie Martina Čiháka, kterou jsem zakoupil a přečetl pár dní před jejím vyvržením před pěti lety na Ji.hlavě v roce 2013. Letos jsem ji četl po třetí a vždycky se mě v ní něco dotkne a pobaví.

No a v posledním roce zejména mám velikou zálibu ve čtení zápisů Akademického senátu FAMU, to jsem zase zpátky v těch žánrech, je to úplný rodokaps na pokračovaní, detektivní sitcom absurdního dramatu, mám tam už pár oblíbených postav a ataky nějakého záporáka, a už se vždycky těším na nový díl.
 

Helena Třeštíková – režisérka

1/ Zaujal mě film Kabul City in the Wind. Koprodukce Holandsko, Afghánistán, Japonsko a Německo, režie Aboozar Amini.

Ten film otevíral letošní festival IDFA. Je to krásně natočená afghánská každodennost. V zemi, kde se už léta válčí, ale žijí běžní lidé, rodí se děti. Všichni mají strach ze sebevražedných atentátníků, ale přitom žijí své všední životy, pracují, pijí kafe, zalévají kytky…

2/ Marek Švehla: Magor a jeho doba

Saša Uhlová: Hrdinové kapitalistické práce

Obě ty knihy mě přivedly k tématům, o kterých toho moc nevím, a je dobrodružstvím se dozvědět víc. Obě jsou skvěle napsané.
 

Kateřina Turečková – režisérka

1/ Chaos od Sary Fattahi, protože mi to vlilo do žil krev plnou umění, které člověk může použít i přesto, že vytváří „pouhý“ záznam reality. Jsem už unavená vidět uprchlíky jako zvířata nasáčkované v jedné lodi, naopak přivítám, co mě na světě nejvíce baví, a to myšlenky, radosti a strasti lidí, co mají v hlavě, co nevidíme na první pohled a tou přímou observací nezachytíme.

Takže tento uprchlický film, co je po tom, co člověk uprchne a začne tedy opravdu žít v té svobodě, mě bavil, protože je umělecký. Hraje si se zvukem, střihovou skladbou, technikou, kterou byl natáčen. Dokonale promýšlí každičký frame, i když se vlastně v té délce tak trochu rozplizne. Nevím, jestli to byl nejpodstatnější zážitek, ale je to ten nejaktuálnější a z něj žiji a žít budu asi až do nového roku.

2/ Těch knih bylo mnoho, ale s touhle jsem strávila až příliš mnoho času – kniha Heleny Bendové Umění počítačových her, protože jsem z ní vystavěla své myšlenkové pochody, jak z hry udělat dokumentární film – svůj film Iluzi. Seděla jsem nad ní přes půl roku a všechny odkazy jsem procházela a inspirovala jsem se jimi. Je to taková česká bible, jak začít s počítačovou hrou a přistupovat k ní jako k umělecké formě. O to víc mě mrzí, že tahle výrazná postava české filmové, počítačové a jiné teorie – Helena Bendová – mne od Nového roku už nebude učit... #teoriepropraxi
 

Karel Žalud – režisér

1/ Na dokumentární film vám odpovědět nedokážu, protože jsem letos ani žádný neviděl.

2/ Knížek jsem přečetl spousty, tak když mám vybrat jednu, tak vybírám Léčbu Schopenhauerem od Irvina Yaloma.