Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018

Při pohledu na bilanci roku 2018 z hlediska českých rozhlasových dokumentaristů musí pocítit radost každý, kdo v nonfikční auditivní tvorbě nachází inspiraci a obraz současného světa. Každý, kdo dokumentu přiznává schopnost zachytit – řečeno s Michaelem Renovem – „nepostižitelný pohyb skutečnosti“, to, co nonfikční tvorbě umožňuje stát se „zásobárnou lidských pozorování“.¹⁾ Rok 2018 znamenal pro české dokumentaristy celou řadu úspěchů, jejichž předpoklady budovala Tvůrčí skupina Dokument několik let. Následující text poukazuje na nejdůležitější prvky v práci a aktuálních ambicích této skupiny. 

Jak se to postupně rodilo

V roce 2016 jsem na této stránce publikovala text Proč Alfred Koch nemluví o českém dokumentu?, v němž jsem konstatovala, že se sice daří úspěšně rozvíjet solitérní pořady i cykly na jednotlivých stanicích Českého rozhlasu, ale že nepozoruji vůli ke společné koncepční práci.

Na text tehdy reagovala dokumentaristka Eva Nachmilnerová a napsala mi laskavý dlouhý mail, v němž mi vysvětlila, že se mýlím. Popsala podrobně, jak dlouho už máme zastoupení v evropských strukturách European Broadcasting Union (EBU), jak Češi figurují ve skupině evropských koučů evropské mistrovské školy featuru, jak se krok za krokem vyjednává možnost uspořádat v Čechách mezinárodní konferenci. Popsala tedy přesně to, co se obvykle děje ve skrytu, co se dlouho chystá, co bývá záležitostí dramaturgů, kreativních producentů, trpělivé dlouhodobé práce. 

Je pravda, že už v té době měla česká dokumentaristika na kontě několik vynikajících projektů. Můžeme vzpomenout zapojení do celoevropských připomínek začátku první světové války v roce 2014²⁾, v roce 2016 podíl v evropském projektu Iron Curtain a účast Brit Plieštik Jensen v cyklu Told UnTold³⁾, ve stejném roce pak ještě unikátní úspěch autorek Magdaleny Sodomkové a opět Brit Plieštik Jensen s dokumentární sérií Yusra plave o život⁴⁾, již vysílala jako historicky první dokument české provenience i britská BBC. V roce 2017 se na shortlistu Prix Europa v Berlíně ocitl dokument Brit Jensen Velký plán, stejně uspěl i dokument Jiřího Slavičínského Blindfold Yourself (2017) na irském festivalu HearSay. Je tedy zřejmé, že česká dokumentaristika v mnoha ohledech do Evropy již před časem vstoupila a rok 2018 byl aktuálním vyvrcholením dlouhodobých tendencí.

Rekapitulace a vrcholy roku 2018 – jaro

Zkusme si sledované období chronologicky zrekapitulovat, aby bylo zřejmé, jak širokou působnost v současné době český rozhlasový dokument má.

Každoroční příležitost k diskuzím o stavu českého dokumentu nabízí mezinárodní soutěž Prix Bohemia Radio od roku 2017 pořádaná v Olomouci.⁵⁾ Olomoucké setkání v březnu 2018 nabídlo vzrušené debaty o pořadech debutantů, jež aspirovaly na velké sympatie studentského publika, ale setkaly se zároveň s nevolí, nesouhlasem a poukazem na etické aspekty dokumentární tvorby ze strany mezinárodní poroty. Největší debatu vzbudil debut Martiny Pouchlé, která v dokumentu Berka se rozhodl zemřít nastoluje otázku po právu člověka na sebevraždu. Událostí festivalu byla z hlediska rozhlasového dokumentu i sekce The Falling Tree.⁶⁾ Studentům spolupořádající katedry divadelních a filmových studií (FF Univerzity Palackého) se podařilo získat práva na uvedení tří špičkových featurů z dílny stejnojmenné nezávislé britské produkce. Představili pořady v původním znění s českými titulky a moderovali následnou debatu o metodě tvorby konkrétních zahraničních autorů.

O Velikonocích pak Český rozhlas odvysílal tři dokumenty z minisérie Tři cesty za vodou, jež vznikala v roce 2017 ve spolupráci s neziskovou organizací Člověk v tísni. Tři dokumentaristé Ivan Studený, Brit Jensen a Jiří Slavičínský se vydali do třech zemí, v nichž obyvatelé řeší tísnivou situaci s nedostatkem vody. Jedinečný nákladný projekt bylo možné uskutečnit jen díky dokonalé znalosti místních poměrů v daných zemích, jako zprostředkovatelé kontaktu s lidmi v daných lokalitách působili právě spolupracovníci Člověka v tísni. Vznikly tři dokumenty, jež sice spojuje téma vody a české pomoci v dané lokalitě, jinak jde však o naprosto odlišné pracovní postupy, způsoby vyprávění i výsledný auditivní tvar. 

The International Feature Conference Prague 2018 – květen

V chronologii událostí roku 2018 přichází nyní vrchol dekády a z hlediska českého vývoje žánrů dokumentu a feature vlastně i celého porevolučního období – pražská edice The International Feature Conference Prague 2018.⁷⁾ Pořádání této pětidenní akce pro zhruba 120 účastníků znamená vždy pro daný rozhlasový dům velkou prestiž a zároveň zásadní pracovní zátěž pro celý realizační tým. Ukazuje však pokaždé sílu domácí dokumentární redakce, schopnost prosadit konání konference u vedení své stanice, finanční i produkční jistotu pořádající instituce i ochotu věnovat konferenci velkou energii a dlouhodobou pozornost. Český tým se organizace zhostil skvěle, dobře fungovaly hlavní poslechové a diskuzní sekce i doprovodný program. Hravost a improvizační zdatnost prokázal konferenční band – první kapela svého druhu v historii setkávání, reprezentativní úroveň měl i výrazný vizuál konference chytře propojený s motivem Franze Kafky jako zástupce všech „Autorů“ a autorských autobiografických tendencí v umění obecně. „Hearing the Author“ bylo nejen leitmotivem celé konference, ale bohužel také námětem mnoha debat s příspěvky kolegů ze sousedních zemí, v nichž se autocenzura, stejně jako cenzura, už znovu stávají součástí denní mediální praxe. Nejen kvůli těmto okamžikům, ale i díky srovnání s řadou jiných ročníků v mnoha jiných evropských městech mohu vyzvednout mimořádný význam pražského setkání pro další vývoj konference. Díky progresivním myšlenkám pořádající EBU Feature Group a také díky připravenosti domácího realizačního týmu se podařilo uskutečnit několik zásadních inovací ve velmi tradiční struktuře konference. Pražské setkání tak vejde do historie jako skutečně zásadní z hlediska proměny žánru feature, formátu diskuzí, paperless strategie i svobodnějšího ducha celého setkání, jež stále více bere v potaz i podcasty, tvorbu rádií on-demand a počiny nezávislých produkcí i jedinců (freelancers).⁸⁾

Výjezdy ven – léto

Začátkem léta se již počtvrté otevřela tvůrčí dílna rozhlasového dokumentu při festivalu Šrámkova Sobotka. Jakkoli jde o workshop pro malý počet účastníků a s relativně malým dopadem, znamená díky medializaci velký přínos pro popularizaci nonfikčního žánru i pro popularizaci média rozhlasu. Navíc se pravidelně daří náměty z workshopu zpracovat do hodinové reflexe pro vysílání Radiodokumentu (Český rozhlas Vltava)⁹⁾ a zároveň dramaturgové s některými autory pracují i po skončení workshopu a vybrané náměty dopracují do podoby rozsáhlejšího dokumentu.

Na sklonku srpna realizovali dva redaktoři tvůrčích skupin Dokument a Zpravodajství rozsáhlou třítýdenní cestu do Ruska po stopách československých legií. Martina Pouchlá a Ivan Studený přinesli z cesty množství reportáží, článků, rozhovorů, jedním z výsledků byl také hodinový dokument Vlakem i buchankou: Za legionáři na Sibiř s mimořádným zvukovým designem a silnými příběhy o zapomenutých hrdinech první světové války a počátku naší české státnosti. 

Zářijová Prix Italia přinesla úspěch česko-rumunské koprodukce, dokument Brit Jensen a Marii Balabas Kazeta se probojoval na shortlist této evropské soutěže. Úspěchem bývá už i zařazení dokumentu ke společnému poslechu na dalším evropském klání, Prix Europa v Berlíně. Letos takto předvýběrem prošel dokument Daniela Moravce Matyáš a maminka a dostalo se mu mezinárodní reflexe v debatě desítek světových dokumentaristů. Ti akcentovali především téma, autorskou odvahu a intimitu dokumentu, předmětem diskuzí se stala etika natáčení s těžce nemocným člověkem i otevřenost otázek, jež záměrně nejsou zodpovězeny a jejichž vyhodnocení zůstává na posluchači.

AudioREPORT na Ji.hlavě – podzim

Za druhý vrchol roku 2018 lze bezpochyby označit AudioREPORT, soutěžní přehlídku zpravodajských, publicistických a dokumentárních pořadů, jejíž jednotlivé kategorie se odehrávají na jaře, přičemž právě dokumentu patří poslední říjnový týden. Již podruhé se podařilo propojit pořádání AudioREPORTU s Mezinárodním festivalem dokumentárních filmů v Jihlavě, prestižní přehlídkou navštěvovanou znalci dokumentárního žánru z celého světa. Vynikající kvalita prezentovaných audiodokumentů spolu s podnětnými kolegiálními debatami po společném poslechu přinesla bilanci výborné úrovně současné dokumentární tvorby, vyváženost témat i dramaturgických přístupů a dobrou vizi budoucnosti tohoto žánru v Českém rozhlase. Důvody, proč tomu tak je, pojmenovává následující text spolu se snahou vystihnout hlavní tendence českého audiodokumentu. 

Jen zmínkou ještě počin roku z hlediska investigativní žurnalistiky: Během pěti týdnů v listopadu a prosinci byl ve formátu podcastu uveden výsledek roční práce autorského týmu pod vedením reportérky Magdaleny Sodomkové a dokumentaristky Brit Plieštik Jensen – dokumentární krimiseriál Matematika zločinu, jemuž věnuji samostatný text.

Tvůrčí skupina Dokument – úspěšný model 2018

Je zjevné, že takto úspěšný dokumentaristický rok nemůže být výsledkem nějakého rozhodnutí nebo šťastných náhod. Jde o výsledek dlouhodobého úsilí a progresivního způsobu vedení tvůrčí skupiny, kterou v roce 2015 převzal po Michaele Krčmové Daniel Moravec. Jako zkušený autor, dokumentarista a dramaturg se zasloužil o zásadní rozšíření dokumentu do vysílání stanic Český rozhlas Plus (Dokument Plus) a Radio Wave (Dokuvlna). Kromě tradičních vysílacích časů Českého rozhlasu Dvojky (Dokument, Dobrá vůle) a Českého rozhlasu Vltavy (Radiodokument) tak přibyly další dvě pravidelné dramaturgické řady s odlišným zaměřením, zároveň se daří občasné zařazení dokumentu i do vysílání Radiožurnálu. 

Jasné zaměření jednotlivých programových řad, jejich dramaturgické vymezení a čitelné zacílení na konkrétní posluchačské skupiny dává celé tvůrčí skupině pevný rámec pořadů, jež je nutné vyrobit a produkčně zajistit, zároveň však umožňuje spolupráci napříč jednotlivými cykly. Ta se projevuje například kreativní prací s náměty, vstřícnou komunikací s autory, kolegiálním sdílením informací, společnými produkcemi a intenzivní zpětnou vazbou.¹⁰⁾ Jakkoli takto popsaná spolupráce působí téměř samozřejmě, rozhodně není ani ve veřejnoprávních institucích standardem. Mnohem častější je pozornost vůči vlastní dramaturgické řadě, menší míra spolupráce nebo teritoriální rozdělení témat i autorů. Na rozdíl od praxe minulých let funguje nyní dokumentární skupina jako jedno funkčně propojené těleso, efektivní, spolupracující a ochotné k experimentům. Dlouhodobé budování týmu a citlivé vyladění zaměření jednotlivých dramaturgů, stejně jako liberální vedení skupiny a zdravá míra rebelství v prosazování dílčích nápadů českému dokumentu viditelně prospívají. Prozíravé a ozdravné bylo i angažmá tvůrců z oblasti audiovize (Daniel Kupšovský a Viola Ježková), filmové inspirace čerpá auditivní tvorba jak ve střihu a kompozici dokumentů, tak i ve způsobu vyprávění a intenzivní vizualizaci zobrazovaného tématu. Tvůrčí skupinu posiluje i prostor pro autorskou práci jednotlivých dramaturgů, tedy skutečnost, že každý a každá z nich je zároveň aktivním tvůrcem nebo tvůrkyní.

Otevřenost jako předpoklad komunikace

Pokud by bylo nutné vyjádřit současnou nejvýznamnější charakteristiku skupiny jedním slovem, zaznělo by zřejmě: otevřenost. Ta se projevuje v mnoha ohledech, v každém z nich je důležitá a synergie těchto různých typů otevřenosti vytváří dobré podmínky pro práci jednotlivých dramaturgů. 

Novinkou bylo před dvěma lety otevření facebookové stránky Audiodokument žije! Daří se i spolupráce s méně tradičními subjekty, s nimiž rozhlasáky pojí témata, sociální zaměření konkrétních pořadů, cílová skupina i ochota k experimentálním formám společných poslechů nebo projekcí dokumentů. V rámci festivalu Jeden svět probíhá od roku 2017 prezentace aktuálních rozhlasových dokumentů, o spolupráci s neziskovou organizací Člověk v tísni jsem se již zmínila. Nezanedbatelná je i otevřenost dokumentární tvůrčí skupiny směrem k akademické sféře (katedra divadelních a filmových studií FF Univerzity Palackého, Ateliér televizní a rozhlasové scenáristiky a dokumentaristiky Divadelní fakulty JAMU Brno, Opavská univerzita).

Publicistika jako current affairs

Ráda bych nyní vyznačila několik zásadních témat, jež profilují v současné době dramaturgické trendy českého rozhlasového dokumentu. 

S příchodem Ivana Studeného a Daniela Kupšovského se výrazně proměnilo chápání a zpracování publicistických témat. V dynamickém střihu Ivana Studeného pozoruji velmi razantní uchopení konkrétní problematiky a kompozici zcela podřízenou výraznému sdělení a nabídce co největšího množství úhlů pohledu na danou problematiku. Jako bytostný reportér využívá Studený co nejvýrazněji autentickou reportáž, jež má silný narativní potenciál a nepotřebuje průvodce a doprovodná vysvětlení. Střihem a juxtapozicí dosahuje Studený emotivnosti scén a dostředivosti vyprávění. Daří se mu tak prostřednictvím konkrétních příběhů zprostředkovat do hloubky závažná celospolečenská témata, nezakrývá autorskou nebo režijní ambici nabídnout vždy širší kontext zobrazovaného problému, tak jak to ostatně od publicistického pořadu očekáváme. Ať už nabízí téma zcela neznámé (režijní a dramaturgická spolupráce na pořadu Romany Lehmannové Intervence), prezentované obvykle jednostranně (dramaturgie dokumentu Dagmar Misařové Střídavka), nebo široce medializované (Vaše naše divadlo, dokument vytvořený ve spolupráci s Lucií Vyhnálkovou a Martinou Pouchlou¹¹⁾), vždy se jedná o zvukově hutnou a střihově propracovanou kompozici výrazně převyšující obvyklou produkci české rozhlasové publicistiky a zcela konkurující evropským pořadům zařazovaným do kategorie current affairs. 

Situace – observace – autorská narace

Důraz na situačnost, s níž se pojí v některých případech striktně od autora odosobněná observace, jindy naopak výrazná autorská narace, jsou obecně stále intenzivněji využívanými prostředky českého audiodokumentu.  Na rozdíl od mnoha evropských pořadů prezentovaných v rámci Prix Europa 2018 v Berlíně, založených často na dominantní pozici mluveného slova, se český dokument posledních let dokáže více opřít o vizuálně silné scény a důraz na prožitek v neprospěch vysvětlujícího autorského slova. To je jistě trend, který lze kvitovat velmi pozitivně především proto, že silná obrazivost zvyšuje emotivní účinek auditivního díla a tím také jeho recepční působivost. V tomto ohledu je třeba ještě jednou zmínit precizní práci všech autorů v rámci projektu Tři cesty za vodou, kteří pečlivě budují zvukové situace a jejich prostřednictvím udržují po celou dobu dokumentu intenzivní pocit posluchačské přítomnosti v exotické zemi, v přímém a neustálém kontaktu s cizojazyčným prostředím a specifiky daného regionu. Téměř výhradně observační metodu užívá Martina Pouchlá v dokumentu Berka se rozhodl zemřít nebo Jan Hanák v projektu Poločas návratu. S vyšší autorskou aktivitou vstupuje do zvukových situací autorka Tereza Reková (Kájin svět), příkladem výrazné autorské performance byl v rámci AudioREPORTU 2018 například Daniel Kupšovský. V dokumentu Moje soukromá rusofobie tematizuje vlastní překvapení nad pocity, které se ho zmocňují v blízkém sousedství se stále se zvětšující rusky mluvící komunitou v Praze. Jako člověk zvyklý z dlouhodobého pobytu v zahraničí na multikulturní společnost řeší svou narůstající fobii a snaží se dohledat kořeny svých strachů. Velmi otevřeně řeší svůj problém zcela v duchu Ungerova pohledu na „autobiografický sebezpyt“, podle nějž takový dokumentaristický pohled „na sebe bere podobu reflexe nad minulými Já; přítomné Já hledí zpět na Já minulá. Vyvoláváním minulosti se [autor] pokouší porozumět sobě samému i jiným v přítomnosti.“¹²⁾

Příkladem menšinového artového dokumentu může být (U)krajina války, pořad příslušející do vysílání Českého rozhlasu Vltava. Zvukový designér, skladatel a reportér Alex Švamberk nabízí téměř hodinovou reflexi rusko-ukrajinského konfliktu, více než konkrétní reálie války zkoumal odraz válečného strachu a agrese v lidské duši. Připomíná, že pouhé stovky kilometrů od blahobytného života v Česku žijí lidé v akutním ohrožení života s velkými válečnými traumaty a nejistou budoucností. 

Tématem, jež rezonuje českým auditivním dokuprostorem již řadu měsíců, je vznik nového vysílacího cyklu dokumentárních sérií. Dramaturgicky je bude mít od ledna 2019 na starost Daniel Kupšovský a cílovou skupinou budou posluchači Českého rozhlasu Dvojky. Jakkoli jsou ideálem například britské nebo dánské docu-series, je třeba říci, že v českém kontextu nejsou dokumentární seriály žádnou novinkou. Ve skvělé kvalitě je v devadesátých a desátých letech odváděli například Miloš Doležal při mapování odboje a komunistických zločinů, Marek Janáč při reflexi roku 1945 nebo 1968, Bronislava Janečková v seriálech čerpajících z korespondence 1. světové války. V žánru publicistického seriálu krátkých stopáží vynikají na Radiožurnálu Ivan Studený nebo Ľubomír Smatana. Je však zřejmé, že ambice nové dokumentární řady budou vysoké. 

Prostřeno neboli Závěrem

V úvodu zmíněný Michael Renov ve svém zamyšlení nad funkcemi dokumentu píše, že umělecká díla by měla podněcovat zvědavost, nabízet prostor k úvaze a vybízet k aktivní odezvě. O tom jistě není žádného sporu, méně už panuje shoda v tom, jak ambiciózní v tomto ohledu má právě nonfikční tvorba být. Ohlédnutí za rokem 2018 ukázalo, že současný český rozhlasový dokument má velkou institucionální oporu a synergický potenciál ve spolupráci konkrétních dramaturgyň a dramaturgů Tvůrčí skupiny Dokument. Bill Nichols mluví při charakteristice performativního modu o „opravě a znovunastolování rovnováhy světa.“¹³⁾ Etik Jan Motal nahlíží podobnou problematiku rozhlasového dokumentu z hlediska etiky jako součást politiky, v jejímž centru stojí člověk v obci vnímaný jako „předmět mravní kultivace.“¹⁴⁾. Jakkoli jde v těchto případech o velká slova a ambiciózní vize, zcela odpovídají tomu, jak ideově i prakticky v současné době český dokument pracuje a k jakým hodnotám i pracovním postupům se hlásí. Velmi sebevědomě tak může výše pojmenovaná skupina tvůrců vstoupit do dalšího období vývoje nových formátů pro rozhlasové vysílání i pro podcast.