Nový film, Speciál MFDF Ji.hlava
Alchymická pec
Na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu, který začíná už 22. ledna, bude představeno i několik českých dokumentů. V sekci The Tyger Burns pro stále zářící generaci zkušených filmařů se objeví Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie Karla Vachka. V sekci Deep Focus se představí koprodukční snímek Efekt Vašulka o islandsko-české dvojici manželů Vašulkových a dokument Jana Daňhela a Adama Oľhy Alchymická pec, který bude mít v Rotterdamu světovou premiéru. Alchymická pec se soustředí na tvorbu Jana Švankmajera, speciálně na jeho poslední film Hmyz, který měl v Rotterdamu premiéru před dvěma lety. Režiséři Jan Daňhel a Adam Oľha sepsali pro dok.revue svou režijní explikaci k filmu.
Během dokončovacích prací na posledním celovečerním filmu Jana Švankmajera Hmyz (Jan Daňhel se na něm podílel jako střihač a Adam Oľha jako kameraman dokumentární linky) jsme byli osloveni filmovým producentem Jaromírem Kallistou a surrealistou Janem Švankmajerem, abychom se skrze film pokusili odhalit a zakonzervovat tvořivé procesy, kvasící v útrobách jejich filmové společnosti Athanor.
V Athanoru – středověké alchymické peci – však spolu soupeří tři principy. Tím třetím je před patnácti lety zesnulá a zároveň vše prostupující a hermeticky neoddělitelná Eva Švankmajerová. Bez jejího kritického a k permanentnímu osvobozování neustále vybízejícího ducha by Švankmajerova tvorba nebyla komplexní a byla by rozhodně jiná. Eva tedy energeticky završuje alchymickou triádu „směsi“ ATHANORU. Tři principy: rtuť, síra a sůl, která to celé drží pohromadě, aby to neexplodovalo.
Producent a surrealista, jak to jde dohromady? Jsou to spojité nádoby? Dají se obsese, štítivosti, magické myšlení, hry, infantilismus, imaginace a nevědomí, něco tak bytostně tekutého a procesuálního, vůbec prodat? Dá se proces tvorby nacenit a zpeněžit? Kde se vlastně bere, jaké je jeho zřídlo? Co je „krutý teror lásky“, tato Kallistova producentská metoda, jak vyextrahovat ze spolupracovníků co nejvíce „sladké šťávy"?
Zároveň jsme trochu měli strach z pověstné uzavřenosti Jana Švankmajera, který dříve jakoukoli sebeprezentaci důrazně odmítal. Byli jsme však překvapeni, že nás pustil i do značně hlubinných vrstev a laločnatě intimních zákoutí.
Alchymie není pouhým zlatodějstvím, vždy jde zároveň i o proměnu mentální. Tak jako se zčišťuje směs v alchymické peci – athanoru, proměňuje se i autor – alchymista. Jen tehdy, když je operatér autenticky přítomný, proměna může být zpřítomněna i divákovi.
Byli jsme „na šoulačce“
Nechtěli jsme však nikterak kopírovat Švankmajerův rukopis, spíše než estetický jsme zvolili obsesivní model snímání. Přístup organický, asociativní a alchymický. Konceptuální úvahy a nápady jsme si zakázali. Byli jsme jen „na čekané“ či „na šoulačce“ a s tímto vědomím jsme se rádi nechali zlákat do magického světa k dobrodružné hře na „obsesivně parazitický film“.
Film nekatalogicky rozkrývá Švankmajerovo dosavadní myšlení a tvorbu, není tedy pouhým shrnujícím dokumentem, ale především živým, imaginativním a hravým situačním filmem. A především ukazuje, že i světová kinematografie může vznikat „na koleni“ a skrze autentický prožitek magického světa lze možná zvítězit i nad smrtí.
