Cesta k filmu Efekt Vašulka

V roce 2013 jsem se během cesty z Denveru do San Francisca rozhodla navštívit v Santa Fe v Novém Mexiku své bývalé učitele a dlouholeté přátele, manžele Steinu a Woodyho Vašulkovi. V jejich domě panoval v té době ještě větší chaos, než obvykle, protože začali archivovat svou bohatou sbírku videa. Steina ve studiu přetáčela a přehrávala staré videopásky a často také čistila videopřehrávače, protože některé už nebyly moc kvalitní. Woody byl přilepený k obrazovce počítače a vytvářel katalog jejich děl a přemýšlel, jak je všechny utřídit. Vašulkovi se dohodli s Coloradskou státní univerzitou, že jim pomůže převést jejich obrovský archiv z analogu na digitál. Kamarád Windham, který u nich občas přespával na podlaze v kuchyni, zastupoval coloradskou univerzitu a všechny jejich nahrávky digitalizoval. 

V té době bojovali Vašulkovi s nedostatkem prostředků. Představa stáří v Americe bez našetřených úspor či slušného důchodu není nijak lákavá. Vnímala jsem, jak se pro ně s přicházejícím stářím život mění, a napadlo mě, že o této fázi jejich života natočím film, protože si uvědomuji, jak svou tvorbou ovlivnili umělecký svět i že se na jejich přínos dnes už zapomíná. Také jsem vnímala, že se dostali do finančních problémů. Kladla jsem si otázku, jak přežijí další roky? Steina se mi svěřila, že se jim lidé přestali zhruba po roce 2000 ozývat a že se na ně už zapomnělo, navzdory tomu, jak ovlivnili světový videoart. Jde o uměleckou formu, která nyní zažívá svou další renesanci. Přišlo mi dobré je v takové životní etapě natáčet a čekat, co se stane.
 

O rok později jsem se vrátila s penězi z grantu, který jsem získala na vývoj scénáře z Islandského filmového centra, a vzala jsem si s sebou samozřejmě kameru a zvukaře Árniho Benediktssona, známého z hudební skupiny Sugarcubes. Když jsem ho představila Steině, nasadila pátravý pohled a zeptala se ho, z jakého je klanu. Ukázalo se totiž, že se před padesáti lety potkali v emigraci a jeho rodiče znali její rodiče. 

Znala jsem mnohem lépe dílo Steiny, než Woodyho. Brzy mi však došlo, že nebude snadné natáčet film o Vašulkových, protože jde o dvě rozdílné osobnosti, které  náhodou tvořili duo. Musela jsem zmapovat předchozí život každého z nich, aby pro mě a pro můj film jejich příběh dával smysl. Steina přitom pochází z Islandu a Woody Bohuslav Vašulka z Moravy. Ačkoliv podstatnou část svého díla vytvořili v Americe, kde žijí od roku 1964, přišlo mi důležité zjistit, odkud pocházejí, protože to ozřejmí jejich další život a zakladatelskou práci na poli videoartu. Natočili jsme s nimi toho jara za dva týdny skvělý materiál – ostatně čas strávený v jejich společnosti není nikdy marný, a ačkoliv jim táhne na osmdesátku a mají hluboko do kapsy, jsou stále velmi aktivní. 

Když jsem se vrátila zpátky na Island, rozhodla jsem se, že nechci tento film produkovat sama, a obrátila jsem se na dlouholetou kolegyni Margrét Jónasdóttir, která patří mezi nejzkušenější islandské producenty. Žádala jsem ji o spolupráci už rok a půl předtím, ale teprve když jsem jí ukázala natočený materiál, tak se rozhodla do toho jít. Její společnost Sagafilm se stala koproducentem snímku a začali jsme se účastnit různých fór a snažili se získat finance. Když jsme film prezentovali na HotDocs v Kanadě, řekli nám: „Skvělý projekt, velmi zajímaví protagonisté, držíme vám palce!“ Neměli příliš zájem podporovat artové filmy lidí, které nepovažovali za příliš známé. V Torontu jsme však poznali zástupce České televize a především producenta Radima Procházku. Když jsme se s ním spojili, bylo jasné, že můžeme společně vytvořit zajímavý mezinárodní dokument.
 

A proč dnes točit o Vašulkových? I nyní ve svých osmdesáti letech jsou zajímaví pro současnou generaci internetu a Youtube. Jsou považováni za prarodiče videoartu. Simon Klose, náš švédský producent, z nich byl nadšený a nazval je „důchodci a hackery“. Video bylo ve své době revolučním médiem, mělo umožnit masám sledovat filmy. Vašulkovi ho však posunuli zcela jiným směrem, zajímali se o médium jako takové a pomohli formovat nový svět. Měli jsme štěstí, že jsme je měli možnost natáčet. Zaznamenávali jsme čtyři roky jejich života, kdy na ně umělecký svět už pozapomněl, a snažili jsme se přispět k tomu, aby je umělecký svět znovuobjevil a znovuocenil dřív, než bude pozdě.