Evropa v době post-paměti

Próza Patrika Ouředníka z roku 2001 Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku získala status nejpřekládanější české knihy po roce 1989 a inspirovala francouzského dokumentaristu Arnauda de Mezamata k filmovému zpracování. Jeho esej Doufám, že se máš dobře, jež na letošním festivalu v Jihlavě soutěží v sekci Opus Bonum, rozvíjí experimentální jazyk literární předlohy a zesiluje kritickou zprávu o minulém století jako důkazu o selhání vědecké racionality.

Ouředník se dívá na dvacáté století ze dvou perspektiv – z pohledu člověka z roku 1900 a z úhlu jedince, který se o sto let později ocitá na prahu nového tisíciletí. První z nich věří v civilizační pokrok a doufá, že věda a rozum nasměrují společnost k humanistickým ideálům a vyléčí ji z bezpráví a chudoby. Tuto dětsky naivní myšlenku vyjmul Mezamat z předlohy a použil ji pro název svého snímku. „Doufám, že se máš dobře“ je zpráva chudého vesničana jeho ženě poté, co se díky železnici mohl podívat do velkého města. Pohled současníka je méně optimistický. Během dvacátého století došlo po celém světě k šedesáti genocidám, což je důkaz toho, že lidstvo se stalo dostatečně pokrokové ne na to, aby byl svět lepší, ale především aby se mohlo vraždit ve velkém.
 

Díky poznatkům z různých vědních oborů a důrazu na efektivitu se člověk zdokonalil v systematickém, plánovaném a organizovaném zabíjení a změnil svět v děsivě absurdní divadlo. Místo humanizace nastala dehumanizace, lidská bytost se proměnila na měřitelný materiál, který lze podle kvality třídit do různých kategorií. Člověk představuje součást biomasy, jeho energie a hmota je do posledního dechu zužitkována v nacistických a sovětských táborech. Ouředník přichází s jednoznačnou zprávou o tom, že sto let po La Belle Époque společnost není šťastnější, bohatší ani spravedlivější. Technologický vývoj je rychlejší než duchovní.

Absurditu světa vystihuje lingvista Ouředník s dětsky nezaujatou, přímočarou popisností. Mezamat se nechává unášet proudem jeho myšlenek a absurdní rozměr literárního textu ještě akcentuje, když jej zprostředkovává z pohledu lidí ze vzdálené budoucnosti. Jejich vyprávění podkreslují autentické archivní materiály, které rozšiřují a doplňují význam mluveného slova. Když v jedné scéně odosobněný hlas vysvětluje funkci a důležitost vojenské známky a vzdává hold padlým, dokumentární dobové záběry ukazují, jak lékař nasazuje válečnému veteránovi se zdeformovanou tváří a chybějícím nosem různé obličejové protézy, jako by se věda pokoušela spravit to, co válka poničila. Absurdita situace připomíná podobně problematickou snahu opravit, co pokazily během nesmyslného ničení dvě výtržnice v závěrečné části Sedmikrásek Věry Chytilové.

Síla Mezamatových obrazů v interakci se slovem vyvěrá i z obrazové symboliky. Vracející se motiv mravenců poukazuje na množství a nahraditelnost padlých vojáků, následování kolektivního cíle na úkor individuálních životů. Nakolik je tato kolektivní síla křehká a závislá na řídících autoritách, ukazuje pozdější záběr na dav chaoticky a všemi směry se rozbíhající po náměstí. Poznáváme lidské mraveniště propadající panice při narušení řádu. Jiný motiv přichází, když se v další scéně mluví o tom, že mrtvá těla zrádců a kriminálníků sloužila jako hnojivo pro plodiny. Záběry na pole lidských rukou, jejichž prsty jako obilné klasy směřují k nebi, předznamenávají příběh o useknutých lidských prstech, připevněných na vorech, aby vězni v sovětských pracovních táborech upozornili okolní svět na krutosti, které se jim dějí.
 

Literární text, jenž se zaměřuje hlavně na lingvistickou hru a ironickou nadsázku, Mezamat obohacuje o emoční naléhavost a nostalgickou atmosféru. Síla banálního momentu vyzařuje ze záběru na telefonující ženu nebo muže prodávajícího deštníky, a to především díky úryvku z Mahlerovy Páté symfonie. Hudební reference na kanonickou scénu z Viscontiho Smrti v Benátkách ukazuje, jak si lidé zabývající se svými všednodenními rituály nepovšimli (nebo si nechtěli povšimnout), že se jim svět hroutí pod rukama. Stejně jako se hrdinové italského dramatu, odehrávajícího se roku 1911, stávají svědky konce La Belle Époque, ocitají se na konci jedné epochy i lidé na přelomu nového tisíciletí. Místo nákazy smrtelnou chorobou je však doprovází strach ze zhroucení času. Kdyby počítačové systémy selhaly a zaměnily rok 2000 za 1900, jako by se svět vrátil o sto let nazpět, k roku nula, jako by se nic z dvacátého století neudálo. „Jako by se nic nestalo,“ opakuje vypravěčka v závěru se slzou v oku a směřuje do publika, společně s Ouředníkem a Mezamatem, dotaz na podobu nové Evropy v době post-lidství, post-historie a post-paměti.