Audiowalky a hledání historické paměti. Případ Terezín
Jak lze zacházet s pamětí města v mobilních aplikacích, které poskytují průvodcovství skrze zvukové nahrávky? A jaký příběh o sobě takto vypráví Terezín?
Jedna z mých cestovatelských rutin vede ke stálému zkoumání toho, jak se kulturní aktéři starají o zvukovou podobu vyprávění o daném místě. V mobilních aplikacích typu Smart Guide, TourStories nebo iWalk vás telefon upozorní na zajímavosti a nabídne průvodcovství. Činí tak buď jen upozorněním, po kterém si můžete číst texty (případně prohlížet fotky nebo videa), nebo zadaný text mechanickým strojovým hlasem přečte, nebo spustí originální zvukovou nahrávku, již specificky pro dané místo kdosi připravil. A to je okamžik, který mě zajímá. Pohybujeme se na poli zvukových průvodců, zvukového mapování, fungování zvuku v prostoru, tedy pojmů, které se často do češtiny ani nepřekládají (audiowalk, sound mapping, soundscape, field recording).
Pozoruhodným příkladem takového místa je město Terezín. V následujícím textu chci ukázat, jak lze s pamětí místa zacházet a že je třeba odpovědět si na základní otázku: jaký příběh chce o sobě město Terezín vlastně vyprávět?
Mezi příkopy a valy
Identickou otázku si klade nový dokumentární film Viktora Portela Mezi příkopy a valy (2024), který producent Post Bellum promítá při různých příležitostech po celém Česku. Tematizuje přepisování historické paměti, její zkreslení a dezinterpretaci odrážející se v neujasněné identitě města. Ke konkrétní situaci dobře přiléhá koncept palimpsestu, jak o něm v souvislosti s koncentrací a latencí paměti promlouvá ve svých studiích německá literární vědkyně a slavistka Renate Lachmann.1)
Analogie s palimpsestem umožňuje i město vnímat jako zásobárnu, pokladnici a sklad informací, které jsou zároveň plochou pro „přepisování“ novým obsahem. Tato analogie funguje na principu mnemotechnického dělení míst (loci) paměti a obrazů (imagines) paměti a nachází specifický výraz ve vztahu k imaginativní architektuře paměti. Takové přepisování paměti popisuje jedna z ústředních postav dokumentace holocaustu v Čechách, Martin Šmok, který ve zmíněném dokumentu posmutněle stojí na pozemku terezínského „národního hřbitova“: „Komunistický režim zásadně zkreslil, zatemnil a dezinterpretoval paměť i pověst místa největšího českého židovského ghetta za 2. světové války. Do Terezína jezdily školní výpravy jako do místa památky na hrdiny komunistického odboje proti nacistické zvůli. O Židech, ghettu, transportech a povaze koncentračního tábora nepadlo ani slovo.“
„Město Terezín se tak potácí v historickém schizmatu a odráží se to i na způsobu, jímž prezentuje svou paměť v auditivní a audiovizuální stopě.“
Naráží tak na skutečnost, že Památník Terezín byl dlouhá desetiletí vnímány především jako louka, na níž je prezentován symbolický hřbitov s obrovským dřevěným křížem a trnovou korunou. Teprve v roce 1994 přibyla do obrazu i plastika židovské šesticípé hvězdy sestavená z kusů kolejnic. K uctění památky politických vězňů od císařství až po pomocníky atentátu na Heydricha tak byla konečně přiznána i tragédie přelidněného židovského ghetta, které sloužilo jako přestupní stanice do vyhlazovacích táborů v blízkém Polsku. Uznat samotnou přítomnost Židů v Terezíně trvalo tedy v symbolické rovině padesát let!
Do města, jehož vojenská podstata vytvořila v roce 1941 předpoklad pro vznik ghetta, však školní výpravy ani turistické zájezdy často vůbec nechodí a lidé odjíždějí po dvouhodinové návštěvě areálu Památníku Terezín, aniž projdou některou z bran pevnosti. Město Terezín se tak potácí v historickém schizmatu a odráží se to i na způsobu, jímž prezentuje svou paměť v auditivní a audiovizuální stopě. Dvě stě padesát let vzorovou vojenskou pevností, čtyři roky evropským židovským ghettem, čtyřicet let památníkem národního utrpení s akcentem na komunistické vězně Malé pevnosti. Jaký příběh chce Terezín o sobě vyprávět? V této chvíli lze v Terezíně poslouchat tři zvukové procházky.
Pevnostní město
Na pevnostní podstatu města je zaměřena standardizovaná trasa průvodce Smart Guide nazvaná Staré pevnostní město. Tematizuje skutečnost, že Pevnost Terezín představuje jednu z největších a nejzachovalejších bastionových pevností na světě. Její perfektně dochované opevnění, vodní systém i podzemní chodby tvoří doslova encyklopedii pevnostního stavitelství 18. století. Zvuková cesta tedy obsahuje 12 zastávek popisujících jednotlivé aspekty projektu, výstavby a života fortifikačního města s akcentací vojenské funkcionality.
Proto se i zastávky jmenují nikoli po jednotlivých lokalitách, ale abstraktně. Tak například track s názvem Voda (stopáž 1:42 minuty) vypráví o schopnosti vyslat proti nepříteli 3,5 metru vysokou povodňovou vlnu. Podobně je v tracku nazvaném Jídlo představena rozlehlá budova proviantního skladu a protilehlé kasematy se sklady na mouku, sůl a patnácti pecemi na chleba. Do krátkého audia se kromě informace o objektech vejde i informace o „živých konzervách“, tedy dobytku, který se pásl ve všech přilehlých travnatých příkopech pevnosti i o strategii Terezína jako zásobovací pevnosti, ve které bylo uloženo jídlo pro velkou armádu na půl roku.
Zvuková cesta je namluvena automatickým přehrávačem s ženským hlasem, doprovozena fotografií lokality a textovým přepisem. Projít trasu s tímto smart guidem trvá 48 minut a po geometricky rovných, do pravých úhlů přesně zalomených ulicích Terezína ujde návštěvník 2,3 kilometry. Tvůrci se dokázali vyhnout jakékoli zmínce o neblahých „čtyřech pěti letech“, jak se ve městě občas eufemisticky opisuje období existence židovského ghetta. Nepoučený návštěvník by podle této zvukové cesty kráčel blahobytným vojenským městem s vypracovanou logistikou obrany a zásobování, na svou dobu nejmodernějšími dělostřeleckými střílnami, vzorným špitálem, skvělým pivovarem.
Stejná trasa, jiný příběh
Druhý okruh s názvem Bývalé terezínské ghetto vypráví naopak právě o historii druhé světové války. Je dvojnásobně dlouhý, protože zahrnuje i cestu do krematoria a na židovský hřbitov umístěné již mimo opevněnou část vnitřního městského prostoru. Deset zastavení znamená pro poutníka 4,1 kilometru cesty, s poslechem odhadnuto v aplikaci na 83 minut. Samotný Památník Terezín zahrnuje několik objektů ve městě s výstavními a muzejními expozicemi. Geograficky jsou zastávky členěny důsledně podle městských lokalit a kopírují nejdůležitější funkce ghetta, od příjezdů a odjezdů transportů, přes jednotlivé baráky a ubikace, až ke způsobu, jak se v ghettu žilo, jedlo, tajně vyučovalo, pracovalo, stonalo i umíralo.
Typicky tak například track Magdeburská kasárna, ve kterých je umístěna expozice výtvarného umění, hudby a stylizovaná cela s trojlůžky, spojuje mužský moderátorský hlas kromě popisu lokace i vysvětlením židovské samosprávy ghetta. Ta byla cele podřízena nacistickému velení, ale zároveň nesla plnou odpovědnost nejen za logistický chod přeplněného městečka, ale také za jmenovité obsazení jednotlivých transportů, největší hrozby všech obyvatel ghetta. Je příznačné, že dva ze tří nejvyšších představitelů židovské samosprávy byli popraveni s celými rodinami, což zvuková stopa doplňuje ruchovými efekty několika ostrých výstřelů. Jindy se ozve mechanický klapot vlakové soupravy, který uvádí vyprávění o neblahém symbolu vlaku, jímž Židé do Terezína přijížděli a v nejbližší budově Hamburských kasáren zvaných „šlojska“ byli neurvale obírání o cokoli cenného, co mohli Němci ukrást a zabavit. Ze stejného místa byly následně vypravovány transporty do Rigy, Malého Trostince, Izbice, Treblinky, Sobiboru a Majdanku, později už výhradně jen do Osvětim – Březinka.
Každý zvukový track audiowalku uvozuje ostrý zvukový efekt, který evokuje máchnutí kosou. Lidský hlas s občasnými nádechy je oproti mechanickému hlasu předčítače vřelejší a emotivněji zpřístupňující informace. Téměř po celou dobu maximálně dvouminutových tracků zní jemná ambientní hudba, která relativně zjemňuje dosah sdělovaných informací. Ani zvukově výrazně vděčná prostředí autoři nevyužili k zásadnější práci se sound designem. Typicky v bývalé modlitebně zazní kromě hlasu a indiferentní ambientní hudby jen čtyři údery na gong.
Narativ všech tracků se soustředí na faktografii a deskripci. Častá je práce s čísly a s výčty. Kdo všechno, kde všude, co všechno, kolikrát. Chybí personifikace, nejsou přítomné vzpomínky, citace, až na jména vedoucích představitelů ghetta nezazní žádné konkrétní jméno. Autoři se soustředí například na funkce ghetta, propagandistickou a decimační. Činí tak s důrazem na jednoduchost a srozumitelnost, bohužel často v pasivních tvarech, které dehumanizují oběti a zároveň anonymizují strůjce tragické situace terezínských dočasných obyvatel (typicky třeba věta „Za vysokou úmrtností stály zejména katastrofální hygienické podmínky, nedostatek vody, silné zavšivení a zablešení, v důsledku čehož docházelo k šíření různých infekčních nemocí.“, track Náměstí ČSA). Občasně jsou využity drobné narativní aktivizující figury, typicky :“Asi víte, že …“, „Kolik myslíte, že bylo najednou v Terezíně Židů během 2. světové války?“, „Představte si, …“
„Chybí personifikace, nejsou přítomné vzpomínky a citace.“
Podobně jako u zvukové cesty Staré pevnostní město, kterou lze v rámci vycházky doplnit prohlídkou muzea v trakčním retranchementu nebo atraktivní prohlídkou podzemních chodeb, lze i u zvukové cesty Bývalé Terezínské ghetto počítat s komplementárním zážitkem návštěvníka – chodce. Zvuková cesta začíná a končí v budově bývalé školy, kde byla ve válečných letech umístěna chlapecká ubytovna a dnes je zde lokalizováno Muzeum ghetta. Jeho prohlídka spolu s filmovou projekcí můžou zabrat až dvě hodiny. Rozsáhlá expozice v Magdeburských kasárnách zahrnuje obrovské množství kvalitních materiálů písemné i obrazové povahy, projekce filmů, prostorové instalace ubytoven, divadelní scény na půdě a dalších hmotných památek. Samotná prohlídka kolumbária, krematoria a procházka po hřbitově zabere delší čas.
Není proto náhoda, že lístek do ghetta je v platnosti čtyři dny a návštěvník může absolvovat jednotlivé etapy trasy po částech. Jakkoli samotná zvuková cesta obsahuje především faktografii a není emočně nijak náročná, v kompletním zážitku představuje vždy spíše nutnou expozici k silnému prezenčnímu, fyzickému, haptickému a vizuálnímu zážitku z návštěvy samotných expozic a v doteku s výtvarným a audiovizuálním materiálem umístěným v muzeích.
V už zmíněném konceptu Memoria fantastika Renaty Lachmann je zdůrazněno, že paměť nemá představovat pasivní vzpomínku na minulé události, ale aktivní proces propojený s imaginativní rekonstrukcí. Má jít o typ paměti, která spojuje reálné zážitky s fantastickými prvky a vytváří hybridní formu, která přesahuje pouhou historickou přesnost. Souhra paměti a imaginace utváří kulturní a literární reprezentaci minulosti, podporuje kreativitu a překračuje konvenční hranice času a prostoru. Právě takové pocity může návštěvník Terezína nabýt při poslechu právě popsané zvukové cesty. Nezíská sice dostatek informací k individuálním osudům, díky množství jiného fyzického materiálu však komplexnost vjemů takové příběhy vytváří. Zvuková cesta tak představuje spíše nutnou expozici k silnému prezenčnímu, fyzickému, haptickému a vizuálnímu zážitku z návštěvy samotných objektů v doteku s výtvarným a audiovizuálním materiálem umístěným v muzeích.
iWalk a audiovize v mobilu
Třetí zvuková cesta, Ghetto v Terezíně, je k dispozici v rámci aplikace IWalk - USC Shoah Foundation. Je součástí většího projektu The Institute for Visual History and Education, do něhož jsou zapojena další česká města, jak charakteru velkých židovských diaspor (Brno, Plzeň), menších okresních měst (Český Těšín, Uherský Brod), tak i zcela malé lokality (Přívoz, Bystřice u Benešova) nebo jednotlivé pracovní tábory spojené s židovským obyvatelstvem, ideou vyhlazení Židů, holocaustem (Postoloprty).
IWalk pracuje s multimediálním obsahem společnosti Post Bellum a velmi vstřícnou narací. Kromě základní ilustrace, která před aktuální fotografií preferuje dobovou kresbu nebo typizovanou fotografii, jsou hned v úvodu vstřícně formulované písemné informace o charakteru lokality. Přes tlačítko “Pokračovat” se uživatel posunuje k výkladu, z něhož plyne nějaká základní otázka, přičemž odpověď zadává majitel mobilního telefonu do aplikace. Další tlačítko nás vede k videosmyčce, ve které pamětníci vypovídají své příběhy holocaustu. Jednotlivé výpovědi zřídka přesáhnout minutovou reflexi a jsou tematicky propojeny tak, aby se týkaly v případě Terezína například období stavebních úprav ghetta a prvních poprav spojených s nekázní některých mladých mužů. Jindy vzpomínají ženy na pobyt v dívčí ubikaci a na přátelství zde navazovaná.
Podstatná část vzpomínek se týká návštěvy Mezinárodního výboru Červeného Kříže (23. 6. 1944) a k ní navázanou tzv. „okrášlovací akci“, která trvala téměř rok a směřovala k zásadnímu propagandistickému cíli představit Terezín jako fungující, čistou, přátelskou a bezpečnou židovskou samosprávu. Tento zásadní moment předchozí zvukové cesty zmiňují jen zcela okrajově, v iWalku je tato funkce ghetta v celoevropském měřítku silně akcentována. Co nedopoví pamětníci, je přiloženo formou dalších textů, fotografií nebo obrázků. Uživatel je opětovně dotazován dalšími 2-4 otázkami, které prověřují pečlivý poslech auditivní stopy.
Videa jsou přitom ponechána v lineárním režimu vyprávění „talking heads“, bez střihu nebo doplnění dobovými fotografiemi, ukázkami z propagandistického filmu, který o Terezíně vznikl, kresbami nebo ukázkami dochovaných hmotných artefaktů. Často jsou výpovědi pamětníků stroze ukončeny bez dovysvětlení, zjevně vprostřed řeči, která se již přísně neváže k zadanému tématu. Zároveň je iWALK navázán výpověďmi k daným lokalitám spíše volně. Posluchač ujde 2,2 kilometru a podle odhadu mu práce s aplikací zabere 60 minut času.
„Sousedi, kteří byli před válkou součástí ‚my‘, byli najednou kvůli odlišné válečné zkušenosti ‚oni‘.“
Larpy a sluníčko
Město Terezín si je velmi dobře vědomo historického schizmatu, v němž se prostor bývalé vojenské pevnosti nachází. A také ohromného potenciálu, které obří rekonstruované i zatím na rekonstrukci čekající objekty mají. Zkoumá ho například nadšenecká skupina Rolling, která od roku 2014 organizuje ve stavebně zdevastovaném objektu terezínského špitálu larpové hry. Specificky tituly Dům v kruzích, Čára nebo Zusammen / Sami / Sudetenland čerpají náměty z českých dějin a tematizují na místě nikoli snad přímo holocaust a bezprostřední situaci v ghettu, ale simulují například stres z nedostatku místa a lékařské péče nebo špatný biorytmus dne ponořeného delší čas do tmy či příšeří.
Sugestivní hra v autentických kulisách zatím stavebně neopraveného terezínského špitálu pečlivě střeží etické hranice prostoru, umožňuje skupině lidí prožít genia loci daného místa a hledá možnost, jak prostor performativně rozehrát a na jeho aktuální zdevastovaný stav upozornit.
Podobné ambice má výše zmíněný film Mezi příkopy a valy, který úsloví „město duchů“ tematizuje v autorském voice-overu i v obrazové složce – v dlouhých kontinuálních záběrech proletu dronu v prázdných pravoúhlých ulicích Terezína. „V těchto zdech je vepsaná paměť desítek tisíc lidí z celého Československa, o které jsme přišli nejenom fyzicky, protože nepřežili válku, ale ztratili jsme je i z naší ‚národní‘ paměti. Těch několik Židů, kteří holocaust přežili a do země se vrátili, nikoho nezajímalo. Protože těch pár sousedů, kteří byli před válkou součástí onoho ‚my‘, byli najednou kvůli odlišné válečné zkušenosti ‚oni‘. ‚Oni‘, kteří se vrátili, ‚oni‘, kteří něco chtěli třeba vrátit,“ zobecňuje dokumentarista Šmok autentickou vzpomínku jedné z přeživších žen.
Ta následně v silné výpovědi reflektuje nejen tragičnost osudu Židů v období holocaustu, ale také paradoxní tragiku návratu: „Byla bych radši dva roky v Terezíně, než znovu prožít ten půlrok po válce. Nikdo se neptal, nikdo nechtěl nic vědět. Měla jsem potřebu o tom mluvit, ale neměla jsem s kým. Moje dvě kamarádky to věděly a když jsem s někým chodila, tak jsem to taky vyklopila. Ne každý si chtěl to svý sluníčko a modrý nebe nechat kazit tím mým vyprávěním.“
„Silnou emoci si musí návštěvník Terezína odpracovat a zasloužit. To je v rychlém turistickém světě vlastně spravedlivé.“
Asambláž a brikoláž
Z pohledu skutečně dychtivého návštěvníka lze vnímat pobyt v Terezíně podle konceptu asambláže a brikoláže, které teoretička psychogeografie Tina Richardson nabízí pro zkoumání fenoménu města a jeho prostoru. Praxe přeskupování příběhů a obrazů do nových významů je v Terezíně velmi dobře možná díky množství vjemů v samotném prostoru geometricky koncipovaného města. Neustálé akceptování pravých úhlů, palimpsestový přepis funkce zásadních městských budov (kasárna „přepsaná“ na muzea) a přítomnost výtvarných, zvukových a paměťových artefaktů přeskupují matérii do nových významů, které na konci návštěvy umožňuje uživatelům reálně změnit dosavadní pohled na historii Terezína a odnést si zcela nový vědoucí vhled do konceptu původně vojenského města, jež se v průběhu války proměnilo na ghetto.
Lze tedy prozkoumat všechny expozice, poslechnout si všechny zvukové cesty, opravdu do hloubky vstřebat jistou vojenskou nostalgii místa, tragédii ghetta a s tím všechny přítomné terezínské paradoxy. Takto silnou emoci si ovšem musí návštěvník Terezína odpracovat a zasloužit. To je v konzumním rychlém turistickém světě vlastně spravedlivé. Otázka je, kolik lidí věnuje porozumění konkrétního prostoru tři až čtyři intenzivní dny? A zdali by tomu propracovanější a na příbězích založené zvukové cesty nemohly výrazněji pomoci. Dobré příklady poskytují například polské zvukové performance, které v podobných situacích vychází z autentické atmosféry a prostřednictvím zvukového ambientu a propracovaných koláží usilují o silné vtažení návštěvníka do prožitku místa.
---
Poznámky:
1) Lachmann o palimpsestu mluví jako o „druhém zápisu textu, kterým prosvítá text původní”.
Zmíněná literatura:
Tina Richardson. Assembling the Assemblage: Developing Schizocartography in Support of an Urban Semiology. Humanities. 2017. 47(6).
Renate Lachmann. Memoria fantastika. Herrmann a synové, 2002.
______________________________
Text je rozšířenou verzí publikace v časopise Listy 02/2024.