Zásadní kniha a film / Odpovědi od Průchové po Třeštíkovou
I letos jsme v posledním čísle dok.revue vyzvali tvůrce, producenty, teoretiky, historiky, pedagogy i další osobnosti českého dokumentárního světa, aby si nejen sami pro sebe zrekapitulovali, s jakými pro ně zásadními filmy a knihami se v uplynulém roce setkali.
Nechceme sestavovat žebříček toho nejlepšího, ale zajímají nás myšlenkové toky a kontexty, které formují současnou dokumentární produkci a její vnímání nejen odbornou veřejností, jak ostatně naznačuje poněkud osobní formulace otázek a jejich záběr – rok vzniku či publikace dané knihy a filmu nehraje žádnou roli.
1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?
2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?
» Odpovědi od Angera po Buštu
» Odpovědi od Davida po Gogolu ml.
» Odpovědi od Jurdy po Procházku
» Odpovědi od Průchové po Třeštíkovou
Andrea Průchová, teoretička vizuální kultury a zakladatelka platformy Fresh Eye
1/ Snímek Chuť cementu, letošního vítěze soutěže DA Selection, jsem zhlédla na ji.hlavském festivalu. Film mě uchvátil svojí obrazností, schopností vyprávět příběh prostřednictvím obrazových metafor, které jsou srozumitelné napříč dnes tolik rozdělovanými kulturami arabského a západního světa.
2/ Biografická kniha Familiar Stranger: A Life Between Two Islands je sestavená ze vzpomínek klíčové postavy britské levicové intelektuální scény, kritického interpreta kultury a zakladatele kulturálních studií Stuarta Halla. Ukazuje jeho životní příběh dítěte z imigrantské rodiny, jehož vlastní sociální postavení outsidera přivedlo k zájmu o studium těch, kteří jsou majoritní společností považováni za outsidery, ale jejichž světy jsou mnohdy barevnější, ale vždy stejně důležité, jako život mainstreamové kultury.
Familiar Stranger: A Life Between Two Islands. Author(s): Stuart Hall: Editor(s): Bill Schwarz: Published: April 2017: Pages: 320. Duke University Press.
Andrea Slováková, dramaturgyně sekce experimentálních filmů na MFDF Ji.hlava
1) Protectors (Kathryn Bigelow). Letos jsem viděla desítky filmů a interaktivních videí v prostoru virtuální reality. Když jsem zhlédla asi patnáctý film z africké vesnice, kde jsou na 360° kameru nasnímány chudé děti a pod záběry hraje jímavá hudba, byla jsem aktuální produkcí v tomto formátu hodně rozčarovaná. Většina těch filmů se mi jeví v práci s výrazovými prostředky ještě slabší, než jak vypadaly ty staré 3D filmy o podmořském světě a muzeích dinosaurů. A pak jsem zhlédla krátký dokument Protectors. Není to sice dílo, které by zvlášť objevně pracovalo s tím, co filmovému výrazu umožňuje VR prostředí, ale v každém záběru je znát promyšlená kompozice 360° obrazu, buduje rytmizovanou stavbu a diváckou pozici přítomnosti „vevnitř“ světa filmu umně používá nikoliv k emocionální manipulaci, ale k dramaturgicky vystavěnému všívání do příběhu skrze podrobnější porozumění ukazovaného. Záběr na slona, jemuž lovci slonoviny odřízli hlavu (divák může v záběru odvrátit zrak jinam a pozorovat okolní krajinu, nebo si naturalistický výjev zblízka prohlédnout), je emocionálně drásavý, ale režisérka s ním nepracuje jako s atrakcí pouze na efekt, nýbrž jako se silným argumentem v analytickém ponoru do tématu nelegálního lovu.
2/ Sedmá funkce jazyka (Laurent Binet). Obecně obdivuji schopnost autorů vytvořit dílo, které má mnoho vrstev významů a dokáže fungovat jak pro ty, kteří znají kontexty všech či některých rovin, tak pro ty, kteří s těmito kontexty nejsou důvěrně obeznámeni. S každou další přečtenou knihou některého z francouzských post-strukturalistů a výrazných postav intelektuální scény přelomu 70. a 80. let je zážitek z Binetovy knihy bohatší (a zábavnější!), ale díky mistrné stavbě, jazyku a práci s příběhem je nesmírně poutavý i tam, kde čtenář postavy anebo díla, na které Binet odkazuje, nezná. Byla jsem zklamaná jenom z jedné věci (která je trochu daná mojí profesní deformací): text českého překladu obsahuje desítky jazykových chyb a překlepů, což mě při čtení velmi rušilo (a o to víc, že tento román je tolik o znacích a jazyku!). Nicméně celkově: čtenářské blaho veliké.
1/ Zkáza krásou film Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny. Tragický příběh ambiciózní herecké hvězdy Lídy Baarové vypovídá o hrůzách totalitních režimů 20. století, nacismu a komunismu, které ničily lidské životy a lámaly charaktery. Kromě atraktivity životního příběhu Baarové film vyzývá diváky k tomu, aby si uvědomili hodnotu demokracie a nutnost její každodenní obrany. Tento skvělý film je zároveň hodnotnou audiovizuální součástí paměti českého národa. Jako filmařka obdivuju vynikající střihovou práci s archivními materiály.
2/ Mirek Vodrážka: Rozumí české ženy vlastní historii? Přední český feminista Mirek Vodrážka věnoval tuto knihu památce českých feministek 20. století, obětem komunistického režimu Miladě Horákové, Františce Zemínové a Dagmar Šimkové, jejichž emancipační a sociální aktivismus byl přerušen komunistickým převratem roku 1948. Od těch časů se slibné ženské hnutí započaté v 19. století dodnes nevzpamatovalo.
Pavel Štingl, dokumentarista a producent
1/ Vzhledem k tomu, že jsem se stal porotcem cen Trilobit, tak jsem musel zhlédnout na 130 titulů a hodně mne překvapilo, jak málo snímků je v takovém množství koukatelných. Ostatně i zkušení porotci hovoří o nejslabším roku za posledních 15 let. Vlastně ty nejlepší tituly sem dokonce dorazily ze zahraničí s voláním o pomoc na koprodukční podpory.
Pro mne to jsou dokumenty Mečiar nebo Proces: Ruský stát vs. Oleg Sencov. Jsou to svým způsobem epochální snímky, mají názor a jsou důkladně provedeny.
Osobně mne ovšem v tomto roce hodně potěšily snímky středoškolských autorů, které se objevily na semináři Památníku ticha o neprofesionálním filmování témat paměti, nazvaném „Od svědectví k podobenství“. Dokumenty Hledání Petra Ginze a žánrově odvážný hraný filmeček Ester dokázaly, že talent na prahu plnoletosti možná časem dá naději české dokuškole. Pokud mezitím definitivně nevymřou dramaturgové, protože jejich absence je nejspíš chorobou dnešní doby.
2/ Pro mne je významná kniha Tyranie od Timothyho Snydera… s podtitulem 20 lekcí z 20. století.
Je to takový manuál odkazů o rysech totalit. Cenné je, že autor se nebojí názoru. Jakkoli je považován za žijícího klasika-historika, znamenitého badatele. Snyder neváhá nejen popisovat svým zobecňujícím náhledem realitu minulosti, ale dokonce nabízí různé teze k identifikaci přicházejících jevů budoucích totalit a nabízí zamyšlení nad tím, jak jim předcházet osobně vyhraněním názoru či společensky určitou aktivní účastí na správě věcí veřejných ve chvíli, kdy ještě na něčem aktivně působit lze.
Helena Třeštíková, dokumentaristka
1/ Zaujal mě film Sbohem, děcáku Hanky Ludvíkové. Tematicky velmi volně navazuje na film V nejlepším zájmu dítěte z cyklu Český žurnál od Lindy Jablonské. Oba filmy dokládají, jak zhoubná je pro děti ústavní péče. Sbohem, děcáku je časosběrný film, který sleduje osudy několika klientů dětského domova po jeho opuštění. Dětský domov je zabezpečil materiálně, nenaučil je žít a oni zoufale tápou v reálném životě. Natočeno věcně, bez sentimentu, ale s pochopením. Patří k filmům, které by mohly něco ve společnosti změnit.
2/ Jan Novák a Miloš Forman Co já vím? 20. století, malé a velké dějiny a životní příběh nejslavnějšího českého filmaře. Fascinující čtení.
