15 x 15 x 5
Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.
„Plasticita minulosti je ústřední zásadou Angsocu. Minulost je to, na čem se shodnou záznamy a paměť.“
George Orwell, 1984
Nestačím valit oči. Boštík, Šimotová, Válovky, Gebauer, Nepraš… A tady Kolíbal, Kafka, Palla, Laubert, Baron, Kokolia, Pištěk, Demartini… A dalších 230 (!!!) miniskvostů z rukou autorů československé „neoficiální“ výtvarné scény normalizačních osmdesátých let. Uměleckých děl zapomenutých a spících tiše ve sklepě, ve kterém se jimi roku 2020 probíráme. Jsou to díla vzniklá v době, kdy jsem sám teprve rozum bral a rozhlížel se po světě, ale která ve mně silně a nepokojně rezonuje. Věřím, že v celé mojí generaci.
Vážení přátelé,
vyzýváme vás k účasti na souborné akci s názvem „MINISALON“. Jedná se o výtvarné pojetí čtvercového prostoru na volné téma. /Rozměr 150 x 150 x 50 mm/.
Materiálem je světlé, přírodní, nelakované dřevo.
Jestliže se chcete Minisalonu zúčastnit, odpovězte obratem do 27. června 1984 na přiloženém korespondenčním lístku svůj závazný souhlas.
Obratem obdržíte dřevěnou zásuvku a technické informace. Termín konečných realizací všech prací je 3. prosince 1984. Po uzávěrce uspořádáme výstavu a vydáme katalog s barevnými reprodukcemi 1:1 všech účastníků. Veškerou organizací Minisalonu je pověřen za Jazzovou sekci Joska Skalník.
S pozdravem
Jazzová sekce
Výstavu už neuspořádali, katalog nevydali. Minisalon se poprvé na veřejnosti mohl objevit až v roce 1992, objel svět a po dobu prezidentského mandátu Václava Havla visel na Pražském hradě. Od té doby je složený v už zmiňovaném sklepě.
Sochařina, malba, asambláže, koláže, fotka, radikální nebo úplně minimalistické zásahy; narace, abstrakce, koncept; díla existenciálně tísnivá, poetická, hravá, výtvarně minimalistická, sarkasticky vtipná. Všechna v jednotném formátu, který podle pravidel hry tvůrci nesměli přesáhnout. Čtverec – velkorysý a tísnivý zároveň. Podvědomě středový, symetrický, vyvážený. Komponovat do čtverce je výzva. Utajená a spiklenecká hra, do které se tehdy pustilo odvážně a bez nároku na odměny, slávu a „jistoty“ 244 československých umělkyň a umělců. Jedinečná výpověď o společnosti, která proklamovala „návrat k normě“, přičemž její normou byly přísně vymezené a režimem kontrolované ohrádky a králíkárny. Dost velké na to, aby vzbuzovaly v nenáročných lidech iluzi svobody, příliš malé na to, aby uspokojily skutečně svobodomyslného ducha.
Orwellovský rok
„Orwellovský“ rok 1984 je v mnohém pozoruhodný. Cosi se už ve společenském podloží mohutně sunulo k budoucím změnám, oficiální a neoficiální scény se pomalu ale jistě vůči sobě zároveň štěpily a prorůstaly. Rok, kdy Jaroslav Seifert obdržel Nobelovu cenu za literaturu a nesměl si ji ve Švédsku převzít. Socialistický tábor bojkotuje XXIII. Olympijské hry v Los Angeles a také českoslovenští sportovci zůstávají doma. V IKEMu poprvé ve východním bloku úspěšně transplantovali lidské srdce. Do roku 1984 se vrací expedice Adam’84, aby zachránila sešity Adama Bernaua. Do Los Angeles stejného roku se z budoucnosti vrací Terminátor, aby zabil Sarah Connorovou. Plasticita minulosti…
Banálním pohledem se zdá, že Orwell svým románem nějak „předpověděl“ konkrétní politické a společenské režimy. Ale taková interpretace vůbec není třeba. Kniha 1984 se dá číst prostě jako román o „kontrole a moci“, a proto se dá vztáhnout nejen na normalizační Československo, ale extrapolovat stejně dobře směrem k dnešku. Jiné nástroje, jiná dynamika, stejná vůle. Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak. Když můžeme propojit starší generaci výtvarných umělců se střední generací tvůrců filmu a mládím současných hudebníků a animátorů, které do konceptuální filmové hry zapojíme. Někde svobodně ve vzduchu nad hlavou mi v přísném rámu visí možný slogan: „Radikální formát a síla imaginace“, pnutí mezi kontrolou systému a svobodou vyjádření, jasně danými pravidly hry a rozmanitostí jejího obsahu a vývoje, pevným rámem a organickým růstem.
Detail obrazovky počítače, na které píšeme výzvu současným českým a slovenským autorům elektronické hudby k účasti na „hudebním Minisalonu“. Podmínky účasti jsou volná hudební/zvuková forma, téma „1984“ a délka skladby maximálně 1984 filmových políček (při standardní rychlosti 25fps). Dodané skladby pak volně použije v celkové hudební kompozici filmu skladatel Ivan Acher.
Úryvek ze scénáře chystaného filmu
Plasticita minulosti
S odkazem na úvodní ironicky použitý citát z Orwella, kterého Minisalon tehdy reflektoval v soudobém čtení, se film sice ve své dokumentární linii dovolává záznamů a paměti, zároveň je ale bude přesahovat linií výtvarnou, animační i skladebnou. Těmito tvůrčími zásahy překračujeme dokumentační kvalitu a dáváme si výzvy aktualizační a interpretační. Snažíme se relativizovat Orwellův pojem plasticity minulosti, tedy toho, odkud jsme vzešli, a filmovou řečí tak dát kontinuitě času, záznamů a paměti od minulosti přes současnost do budoucnosti myšlenkový a poetický přesah. Tato transcendentní rovina filmu slibuje být velmi živelná, hravá, organická, symbolická a… plastická.
Nejužší štáb (výtvarná režie Lukáš Fišárek, kamera Jiří Málek, hudba Ivan Acher) je sestaven z tvůrčích osobnosti, jejichž dosavadní práce vykazují talent k užití polyfonie, eklektičnosti a rozmanitosti výrazových prostředků a jazyků a mají také profesně nebo osobně blízko k výtvarnému umění. Zároveň jsou to všechno tvůrci, kteří jsou zvyklí pracovat s nelineárním a dejme tomu „experimentálním“ vyprávěním a je jim vlastní pečlivě promyšlený, ale zároveň umělecky razantní a intuitivní přístup k materiálu, na němž pracují.
Film vzniká rychle, organicky, od mého prvního seznámení s Minisalonem a náčrtu konceptu ještě zdaleka neuplynul rok. Ale čas kvapí, mnozí z původních autorů už nejsou mezi námi – ať to bolí sebevíc, patří k „odcházející“ generaci. Natáčení s nimi bychom rádi začali co nejdříve. I proto se producenti rozhodli podepřít první fázi crowdfundingovou výzvou na HitHitu. Film 15 x 15 x 5 (Minisalon 1984) neslibuje bourat kinosály a i když se samozřejmě budeme snažit o jeho otevřenost a přístupnost, má ve vínku spíš užší divácký profil.
