Anketa dok.revue

V prosinci pořádá dok.revue již tradičně mezi přispěvateli, tvůrci, dramaturgy či publicisty anketu o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je i letos, kdy se redakce dok.revue ptala na tyto anketní otázky:

1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

Rok vzniku ani země původu nerozhodují. Níže najdete odpovědi, které do redakce dorazily: Helena Třeštíková, Jan Gogola ml., Adéla Komrzý, Ivo Bystřičan, Jan Daňhel, Tereza Reichová, Radim Procházka, Andrea Slováková, Vít Janeček, Milan Kruml, Andrea Průchová Hrůzová, Jan Bernard, Robin Kvapil, Andrea Hanáčková, Diana Tabakov, Karel Žalud, Janis Prášil, Tomáš Poštulka, Martin Svoboda, Antonín Tesař, Zuzana Kirchnerová

---

Helena Třeštíková, dokumentaristka, pedagožka

1/ For Sama (režie Waad al Khateab, Edward Watts, Velká Británie, 2019)

Válka v Sýrii pozorovaná zevnitř. Mladá rodina s právě narozeným dítětem mezi výbuchy bomb v Aleppu. Nic tak nepřiblíží situaci v Sýrii jako takový pohled z centra dění, zachycený matkou, novinářkou. Otec je lékař, a tak jsme často s ním v nemocnici, kam přivážejí raněné a umírající – často jsou to děti. Filmařsky jednoduché, lidsky velmi silné.

2/ Zaujaly mě knihy Barbory Baronové a Dity Pepe, vydané v nakladatelství wo-men, například Měj ráda sama sebe (2014).

Jan Gogola ml., režisér, dramaturg, pedagog, bloger dok.revue

1+2/ Dovolím si odpovědět na obě otázky najednou, a to v souvislosti se zrádností anketního výrazu „nejpodstatnější“. Jestliže budeme vnímat význam slova podstata jako něco pod tím, na čem stojíme, tak „to“ se mění průběžně v závislosti na povaze námi právě obývaného časoprostoru, respektive zažívané zkušenosti, která pak vyvolává situační konstelace podstaty. Pražská výstava Alberta Giacomettiho mě před nedávnem znovu vystavila knize filozofa Petra Rezka Proklouznutí neboli smrt, jejímž leitmotivem je právě Giacomettiho postoj. Rezkovým východiskem je vnímání výtvarného umění vždy už v rámci způsobu vystavení: obraz i socha je takto neoddělitelná nejen od povahy svého rámu nebo soklu či jejich absence, ale také od daného časoprostoru včetně našeho vnímání. „Nač tedy sochy vlastně hledí a kým jsme my, hledí-li na nás?“ poznamenává Rezek, jemuž rozumím tak, že se nemůžeme potkat se sochou, aniž bychom se jí nějak také stali. Jinak kolem ní jen proklouzneme a usmrtíme tak její/svoji možnost se někým/něčím stát: „A neproklouznout znamená proměnit se, vystoupit na balkón, realizovat balkón jako sokl v sobě samých.“ Ani ne tak tváří v tvář, ale spíš tělem k tělu Giacomettiho převážně subtilních soch jsem si i díky Rezkově knize připadal jako křehká vertikála odhodlaně vztyčená tíze světa navzdory. 

Zatímco Giacomettiho drobné figury se dokážou o prázdnotu vesmíru opřít a tak v ní stát (obstát), tak monumentální postava zavalitého malíře autodidakta Jiřího nikoliv. Student ateliéru Audiovizuální tvorby FMK UTB ve Zlíně Štěpán Uždil nazval svůj nedávno dokončený film Rozpitej, aby tak postihl situaci muže, kterému se život rozpouští v abstrakci alkoholové barvitosti. Díváme se na intimní portrét kameře autenticky vystaveného výtvarníka, který se vztahuje k rámu před sebou, aniž by dokázal nalézt ten v sobě. V Jurově rozevřené mentalitě bez rámu se tak hromadí mezní rodinné a historické anabáze zhmotnělé do existenciální i fyziologické tíhy masivní tělesnosti, která postupně ochromuje jeho životní pohyb do pozice soklu. Jura jako by se nakonec stal právě jen soklem ztělesňujícím prázdnotu. Avšak tenkost rámu mezi naplněním a zmarem přitom dokládá jeho schopnost empatie (ke zraňujícímu otci), erudovanosti (odkaz k barokním reáliím), humoru (smích nad sebou samotným), koncentrace (jeden obraz maluje i deset let), sebereflexe (promrhané milióny), upřímnosti (hraniční nemocniční etuda) nebo vztahu (trvající vzájemnost s matkou). 

Portrét Jury neobsahuje pouze vrstvy zoufalství a jako ambivalentní můžeme vnímat i závěr filmu, ve kterém stěhující se malíř umístí před vchod domu papundekl – nebo verbální obraz – s nápisem či názvem Likvidace všeho. Může se jednat o projev vrcholící autodestrukce anebo vzhledem k Jurově stoické smířenosti také o akt osvobozující katarze: očista sklepení svého i domu. Absenci rámu Jurovy identity lze totiž pojímat i jako rezignaci na dosažení společností i sebou očekávaného statusu. A právě to, jak Jura před námi ani před sebou nebarví svůj život na růžovo a na paletě mizanscén nutně nemísí temné barvy s těmi světlými, může být znamením toho, že navzdory všemu dokázal zůstat svobodným a zvolit si jako podstatu raději pořádné nic než jen trochu něčeho.

Adéla Komrzý, dokumentaristka

1/ Pardon, nezastihli jsme vás (2019) Kena Loache. Výpověď o jednotlivci v současném systému. Efekt sněhové koule nabalujících se problémů. Bezmoc. Kam se doku kamera nedostane, tam pošle Kennetha zvýraznit kontury současné slaboduché hierarchie nejen pracovního nastavení, v níž hlavní postava (rozuměj kdokoliv) žije.

2/ Umění řezničiny od Lindsey Fitzharris. Kniha o počátcích chirurgie ve viktoriánské Anglii, kdy „voják v první linii měl větší pravděpodobnost přežití než člověk, co vstoupil do nemocnice“. Téměř naturalistická výpověď o nemocničních podmínkách, veřejných pitvách a rychlosti chirurgických výkonů očima profesora Listera, který bojuje proti infekci a tím i vysoké úmrtnosti prosazením antisepse a sterilizace v dobách, kdy si před i po operaci doktoři zřídka umyli ruce a podlaha veřejnosti otevřených sálů byla pokryta pilinami, do kterých se lépe vsákla krev. Čtení je až fyzickým zážitkem, u kterého si sem tam potřebujete zacpat uši i nos a zavřít oči. Strhující popis a rozkrývání souvislostí vám však nedá.

Ivo Bystřičan, dokumentarista

1/ Nově pohlédla na krajinu a organismy Viera Čákanyová ve filmu FREM. Zejména ale na člověka, když se pokusila adoptovat možný pohled sofistikovaných technologií a umělé inteligence, se kterými sdílíme svět. Je to pokus o empatii vůči jinému pohledu ne-lidské existence, jejíž samotná fyzická podoba je irelevantní. Technologická entita se pohybuje po rozpouštějící se severské krajině, která dnes ztělesňuje klimatickou krizi a způsob, jakým člověk naložil se světem. FREM mě nutil podívat se na sebe jinak, prostřednictvím typu existence, o kterém se běžně mluví v kategoriích služby a hrozby, nikoli svébytnosti. Jako o entitě utvářející nové spolužití, novou sféru někde mezi biosférou, noosférou a technosférou. Je to znervózňující pocit, dívat se na pohled emancipujícího se a samoučícího se technoorganismu, který může mít schopnost poznat nás lépe než my jej. Viera učinila výrazný pokus opustit antropocentrickou totalitu sebe a přemýšlet o světě s novými souputníky jinak. Jen se mi zdá, že pohled kamerou je stále příliš lidský. Toho se jako filmaři ale nemůžeme vzdát.

2/ Nadchla mě letos útlá knížka poezie Prach prázdna Ivo Hucla, který je doma v krajinách, kde se rodí čaj. Já ji ale pročítal u piva, na čaj moc nedám. Vlastně ani na poezii. Ale Huclova na slova úsporná, soustředěná, přesná a neokázalá tvorba mě konečně přivedla k přesvědčení, že poezie je vzorem pro veškeré přemýšlení a jednání. V umění myslet a cítit nově a také nově pojmenovávat. Říct o světě něco, co ještě nebylo řečeno, a jak to ještě nebylo vyjádřeno, i zdánlivě zanedbatelnými detaily, úlomky, momenty, fragmenty. Poezie je vzorem v archeologii každodennosti, díky které se promění pohled na přítomný čas. A hlavně ten budoucí. Jako by takové psaní otevíralo pohled do budoucnosti s novými představami. Fráze, klišé, osvědčené obraty se toho neúčastní. Je to ohromná inspirace pro politiku, vědu, pro jakoukoli jinou tvorbu a každodenní život. Hledat a vidět něco nového, a tak i moct něco nového učinit a nenechat svět zahnívat.

Jan Daňhel, střihač, režisér, pedagog

1/ Všechny filmy jsou ve své podstatě dokumentární, takže největším zážitkem byl pro mě projekt Taran autorské trojice František Týmal, Jiří Rouš a David Šmitmajer. Audiovizuální nálet a vertigonální řez vzdušného souboje z počátku minulého století. Židle drnčí, plátno je zrušeno, obrazy a zvuky jsou rozmetány po okolí. 

2/ KRAJINA! Průchod okolím v příkladech od rostlinného sociologa Jiřího Sádla. Protože dokazuje, že texty lze psát i nohama. A pro jeho puzení každý krajinný element ochutnat.

Tereza Reichová, dokumentaristka, blogerka dok.revue

1/ Měla jsem nedávno tu čest vidět skoro finální verzi filmu Jana Šikla Rekonstrukce okupace. Za pomoci střihače Šimona Špidly se podařil neuvěřitelný film, který je silný svou pokorou k lidem a respektem k jejich rozhodnutím. S archivními materiály z roku 1968 se potkávají zestárlí lidé, kterých se tento rok dotkl. Načerpala jsem díky filmu sílu ze silných výpovědí, zažila si až fyzicky deziluzi těchto let a pochopila jsem, proč se říká, že co je osobní, je politické.

2/ Přečetla jsem jedním hltem knihu poselství moudrých starých žen celého světa. Jmenuje se Pro příštích sedm generací (Rada starých moudrých žen představuje svou vizi budoucnosti Země). Staré myšlenky původních národů, které se týkají dnešních a dalších dnů. Jak pomoci zachránit to, co naše kapitalistická společnost za takovou chvíli zmařila? Ženy střežící moudrost svých kultur se od roku 2004 setkávají a hledají společnou vizi a radí, jak se poprat s neduhy globalizovaného světa včetně klimatického kolapsu. A vše dává smysl, na rozdíl od nesmyslů, které navrhuje naše „vyspělá společnost“.

Radim Procházka, producent, bloger dok.revue 

1/ Zjevením a inspirací pro mne byla sekce Anidok na letošním Anifilmu. Kresleno z paměti zachycující minulé století v Československu pohledem dítěte vysokého komunistického funkcionáře a později slavného čechoamerického animátora Paula Fierlingera, Crulić – cesta na onen svět, animovaný příspěvek k rumunské nové vlně o „justiční vraždě“ v demokratickém režimu od Anci Damian nebo oscarový Frank Film, opulentní autobiografická „pohyblivá koláž“ od Franka Mourise.

2/ Ne nestačí Naomi Kleinové je depresivní, ale i motivační kniha jednak o zvěrstvech, která páchá naftařská a zbrojařská lobby převlečená za ministry americké vlády, ale také o hnutí, které se jim staví na odpor. A samozřejmě mé oblíbené psychofarmakum Michel Houellebecq, zvyšující svou ironickou diagnózou současného světa hladinu serotoninu v mém těle.

Andrea Slováková, teoretička, dramaturgyně, experimentální tvůrkyně, nakladatelka a nastávající děkanka FAMU, členka redakční rady dok.revue a její blogerka

1/ Upozorním na zdánlivě drobný film. Krátká vizuální esej Divoši (Camille Tricaud, Felix Herrmann; Německo, Francie, 2019) představuje situacionisty Herberta Holla a Kza Hanovou, tvořící své umění jako revoluci, i když žijí izolovaně na ostrově. Film obsahuje performativní prvky, zároveň je komponován v duchu situacionismu a land artu, o nichž pojednává, ale současně dokázal pečlivě vystavět vrstvu dalších, hlubších významů, především znakové mohutnosti krajiny a potřeby odlišností individuálního čtení. Přiznám se však, že na mě zapůsobila i díky mé aktuální osobní zkušenosti, jelikož jsem tento rok žila na vzdáleném ostrově, v jiném nastavení času a soustředění, než jak jsem to v běžnosti zažívala dosud. A tento prožitek jiného času, zdá se mi, film Divoši velmi citlivě zpřítomnil. Z děl mimo kino bych chtěla upozornit na vypravěčsky i edukativně propracované a technologicky i esteticky progresivní VR dílo Spheres.

2/ Rok jsem se těšila na překlad knihy Claudia Magrise Pro nedostatek důkazů a nezklamala mě. Baví mě, jak se u něj prostupuje historická skutečnost s fikčním vyprávěním i jak dokáže do textu a jeho stavby promítnout kritickou reflexi konstrukce historického obrazu a nespolehlivosti vyprávění, jakkoliv se může opírat o dílčí dějinná fakta. Kromě literární slasti pro mě tedy byla zvučným příspěvkem k úvahám o tom, jak promýšlet a stavět obraz historie.

Vít Janeček, dokumentarista, producent a pedagog

1/ Karel Vachek: Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Vachek znovu ukazuje, že lze skloubit analýzu podstatných témat, smysl pro zenový paradox (a tedy filozofické myšlení) s radikálním autorským stylem – radikálním ve smyslu sestupování ke kořenům věcí i sebe sama. 

2/ Chtěl bych upozornit na dokumentární knihu Čas oligarchů, jejich sluhů a nepřátel někdejšího náměstka Andreje Babiše na Ministerstvu financí Ondřeje Závodského. Je psána trochu suchým jazykem, který nezapře autora právníka, ale o to je přesnější ve svém výkladu, jehož třetinu tvoří úvod do geneze současného stavu české politiky (pro starší ročníky možná trochu základní, ale pro mladší velmi přehledný), další třetinu představuje zásadní svědectví insidera a nakonec analýza konsekvencí a východisek.

Milan Kruml, publicista, mediální analytik, bloger dok.revue

1/ Zaujal mě dokument Forman versus Forman Heleny Třeštíkové, který je uceleným portrétem jednoho z nejvýznamnějších českých i světových režisérů.

2/ Kniha Pavla Žáčka Vypovídat pravdu a nic nezamlčet. Obsáhlá dvoudílná publikace, kterou sestavil historik Pavel Žáček, obsahuje protokoly parlamentní vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. Je to četba náročná, ale pozoruhodná a podává svědectví nejen o stavu bezpečnosti a komunistické strany v průběhu osmdesátých let, ale také nutí k zamyšlení. Jestliže je obraz vztahů a myšlení lidí, kteří řídili stát a jeho bezpečností složky, tak tristní, jak je potom možné, že se takový režim udržel tak dlouho u moci? Pokud by si měl člověk něco přečíst k výročí listopadové revoluce v roce 1989, pak je to podle mého názoru tato kniha.

Andrea Průchová Hrůzová, teoretička vizuální kultury, pedagožka, zakladatelka platformy Fresh Eye, blogerka dok.revue

1/ Velkým překvapením po mnoha stránkách se pro mě stalo sledování dokumentárního snímku Jane Fonda in Five Acts (2018, režie Susan Lacy), od něhož jsem si neslibovala příliš ani po filmové, ani po obsahové stránce. Výrazně jsem se zmýlila. Jane Fonda, kterou v Česku známe především jako naivní sex symbol, byla představena mnohovrstevnatě. Fascinovaně jsem sledovala otevřenost, s níž hovořila o vyrůstání v traumatizované rodině jednoho z nejslavnějších filmových idolů Ameriky, které se následně promítlo do jejích nesnadných vztahů s muži i vlastními dětmi. Zaujalo mě i množství její politicky angažované práce, do níž se zcela pohroužila s nástupem války ve Vietnamu. Zploštělý obraz fetišizované Barbarelly tak získal mnoho faset, z nichž ke mně nejvíce promluvila ta, která ukazovala statečnou ženu otevřeně čelící své minulosti, jíž není lhostejná přítomnost ani budoucnost a která je schopná za svá rozhodnutí převzít zodpovědnost. 

2/ (Nejen) v tomto roce mě zásadně provázel český překlad knihy vizuálního teoretika a politického aktivisty Nicholase Mirzoeffa Jak vidět svět, kterou v březnu 2019 vydalo nakladatelství ArtMap ve spolupráci s platformou pro studium vizuální kultury Fresh Eye. S nápadem přeložit svižně čtivou knížku, kterou v roce 2015 vydalo nakladatelství Penguin jako jeden z profilových titulů řady „Úvod do ...“, jsme si s autorem Nickem začali pohrávat před třemi lety, kdy jsem pobývala studijně v New York City a objevily se její překlady do mnoha evropských jazyků. Během tří let se podařilo celý projekt dotáhnout a na domácích pultech je kniha, která je schopná oslovit široké čtenářské publikum a jež zcela srozumitelně promlouvá o těch nejaktuálnějších tématech, která konečně dorazila i do našich končin: obrazy klimatické krize, sociální nerovnosti, reprezentace neudržitelné globální městské kultury a strategie vizuálního aktivismu. Na základě úzké spolupráce s autorem na vydání titulu kniha obsahuje také obsáhlý rozhovor, který seznamuje s Mirzoeffovou aktuální politickou praxí.

Jan Bernard, filmový historik, pedagog

1/ Nejpodstatnější byl dokument Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Bez té sítě je to krásný a vynikajícně střižený (i proto dobře padnoucí) portrét autora a doby s velkým současným přesahem. Vachek se hodně poučil u Godarda a zůstal svůj.

2/ Již podruhé čtu v novém vydání třetí díl Juráčkových Deníků a nevycházím z údivu, jak moc je to o podstatě lidství a tvorby. Ale samozřejmě nemohu opomenout Gajdošíkovu knihu o Vláčilovi František Vláčil: Život a dílo (Camera obscura, 2018). To je velká věc pro každého, koho Františkovy filmy zaujaly a poskytly mu životní zážitky.

Robin Kvapil, dokumentarista, pedagog

1/ Přítelkyně se rozhodla přihlásit se na dokument a pustila mi švédský dokument Hledač min (Hogir Hirori, Shinwar Kamal, 2017). Je dva roky starý, ale pokud jste ho neviděli, stojí za to. Je to film, kde pocítíte fyzické reakce na obraz. A který nedostanete už asi nikdy z hlavy. 

2/ Docela se těším na knížku Jiřího Táborského V síti dezinformací, která vyšla nedávno. S Jirkou jsme dělali na prezidentské kampani, pravidelně jsme se potkávali s Lukášem Vrobelem například a o tomto fenoménu jsme si udělali celkem přesný obrázek. Těším se tak na hlubší analýzu a snad i Jirkovy postřehy, jak se vlivu dezinformací ve veřejném prostoru bránit.

Andrea Hanáčková, dokumentaristka, teoretička audio dokumentů, pedagožka, blogerka dok.revue

1/ Protože sleduji hlavně radiodokument, doporučuji poslechnout si dokumenty z produkce rozhlasové dramaturgyně (a filmové dokumentaristky) Violy Ježkové na stanici Český rozhlas Vltava. Mohu zprostředkovat aspoň největší filmový zážitek, s dětmi jsem v plném kině sledovala bez dechu Apollo 11, fascinující spojení autentických záběrů a původní, jednoduché, zcela edukativní animace.

2/ Jako chovatelku včel mne celým rokem provedla útlá knížka Ralpha Dutliho Píseň o medu – Kulturní dějiny včely z nakladatelství Archa Zlín (2019). Je podporující ve chvíli, kdy jarní včely v plné síle vylétávají za snůškou, je útěšná v podletí, kdy se naposledy vytočí med, a povzbudivá i v pozdním podzimu, když na mnoha místech a z mnoha úlů včely nevysvětlitelně mizejí a včelaři nacházejí smutné prázdné úly.

Karel Žalud, dokumentarista

1/ Dokument Radovana Síbrta Postiženi muzikou o skupině The Tap Tap, který byl letos v Jihlavě v soutěži.

2/ Bídníci od Victora Huga.

Diana Tabakov, vedoucí akvizic mezinárodní platformy Doc Alliance Films

1/ Po zhlédnutí desítek a stovek filmů nejsem schopná vypíchnout jeden nejlepší, zmíním jich však pár, jejichž obraz mi z mnoha důvodů utkvěl v mysli. 143 Sahara Street (Hassen Ferhani) pro svou krásu v jednoduchosti, dokusci-fi FREM (Viera Čákanyová) pro pohled na svět očima umělé inteligence, Mitelmeer (Jean-Marc Chapoulie), protože má smysl pro humor a v neposlední řadě nejsilnější kinozážitek podzimu, připomenutí si nezapomenutelného filmu Den chleba Sergeje Dvorcevoje. Ale jinak se samozřejmě všichni potkáme na Star Wars!

2/ Ještě před několika dny jsem si myslela, že v této anketě budu psát o Ingeborg Bachmanové, případně o japonské autorce Yuko Tsushima. Na poslední chvíli se mi do rukou dostala nově přeložená kniha historika humanitních věd Didiera Eribona Návrat do Remeše, která se rázem stala mým favoritem pro tento rok. Autor v knize zkoumá příčiny třídní exkluzivity vzdělání a kultury a dochází k závěrům, které mohou pomoci porozumět současné Evropě a skepsi lidí k intelektuálním elitám. Sociologii ale Eribon snoubí s autobiografickým vyprávěním. Tento osobní tón knihy umožňuje čtenářům uchopit akademický text s větší lehkostí a dosáhnout de facto dokumentárního zážitku.

Janis Prášil, filmový publicista, bloger dok.revue

1/ Tento rok přinesl dokumenty-metatexty, které fascinující formou zpracovávají domácí a světové dějiny dvacátého století. Karel Vachek ke třicátému výročí sametové revoluce přichází se svým čtyřdílným filmovým románem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Síť obrazů, citací, kulturních a historických odkazů představuje myšlenkovou mapu, v níž jsou posuzovány, přehodnocovány a rozvíjeny otázky národní identity, polistopadového vývoje a současného stavu společnosti.

Metatexty, jež zrcadlí dějiny dvacátého století ve světovém měřítku, zahrnují střihové koláže Doufám, že se máš dobře a Průnik. První, v režii francouzského tvůrce Arnauda de Mezamata, představuje audiovizuální smršť archivního materiálu, doprovázeného citacemi z knihy Patrika Ouředníka Europeana: stručné dějiny dvacátého věku. Druhá koláž, vytvořená italským režijním duem Federico Ferrone a Michele Manzolini, je fiktivním příběhem vojáka, sestaveným z psaných i filmových deníků z východní fronty. Obě na první pohled kontrastní díla jsou ve skutečnosti „dvojčata“. Jedno formou individuálního a druhé kolektivního portrétu se smyslovou uhrančivostí zpracovávají téma času a paměti.

2/ Kniha Andrej Tarkovskij, skutečnost a sny o domově představuje rozbor filozoficko-náboženských aspektů osudu a tvorby významné osobnosti. Viktor Filimonov životopisný text díky svým interpretačním schopnostem posouvá směrem k psychoanalytické studii. Kromě pronikavého vhledu do životních událostí a tvorby režiséra zkoumá i pozici umělce v totalitním systému a roli pravoslaví a kulturní tradice v poválečném Rusku.

Tomáš Poštulka, publicista, dramaturg

1/ Zmínil bych asi německo-britsko-australskou koprodukci Ostrov hladových duchů (Island of the Hungry Ghosts), který jsem měl možnost vidět na finském dokumentárním festivalu DocPoint. Byl to poslední film, na který jsem v rámci festivalu šel, přičemž pro mě nakonec představoval největší zážitek z DocPointu. Debut filmařky Gabrielle Brady je perfektně funkční metaforou uprchlické krize na Vánočním ostrově vyprávěnou na dvou volně propojených rovinách. Kamerově excesivní, hloubavý a v důsledku velmi tíživý snímek mě dokázal nefalšovaně dojmout. V porovnání s jinými dokumenty tematizujícími uprchlickou krizi – Fuocoammare (Požár na moři) a jiné – mi nakonec tento přijde nejrelevantnější.

2/ Nedávno jsem se konečně dostal ke knize zpěvačky a umělkyně Patti Smith Just Kids a mám potřebu ji doporučovat, kudy chodím. Na pozadí průběhu Pattiina silného vztahu s Robertem Mapplethorpem se před čtenářem otevírá téměř nevyčerpatelná studnice intertextuálních odkazů na newyorskou uměleckou a undergroundovou scénu od šedesátých let dál. Během čtení jsem měl neustále k ruce počítač a zuřivě si googlil veškeré umělce a jejich díla, o kterých jsem do té doby neslyšel, případně toho o nich vím zoufale málo. Neocenitelná kulturní učebnice, navíc chytlavě napsaná.

Martin Svoboda, publicista

1/ Dálava. Jde o zajímavý film, kterému se daří dotknout se jak nadčasovosti, tak problémů dnešní doby. Navíc jsem měl příležitost se ještě během produkce setkávat s Martinem Marečkem a vytvořit s ním sérii rozhovorů o vzniku filmu, což byl pro mě skvělý vhled do dokumentární produkce, díky čemuž jsem Dálavu vnímal intenzivněji, než mám možnost u jiných dokumentárních filmů. Důvod výběru je tedy i osobní.

2/ Z fikce asi Nabokovova Ada. Jeho práci s jazykem a vypravěčskou stavbu miluji. Z non-fikce Foucaultovy Dějiny šílenství, jeho uvažování jsem si poměrně oblíbil.

Antonín Tesař, publicista, bloger dok.revue

1+2/ Na nejlepší dokumentární film roku nemůžu přijít. Chtěl bych ale ocenit knihu a dva dokumenty, které se vztahují k českým osmdesátým letům a tehdejší DIY kultuře. Kniha Jaroslava Švelcha Gaming the Iron Curtain (vyšla na konci roku 2018 anglicky a v roce 2020 má vyjít v českém překladu) zevrubně popisuje komunity kolem počítačů a počítačových her. Dokumentární film Adély Komrzý Viva video, video viva se zabývá skupinou tzv. videistů, umělců, kteří v osmdesátých letech experimentovali s formátem videa. Ke stejnému médiu se vztahuje i chystaný nezávislý dokument Lukáše Bulavy Králové videa, který se věnuje fenoménu VHS videodabingu. Všechny tyto projekty jsou přínosné v tom, že ukazují osmdesátá léta jako éru velmi aktivních, ale izolovaných polooficiálních a polonelegálních subkultur a aktivit.

Zuzana Kirchnerová, režisérka

1/ Dálava Martina Marečka. Je to film, jehož obrazy a situace se mi neustále vracejí. Přesně dávkovaná směs tragikomična, hloubky i jemnosti, která jde k podstatě lidské existence.

2/ Svět včerejška Stefana Zweiga. Znovu jsem se k této knize po letech vrátila. Je skvělá a bohužel silně aktuální. Fascinující popis toho, jak se plíživě začínají rozpadat veškeré hodnoty, které se všem zdály nedotknutelné.