Život jako konfrontace dočasnosti a nekonečna
Když se v 80. letech na katedře fotografie pražské FAMU setkává skupina mladých slovenských umělců, začínají se psát dějiny revoluce v oblasti inscenované fotografie, která bude patřit k prvním projevům postmoderny na našem území. Známý fotograf a kameraman Martin Štrba svůj režijní debut, který nyní vstupuje do české distribuce, ukotvil sledováním příprav výstavy raných fotografických prací nové slovenské vlny. Podařilo se mu zároveň definovat povahu i vývoj mohutného inspiračního proudu, jehož vznik umožnily jak dobové společensko-politické podmínky, tak setkání výjimečných mladých talentů, přesazených do odlišného kulturního prostředí.
Mnohovrstevnatá soukromá sonda odhalující kořeny uměleckého fenoménu sahá daleko za hranice popisného dokumentu a odhaluje nový způsob vidění světa skrz inscenovanou fotografii. Štrba zde vystupuje též jako fotograf, jedna z postav, účastník předkamerové reality. Prostřednictvím výrazného vizuálního rukopisu, který v minulosti piloval jako kameraman filmů Agnieszky Holland, Vladimíra Michálka nebo Martina Šulíka, zprostředkovává pohled zevnitř i zvnějšku. Rozpoutává rozhovor mezi filmem a fotografií a umožňuje tak divákovi, aby se nechal unést na vlně inspirace.
„Jak zrušit závislost na realitě“
Krátké tematické celky, rozdělující prostor rovnoměrně mezi osm tvůrců, efektně rytmizují mozaiku životních příběhů a postojů, s vyrovnaným poměrem vážného obsahu a nadsázky. Neuvěřitelně dynamická a hravá struktura netrpí nadměrných exhibicionismem a zpracováním neodvádí pozornost od tématu. Forma se nachází v symbióze s obsahem, stejně jako u fotografií slovenské nové vlny. Štrbův dokument stylem i využitým materiálem estetizuje příběhy lidí, jejichž setkání vyústilo v živelný proud energie a punkové spontaneity uměleckého jádra.
Svou osobní výpověď konstruuje jako koláž z rozhovorů, vzpomínek, fotografií, archivních materiálů, které promlouvají mezi řádky a zprostředkovávají nehmatatelné. Důrazem na pocitovou složku Štrba vystihuje nejen podstatu tvůrčí práce obecně, ale i podstatu zcela konkrétního fenoménu: postihuje zkrátka jak povahu každodenní tvorby, tak i ducha doby. Unikátní tvůrčí atmosféře dodává až mysteriózní rozměr, když se v asociativně řazených kapitolách věnuje tématům, jako je zasvěcení nebo dokonalá harmonie. Místo faktografičnosti staví na tematických blocích, situacích, reakcích. Vlna vs. břeh je zážitkovým svědectvím, které funguje v rovině emocí, intelektu i estetiky.
„Hranice vznikají z nedostatku touhy po svobodě“
Narativní struktura funguje jako rozcestník dobových témat a popkulturních odkazů. Upozorňuje na politicko-společenský kontext normalizačních let, kdy s omezenou mírou svobody existoval i společný nepřítel. Omezení paradoxně umožňovala ve spojení s novým kulturním prostředím na FAMU názorovou konzistenci skupiny slovenských umělců. Kosmopolitismus a univerzální platnost jejich výrazových prostředků i sdělení vedou dokonce až k americkému undergroundu 60. let, zastoupenému odkazy na popkulturní ikony jako Iggy Pop, Nico a the Velvet Underground. Když se fotograf Rudo Prekop svěřuje s tím, jak se pustil po stopách slovenských předků Andyho Warhola, dostává se hlouběji, než čekal, ke kořenům vlastní identity. Zjišťuje totiž, že jsou na newyorském hřbitově pohřbeni jeho vlastní prarodiče. Vyznává se tu z vykořeněnosti slovenského umělce žijícího v Čechách, Východoevropana, vystavujícího své dílo po celém světě.
Štrbův dokument postihuje jednak vznik kolektivního univerza, které se stalo kolébkou výrazného uměleckého fenoménu, jednak proměnu doby za posledních třicet pět let, během níž se dostává se k definici současnosti. Svoboda, která přišla po otevření hranic, přinesla nadvládu bezbřehého individualismu. Lidi musí něco spojovat, aby se zjevil podobně inovativní fenomén s jasným obsahem a radikální formou. Ale nebuďme skeptičtí. Vlna nikdy nespí.
