Skříňka s predátory
Janis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.
Vít Klusák a Barbora Chalupová se ve svém novém dokumentu V síti zaměřili na sexuální predátory lovící na internetu nezletilé oběti. Tvůrci volí konfrontační metodu, pracují s vyhrocenými emocemi, nadsázkou a odhalením. Vstupují do předkamerového prostoru a jsou jasně názorově vyhraněni. Zatímco jedna část publika je šokovaná samotným tématem, někteří diváci mají problém s jeho pojetím. Stěžují si na záměrné ohromování publika, návodnost i na to, že dílo zpracovává obecně známý fakt, aniž by odhalilo něco nového. Ještě děsivější názorový proud predátory dokonce hájí a svaluje vinu na oběti.
Nemá smysl se zamýšlet nad metodami, které jsou legitimní součástí angažovaných dokumentů, jejichž cílem je upozornit na negativní jevy a aktivizovat publikum, případně zákonodárce, aby sjednali nápravu. Společenská debata je nedílnou součástí těchto děl, která pokračují i po skončení projekce. Prorůstají veřejným prostorem, transformují jej, jsou to příběhy na pokračování. V síti zároveň navazuje na Klusákův dosavadní režijní rukopis, vyznačující se nejen volbou kontroverzních témat, stylizací nebo usvědčující přímočarostí, ale i psychologickým a sociologickým ponorem.
Jedním z nejzajímavějších aspektů Klusákovy tvorby je otázka, zda se podaří sledovaný subjekt, jenž reprezentuje určitou společenskou skupinu, přimět k sebereflexi. V Českém snu je to kolektivní postava spotřebitelů, kteří se nechají nalákat na fiktivní reklamní kampaň. Svět podle Daliborka se pokouší přimět samozvaného ochránce bílé rasy, neonacistu a youtubera ke kritickému náhledu na sebe sama, přičemž ho za tímto účelem tvůrce dovede až do bývalého koncentračního tábora v Osvětimi. V prvním případě se pracuje s iluzí, vytvořenou marketingovým týmem, ve druhém se sebeklamem. Otázka sebereflexe má však ve snímku V síti, zachycujícím internetové prostředí, ještě další rozměr.
Internet jako houba
Klusák a Chalupová použili médium jako zbraň. Najali plnoleté mladě vypadající herečky, nechali jim v televizním ateliéru postavit napodobeniny dětských pokojíčků a založili jim falešné profily na sociálních sítích. Zkonstruovali fiktivní svět jako past, do níž nachytali sexuální agresory, kteří zneužívají bezbřehosti internetu a zaměřují se na snadnou kořist. Tvůrci predátory vyjmuli z neuchopitelné virtuální reality a „zhmotnili“ je v téměř démonické podobě. Záběry z webkamer ukazují pohlavní údy nebo rozpixelované ovály obličejů, z nichž koukají pouze nerozostřené oči a ústa. Je to dokonalý obraz odlidštěného, anonymního zla.
Pod tímto děsivým povrchem se skrývají tři kategorie agresorů. První skupina popírá problematičnost svého jednání a svaluje vinu na oběť, společnost nebo na nedostatek příležitostí. Druhá připouští nezákonnost svého chování, ale kvůli svým potřebám se nechce omezovat. Třetí skupina se touto otázkou vůbec nezabývá. U všech kategorií převládá dojem, že není nic, co by je v páchání jejich činnosti zastavilo. Internet pro ně představuje bezpečné, nepostižitelné prostředí bez hranic a zákona.
I na nerovný a pouze jednostranně prospěšný „vztah“ však musí být dva. V síti definuje i druhou kolektivní postavu, která není schopna vyhodnotit riziko a bránit se. Není to film o pedofilech, ale o predátorech, o honu za kořistí, o tom, jak jedna část populace zneužívá jinou. Není novinkou, že na internetu se takoví lovci vyskytují, ale jak toto prostředí funguje, je na veřejnosti v podstatě tabu. Znají ho jen dotčené skupiny, tedy agresoři a jejich mlčící oběti, ať už ty aktuální, nebo odrostlé. Klusák a Chalupová otevírají Pandořinu skříňku. Zobrazují nejen alarmující rozměr sexuálního zneužívání na internetu, ale i povahu prostředí, míru tlaku, manipulaci, zastrašování a vydírání, jimž je oběť vystavena. Zkonkrétňují problém, dávají mu tvář, aby už nešlo o záležitost dvou anonymních skupin. Jejich snímek má však i širší poselství. Internet je jako houba, nasává do sebe vše kolem, je taková, jaké je její prostředí. Není to jen obraz jednotlivců a skupin, ale i systému, který má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toxické prostředí podporuje.
