Zásah dokumentem

Jako malá holka jsem dlouho trpěla nepřítomností televize. První roky na základní škole to bylo peklo. Netušila jsem, kdo je Rumcajs, kdo Amálka a co je studio Kamarád. Když rodiče povolili a mé úpění vyslyšeli, stala se televize modlou a já každý den doufala, že večerní program bude vyhodnocen jako dětem přístupný. Riziky, která visela ve vzduchu vždy před vyhodnocením během večeře, byla témata filmu (násilí a erotika mi byly zapovězeny), titulky (tedy, že nebudu rozumět) anebo že to je dokument (tedy mne to nebude bavit).

Jednou jsme takto s naší televizí doputovali na chalupu a já škemrala, že bych přece jen dokument zkusila raději, než abych šla spát. Bylo mi tak devět let a byl to první dokument a také poslední v mém životě, který opravdu hmatatelně zasáhl do mého života a kupodivu i života dalších. Film sledující bez komentáře lov jiker jeseterů na Sibiři zasáhl moji dětskou duši tak, že jsem se v životě nedotkla kaviáru. V devadesátých letech to nebyl opravdu žádný výkon, ale během několika měsíců v Norsku, kdy na každé třetí večeři jikry zíraly z talířů zaměstnavatelů, se mi vybavily záběry z naší černobílé tesly jako o patnáct let dříve.

Stále mne fascinuje, jak setkání s jedním filmem zasáhlo můj světonázor. Dlouho jsem to přičítala nepoznamenané duši dítěte a často se vracela k úvaze, kolik lidí muselo po stejném zážitku kaviár odmítnout. Kromě přemýšlení nad zodpovědnou konzumací jídla formoval film o jikrách i můj vztah k dokumentárnímu filmu jako možnosti pohnout, posunout či zatřást ve správnou chvíli někým, kdo je na to připraven. Ale po letech setkávání se s dokumentárním filmem tato esence zůstala zastrčená někde v koutku vedle pojmů propaganda, manipulace, účelové dojímání a nutnost objektivity.

Mám za sebou dva čerstvé zážitky, které mne vrátily ze světa cynismu zpět k potřebě promýšlet, jak invazivně umí dokument do života člověka zasáhnout.

Jela jsem na festival Academia Film Olomouc. Neměla jsem čas prohlédnout si program, a tak jsem hodinu před projekcí vzala lístek na film, aniž bych znala jeho název, jen proto, že mi kamarádka řekla, že slyšela, že za to stojí. Objevila jsem se tak v narvaném kině na filmu Zastavme vymírání (2015) Louie Psihoyose. Zabořila jsem se do křesla s tím, že uvidím pěknou vizuálně-hudební eko propagandu, a těšila jsem se na zážitek, po kterém se poběžím zvesela festivalově opít. Již po chvíli mi bylo jasné, že nevyváznu bez úhony. Při sledování filmu se ve mně rodila zásadní rozhodnutí ve vztahu k mému zodpovědnému fungování, která ve mně dlouho potají dřímala, a ronila jsem jednu slzu za druhou. Když jsem se vymotala ze sálu, byla jsem překvapená, že jsem široko daleko jediná, kdo má napuchlé oči a není schopen komunikovat s lidmi.

Překvapení, že tak silně zapůsobil film asi jen na mne, jsem si propojila s historkou o dva dny starší, kdy jsem seděla na schůzce s jedním doktorem, který vidí svět medicíny novýma očima a snaží se jej proměňovat. Vyprávěl mi o jakémsi filmu, který náhodou ve správnou chvíli viděl a který mu proměnil život. Zdůrazňoval, že samotné téma filmu mu bylo vzdálené. Vlastně ho ani nezajímalo, ale energie v něm obsažená s ním tak zacloumala, že po jeho zhlédnutí vykročil z řady běžných lékařů a začal medicínský moloch proměňovat. Ukázalo se, že šlo o film Auto*mat Martina Marečka.

Opět jsem si vzpomněla na jesetery a mou letitou otázku, kolik lidí kvůli stejnému filmu nikdy neochutnalo kaviár, a došlo mi, že u stejného dokumentu vlastně někdo jiný mohl zjistit, že bude raději štupovat ponožky. O samotném filmu to vypovídá úplně stejně.