Zkáza krásou – Kolektivní vina, kolektivní odpovědnost

Otázka viny je častým měřítkem, podle kterého je hodnocena jedna z největších hvězd českého filmu 30. let Lída Baarová. Právě kontroverzní vztah s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem a další dramatický životní příběh herečky se stal součástí kolektivní paměti, kulturním textem, který funguje jednak jako prostředek k ventilování kolektivní viny, jednak nepřestává být nástrojem filmového průmyslu a politiky. Obojí dostatečně dokládá současná bouřlivá veřejná diskuze a následná polarizace publika po premiéře hraného snímku Lída Baarová v režii Filipa Renče. Helena Třeštíková a Jakub Hejna svůj nový dokument o této herečce nazvaný Zkáza krásou nekoncipovali záměrně jako obžalobu či obhajobu ústřední hrdinky. Přestože se nakonec ani oni nevyhnuli otázce viny či spoluodpovědnosti herečky za politický vývoj země, představili vzestupy a pády hlavní postavy nikoli jako bulvární příběh, ale především jako reflexi dějin 20. století.

„Vlastně jsem měla štěstí, že můj osud v Německu se jmenoval Josef Goebbels. Mohlo to být ještě horší. Mohl se jmenovat i Adolf Hitler.“

Ve svých časosběrných snímcích jako Manželské etudy, Katka, René nebo Mallory na ploše několika let Třeštíková mapuje dramatické osudy jednotlivců a sleduje, jak se protagonisté potýkají s vnějšími okolnostmi, které zasahují do jejich života. Podobnou sociologickou sondu provádí i v příběhu Baarové. Díky extrémnější pozici jednotlivce vůči systému se však ve Zkáze krásou otevírá výraznější prostor pro zobrazení vzájemného vlivu malých soukromých dějin a velkých dějin společenských. Příběh herečky je tak zároveň příběhem o první kapitole českého filmu, v němž dělá Ludmila Babková první kroky ke své hvězdné kariéře, v atmosféře sílícího antisemitismu točí pod pseudonymem Lída Baarová své nejznámější role, v době nástupu nacistů k moci se pokouší o mezinárodní kariéru v německých ateliérech UFA, na základě obvinění z kolaborace je vězněna, po komunistickém puči odchází do exilu a v 50. letech si znovu buduje kariéru u filmu v Itálii a ve Španělsku.

Třeštíková poprvé dosadila na post spolurežiséra svého dvorního střihače Jakuba Hejnu, aby společně prostřednictvím kreativní střihové koláže konfrontovali subjektivní a objektivní rovinu dějin. Oba tvůrci se obešli bez mluvících hlav historiků, politologů či sociologů a svůj autorský hlas nechali promlouvat prostřednictvím citací hraných filmů, filmových týdeníků a dokumentů, které nejsou pouhou ilustrací, ale vytváří nové významové vrstvy. Archivní materiály představují autorský komentář tvůrců k rozhovoru s 80letou Baarovou, jejíž výpověď je zatížená emocionalitou, sníženou schopností sebereflexe, subjektivitou a selektivní pamětí protagonistky. Nostalgické vyprávění o milostném životě herečky tak narušují znepokojivé archivní záběry na hajlující davy a pronásledování Židů. Drastické vzpomínky Baarové na vězení a tragickou smrt jejích blízkých naopak doprovází úryvky z filmů z jejích šťastnějších let. Právě dialog mezi vzpomínkovou rovinou rozhovoru a rovinou archivní se stává prostředkem autorské reflexe a klíčem k tomu, jak vnímat pozici jednotlivce v soukolí dějin.

Nesoudit, ale porozumět

Zkázu krásou nelze posuzovat jako naučný životopisný dokument, protože nepřináší primárně nová fakta, ale především výpověď. Třeštíková a Hejna podávají zprávu o člověku, který prožil tři režimy, nacistický, komunistický a demokratický, ocitl se v extrémní situaci a svými rozhodnutími ovlivnil svůj život i životy ostatních. Řešením dilematu jak přistupovat k lidskému jednání tady není nasadit si černobílé brýle a dosadit se do pozice soudce, ale pochopit principy fungování společnosti, které se nemění, uvědomit si nutnost sebereflexe a vidění světa a dějin v souvislostech.