Autoři všedního dne

Ve dnech 9. – 11. 4. se letos konal pátý ročník festivalu studentských krátkých filmů REC FEST s letošním titulem Vzkříšení, který organizuje Ateliér audiovize Fakulty multimediálních komunikací UTB ve Zlíně. Mezi dokumenty získala Zvláštní cenu poroty studentka FAMU Zora Čápová za film Moje vojna a Cenu za nejlepší dokument student Ateliéru audiovize FMK UTB Gabriel Zajtko se snímkem Technika všedního dne. Při sledování obou snímků jsem si připadal jako na zfilmovaném divadelním představení, a to nejen proto, že se na jevišti Studia Z zlínského divadla festival odehrával. 

Když postava hledá autora i sama sebe

VRÁTNÝ (s čepicí v ruce): Promiňte, pane Režisére…
REŽISÉR (vybuchne rozzlobeně): Co zas?
VRÁTNÝ (bojácně): Jsou tu nějací lidé a chtějí s vámi mluvit.
REŽISÉR a HERCI se otočí a udiveně hledí z jeviště do hlediště.
REŽISÉR (znovu vztekle): Ale já teď zkouším! A víte dobře, že během zkoušky sem nikdo nesmí! (Obrátí se k postavám.) A kdo jste? Co si přejete?
OTEC (popojde až k jednomu ze dvou schůdků a ostatní ho následují): My hledáme autora.

Tolik jeden z úvodních obrazů divadelní hry Luigi Pirandella Šest postav hledá autora (v roce 2021 uplyne sto let od jejího premiérového uvedení), ve které přijde na zkoušku jistého divadelního souboru šest postav, které si stěžují na to, že je sice nejmenovaný autor vytvořil, ale nakonec do dramatu nezahrnul, a ony od té doby hledají někoho, kdo by jejich napsané životy zpřítomnil. A proto se mluvčí šestice postav OTEC obrací na režiséra s žádostí, aby to byl právě on, kdo je oživí. 

Takto začíná drama mezi divadelníky na jedné straně a vymyšlenými postavami na straně druhé, rozehrává se konflikt o povahu reality. Jak to, že nám fiktivní postavy připadají často skutečnější než ty reálné a že nás hraný film zasáhne intenzivněji než právě odvysílané zpravodajství? Rozumím Pirandellovi tak, že princip inscenace je podle něj samozřejmou součástí naší přirozenosti. 

A neoddělitelnost fikce od skutečnosti je také předem nezamýšleným tématem filmu Zory Čápové, která se rozhodla natočit portrét Olega Vorotnikova přezdívaného Vor, jedné z vůdčích osobností ruské umělecké skupiny Vojna, jež svého času oslovila světovou veřejnost svými politickými performancemi zaměřenými proti státním strukturám. Členové Vojny například převrátili či rovnou zapálili policejní auta, nebo na zvedací most v Petrohradě namalovali obří penis, z něhož se stal po svém vztyčení pozdrav naproti sídlící pobočce ruských tajných služeb FSB.  

Mezinárodním zatykačem stíhaný Vor se spolu se svojí družkou zvanou Koza a jejich dětmi chová ke štábu Zory Čápové sice přátelsky, ale současně hrozí právníkem, s autorkou týdny nekomunikuje, a pak jí navrhuje okamžité setkání. Jako anarchista se účastní monarchistického shromáždění, filmaře i se svojí „rodinou“ protáhne jako pozvaná autorita na elitní berlínskou party, kde tančí v nátělníku a na potkání se ptá na možnost ubytování. Chová se jako celebrita a zároveň hovoří o nutnosti žít na co nejnižší úrovni, aby pochopil způsob evropského života. Evropu přitom poznal natolik, že se z něho stal příznivec Putinova Ruska, kam se chce i s rodinou vrátit, protože tady si o něj „každý otírá boty“. Film končí příznačně tím, že Vor komunikaci s režisérkou zcela ukončí a nachází se neznámo kde.

Čápová je zde autorkou hledající během celého natáčení svoji postavu. A nachází ji až skrze Vorotnikovu negaci vůči filmu i sobě samotnému. Vor totiž nastupuje na scénu vždy v jiné podobě, která navíc často popírá tu předchozí. Je umělec i dandy, otec i dítě, autorita i outsider, disident i konformista, přítel i sobec. Není patrné, kdy je to on a kdy někoho hraje, je skutečný i neskutečný zároveň. Má tolik identit, až žádnou nemá. Ale už jen to, že před kameru vůbec tu a tam předstupuje, znamená, že něco sdělit chce. Jako by nám snadností, s níž střídá svoje role, chtěl demonstrovat, jak jednoduché je někým být a získat určitý status, ale že on je jen sám sebou, a to klidně navzdory všem. 

Otázkou nicméně je, zda- Vor není postavou, která hledá nejvíc sama sebe a která se neustále vymezuje vůči světu, a tak se nakonec hroutí sama do sebe jako černá díra. Díky odhodlanosti a vytrvalosti Čápové sledujeme příběh svébytné osobnosti, která jako by při hledání protivníka přehlédla, že se může člověk stát sám sobě největším nepřítelem. Možná proto nedokázala postava Vora svého nového autora v podobě Evropy najít, a proto se vrací aspoň k autorovi původnímu, totiž k Rusku. 

Reportáži ruské státní televize, ve které Vor v závěru filmu adoruje současnou ruskou politiku, můžeme zároveň rozumět i tak, že evropské postavy podle něj žijí pod příliš nízkým nebem, kde není místa pro vysokou neboli mocnou ruskou duši. A může jít o evropské postavy zmíněné i Pirandellem: „OTEC: …Kdo má to štěstí, že se narodil jako živá postava, může se vysmát i smrti. Ten nikdy neumře! Umírá člověk, spisovatel, ale postava, kterou vytvořil, ta zůstává, ta nikdy neumírá. A nemusí mít ani žádné zvláštní schopnosti. Kdo byl Sancho Panza? Kdo byla Dulcinea? A přesto jsou nesmrtelní, protože měli to štěstí, že jako živá semena padli na úrodnou půdu, do prstě fantazie, která jim umožnila vzklíčit, nasávat živiny a dosáhnout nesmrtelnosti!“  

Technika všedního dne i věčnosti

„Vymyslel jsem, jak zůstat v tomto divadle nesmrtelný. Nechám se vypreparovat po smrti, bude ze mě ten kostlivec. No a budu tady v inventáři divadla jakožto pomůcka. Ten tady je, ten kostlivec jeden, ale nejsem to já. Ale až zemřu, tak to budu já a bude na mě napsáno Karel Matuška a budu zde na věky.“ To byl monolog jednoho z aktérů filmu Gabriela Zajtka Technika všedního dne, jehož postavy jsou umělecko-techničtí pracovníci neboli kulisáci Městského divadla Zlín, kteří jsou přímo ztělesněním skutečné neskutečnosti.

Přijetím role jevištních techniků, kteří jsou během představení v postavené scéně přítomni jen ve své nepřítomnosti, totiž kulisáci představují divadelnost života v tom smyslu, že viditelné příběhy jsou neoddělitelně spjaté s těmi neviditelnými: žádná etuda nemá jen jedno jeviště. Replika „kostlivce“ Matušky je v tomto ohledu emblematická: přetrváváme v tom, čeho jsme se dokázali stát součástí. A náš podpis na kostře může být nanejvýš vzkazem pro následovníky, že si za svojí životní rolí na věky stojíme, protože z hlediště naše jméno stejně nepůjde přečíst. Z hlediště ostatně nelze zahlédnout ani stav jiného technika, který odehrál v roli statisty premiéru pár hodin poté, co se dozvěděl o smrti svojí ženy. Šlo o představení obsahující mimo jiné repliku o tom, že lidský rod nevyhyne.

„Ty vole, to je nářez. Ty jo, to jsi ty. Takhle vypadáš. Všechno je to vytvořené z nějakého vápníku jako. To je neuvěřitelné. Prostě, co vlastně jsi?“, přemítá Karel Matuška v interakci se zmiňovaným kostlivcem z divadelního fundusu, jehož dlaně se přátelsky dotýká a upřeně se na něho dívá jako na sebe. Život si zde podává ruku se smrtí, z techniky všedního dne se stává technika věčnosti: etuda o tom, jak do sebe pustit smrt, a přitom jí nepodlehnout. 

Příběh Vorotnikova je ovšem příkladem toho, jak můžeme podlehnout sobě samotným a uzavřít se v zákulisí života, což je důsledek, jehož možnou existenci si kulisáci sami připouštějí. A režisér Zajtko tento moment akcentuje opakujícím se motivem akvária s rybičkami, u kterého protagonisté filmového představení ve svém kutlochu posedávají, a to včetně zmiňovaného Matušky. Nicméně ten ve finále s civilní přesvědčivostí poznamenává: „Nechápu, jak může někdo projít kolem stromu a neříct o něm, že je krásný.“ Hle. Našim hledaným autorem tedy může být třeba strom a my pak postavou, která si stojí za svým a je přitom vůči světu otevřená. Ostatně při závěrečné děkovačce stojí jevištní technici vedle sebe na forbíně jako stromořadí. A kolik že tam těchto postav je? Ano, šest.

OTEC: …Jenom prostřednictvím lidské fantazie může příroda pokračovat ve svém vznešeném tvořivém díle.
REŽISÉR: Dobře… Ale co tím chcete říct?
OTEC: Nic, pane. Jen to, že vstupujeme do života nejrozmanitějším způsobem, v nejrůznějších podobách: jako strom nebo kámen, voda, motýl… A že se třeba můžeme narodit i jako postavy.