Americký sen jako kolektivní halucinace

12. 9. 2016 / AUTOR: Janis Prášil

Kontroverzní kritik neduhů americké společnosti Michael Moore se svojí novou divácky atraktivní satirou Where to Invade Next (2015) vrací po šestileté pauze zpět na plátna kin, i když se jeho kritická esej neprobojovala do 88. ročníku oscarového klání, z něhož si nakonec odnesla sošku režisérka životopisného dokumentu o britské zpěvačce Amy Winehouse. Americký dokumentarista navazuje na svoje starší silná díla, jako byla nekompromisní prvotina Roger a já (1989) nebo jeho pozdější Bowling for Columbine (2002) či Fahrenheit 9/11 (2004), odměněný Zlatou palmou v Cannes. Kritické hlasy však upozorňují na to, že Where to Invade Next je jeden z Moorových nejméně radikálních snímků. Ztrácí snad bojovník proti sociálnímu bezpráví dech? Může za otupělý břit jeho ostrovtipu proměna politického klimatu v americké společnosti, kdy provokativní tvůrce po odchodu Bushe z prezidentského křesla a nástupu Obamy do čela Spojených států přišel o svého úhlavního „nepřítele“? Je na vině zvyšování popularity satirických stand-up show v mainstreamových médiích? Pomineme-li hledání zjednodušujících odpovědí na tyto komplexní otázky, dostaneme se k tomu, že hodnocení Moorovy tvorby je především záležitostí postoje k jeho autorskému rukopisu.

Zdá se totiž, že Moore jako investigativní dokumentarista selhává, když rezignuje na nestrannost, skrývá své postoje za humanistický světonázor a otevírá oči veřejnosti jakousi vyšší pravdou. Ve svých filmech představuje jasně vymezený názorový svět, v němž upírá divákovi sebemenší prostor pro vlastní interpretaci. Coby vynikající vypravěč splétá z faktů rafinovanou síť argumentů, do níž chytá nejen své „nepřátele“, ale i publikum, jak dokazuje například jeho výrazný snímek Fahrenheit 9/11. Dá se od autora, který zastává selektivní přístup k informacím a namísto kontextualizace a zohledňování časoprostorových specifik daný problém generalizuje a zjednodušuje, čekat hloubková analýza příčin hodnotové krize společnosti?

Umění je důležitější než politika

Moore se ukáže v jiném světle, pokud na něj nahlédneme jako na mistra stylizované a přiznaně subjektivní autorské reflexe světa, který sbližuje principy dokumentárního a hraného filmu a klade důraz na hru s divákem. Ve svých třinácti pravidlech dokumentaristiky¹⁾ odmítá neutralitu, poukazuje na význam polemiky a konfliktu jako nástroje k udržení pozornosti publika a vyzdvihuje zásadní roli narace a vypravěče. Propůjčuje svému autorskému hlasu svou vlastní tvář, když jako hlavní postava sám vstupuje do předkamerového dění a mobilizuje diváka tím, že uvádí známá fakta do neobvyklých souvislostí. Právě tyto rétorické postupy jsou klíčové pro Moorovu přesvědčovací taktiku. Cílem jeho snímků totiž není odhalit nové informace, ale apelovat. Deformování reality nadsázkou je navíc základem žánru společenské satiry, k níž lze jeho kritické eseje zařadit. Základem pro zprostředkování poselství a intenzitu sdělení je u něj právě umělecké ztvárnění, potažmo propracovaná a jedinečná forma.

Moore si však i tentokrát obratně hraje s divákem. Název filmu Where to Invade Next, v němž se skrývá lakonický akronym WIN (vyhrát), napovídá, že hlavním tématem polemiky se systémem bude zahraniční politika Spojených států. Po prologu se ale od politického motivu odklání a bere nás na pouť do osmi evropských a jedné severoafrické země, kde hledá inspiraci k nápravě neduhů americké společnosti. V Itálii například nalézá lék na špatné pracovní podmínky. Finsko a Slovinsko se pyšní kvalitním bezplatným vzdělávacím systémem a Island pochopil výhody rovnoprávného přístupu k ženám a mužům. Oblasti, ve kterých zahraničí uspělo a v nichž Spojené státy selhávají, vidí Moore nikoli jako projev neschopnosti vládnoucích struktur, ale naopak jako různé způsoby represe vedoucí k ovládnutí životů a myšlení lidí. Sám se v takovéto reflexi světa pasuje do role vyslance, který má z poučenějších cizích krajů přinést spásu své vlasti.

Z filmu Where to Invade Next

Namísto rafinovaně propojené konspirační sítě, kterou známe z Fahrenheita 9/11, se tentokrát zaměřuje na formu road tripu, podobně jako předtím ve své obžalobě amerického zdravotnictví Sicko (2007), v níž přináší šokující obraz nedemokratické zdravotní péče a upřednostňování zisku před záchranou lidského zdraví či života, nebo v dokumentu Kapitán Mike křižuje Ameriku (2007) o vlastní kampani, v níž přesvědčuje obyvatele různých amerických měst, aby šli volit. V tematických kapitolách Where to Invade Next, věnovaných jednotlivým státům, Moore opět uplatňuje své obvyklé rétorické strategie. Sám se dosazuje do hlavní role průvodce a stává se tak hlavním zdrojem a zároveň interpretem informací proudících k publiku. Zasahuje do předkamerového dění, k faktům přistupuje selektivně, nedává prostor pro diskuzi a opomíjí názor protistrany. Vědomě nebere v potaz řadu skutečností, jako je imigrační krize, nezaměstnanost, nárůst nacionalismu, cenzura, represe nebo organizovaný zločin, a jako vždy sází na emočně vypjaté situace. Zručně provádí diváka příběhem s výraznými postavami, jejichž pohnuté lidské osudy zasazuje do ideologického soukolí boje o lepší zítřek.

Veskrze komické ladění Where to Invade Next narušuje jedna z nejmrazivějších scén. Na hodině dějepisu v jedné německé střední škole se žáci pod vedením učitelky mají vcítit do pozice deportovaného Žida a představit si, že opouští domov, kam se již nikdy nevrátí. Mistrně manipulativní střihová montáž archivních záběrů deportovaných Židů, která prokládá scénu ze školní hodiny, plynule přechází do drastických záznamů násilí páchaného na amerických černoších a indiánech. Analogií německé nacistické minulosti a explicitního zobrazení násilí a nespravedlnosti, kterou USA páchá na svých občanech, apeluje na nutnost, aby se Spojené státy přiznaly ke své krvavé historii. Přiznaly kaz na svém mediálním spasitelském sebeobraze a vyrovnaly se s ním. Podobně zachází tvůrce i s emočně vypjatým rozhovorem s otcem, kterému masový vrah Breivik zabil syna. Norsko na masakr na letním dětském táboře nereagovalo šířením nenávisti a zvyšováním bezpečnostních opatření. Místo toho posílilo péči o občany a začalo klást větší důraz na solidaritu. Moore norskou strategií nastavuje zrcadlo opačné situaci, jež nastala v USA po teroristickém útoku na Dvojčata. Tyto šokující scény a emočně vypjatá témata jsou promyšleně a s citem vyváženy humorem a nadsázkou. Smích zde není výsledkem zábavných scén, ale slouží jako multifunkční silná zbraň a nástroj ke katarzi a mobilizaci publika. Moore nechce své publikum jen bavit, ale též zaktivizovat.

Amerika ztracená a nalezená

Nepřekvapí, že se režisér ani ve svém novém snímku svým krátkozrakým idealismem nedostává k příčinám problémů, místo toho hledá v příbězích lidí a zemí všelék. Where to Invade Next však v jeho filmografii znamená posun z hlediska formy, která je mnohem jasnější a čistší než v Sicko, jelikož je dělená do geograficky a tematicky vymezených kapitol. Čím širší je však tematický rámec snímku, tím obtížněji se hledá antagonista tolik zásadní pro rozehrání dramatu. Ve svých filmech Moore jasně definuje svého nepřítele. V Rogerovi a já je jím šéf představenstva General Motors, v Bowling for Columbine vedení sítě supermarketů, v nichž se volně prodávají střelné zbraně, a ve Fahrenheitovi 9/11 je zdrojem zla obligátně G. W. Bush. Kdo však zodpovídá za společenské problémy v novém snímku, který vznikl za Obamovy éry?

Z filmu Where to Invade Next

Ještě víc zarážející je skutečnost, že kritika považuje Where to Invade Next za jeden z nejpatriotičtějších počinů v dějinách amerického filmu.²⁾ Vždyť již v úvodní sekvenci Moore napadá samotnou podstatu americké společnosti, když se zamýšlí nad povahou demokracie ve Spojených státech, které ospravedlňují svou zahraniční politiku hrozbou vnějšího nebezpečí a šířením demokracie, zatímco samy jednají agresivně vůči vlastním občanům. Může být země, jejíž obyvatelé čelí represivním opatřením a snaze o kontrolu nad svými životy, svobodná? Je v pořádku demokracie, v níž je zbrojení upřednostňováno před blahobytem občanů? Závěrečná montáž překvapivě tento ostře kritický pohled na Spojené státy vyvrací nadějným poznatkem, že lék na americkou společnost není třeba hledat v zahraničí. Humanistické hodnoty totiž stojí v jejím základu, jenom je nutné je znovu nalézt. Where to Invade Next paradoxně není kontroverzní, protože kritizuje americký sen, na to už jsme od Moora zvyklí. Překvapující je, že neúnavný kritik společnosti se zde ukazuje v plném světle právě jako zastánce tohoto amerického snu a líčí USA jako zlobivé dítě, které se dostalo na scestí a potřebuje, aby mu někdo pomohl nalézt opět správný směr.

Podobně paradoxním vývojem prochází i samotné Moorovo alter ego, jehož poznávacím znamením je baseballová čepice a americká vlajka. Moore s vývojem své kariéry postupně vystupuje ze své zamýšlené pozice průměrného obyčejného člověka a mění se v celebritu, která se díky svému jménu setkává s nejvyššími představiteli soukromých i státních institucí. Sympatické na něm je, že si i přes tento hvězdný opar ještě stále udržuje odstup od pseudoobjektivní publicistiky korporátních médií a zůstává věrný svým postojům a vizím. Může se zdát, že ve svých filmech prozkoumává společenské neduhy stále stejnou optikou a jeho díla jsou schematická, protože zprostředkovávají dané téma skrz úzce vyhraněný a neměnný hodnotový rámec. Ať už jde o politiku velkých korporací, které jsou schopny v honbě za ziskem přispět k postupnému rozkladu infrastruktury celého regionu (Roger a já), hledání kořenů násilí ve společnosti (Bowling for Columbine), obraz zneužívání amerického zdravotnictví soukromým sektorem (Sicko) nebo snahu postihnout příčiny ekonomické krize (O kapitalismu s láskou), nejpalčivějším problémem, jemuž se Moore systematicky věnuje napříč celou svou tvorbou, je uplatňování moci vládnoucích struktur nad jedincem, ať už ve zdravotnictví, vzdělávání, pracovních podmínkách, nebo životní úrovni.

Michael Moore svou polemikou s americkými ideály, které se liší od skutečnosti, prolamuje obraz Spojených států šířený mainstreamovými médii.³⁾ Dotýká se odvrácené stránky amerického snu, který se jako kolektivní halucinace šíří společností a získává globální rozměry. USA v jeho očích nabývají symbolických obrysů utopické země svobody, spravedlnosti a blahobytu. Přestože Moore upozorňuje na klamnou povahu této faty morgány, jeho nejnovější snímek ho doposud nejvíce ukazuje jako nezlomného optimistu, který věří v reálný základ této iluze.