Až na krev

Je takový zvyk. Zhasne-li se v určitou chvíli v arabské kavárně světlo, následuje příležitost vytratit se bez placení. Obvykle při tom vypukne rvačka. Všichni štamgasti se postupně přidají k mlácení jen proto, že začal boj. Nakonec vždy někdo rozsvítí a situace se uklidní. Ovšem čas od času nastane situace, kdy se konflikt rozšíří a začne ničit i bezprostřední okolí kavárny. Takovou kavárnou byla Evropa v první světové válce. V Evropě v létě 1914 zhasla světla. A rozsvítila se až v roce 1918. Blízký východ je sousedství, kam se evropské pustošení přesunulo posléze. 

Tak stojí v deníku syrské ženy K., jejíž zápisky používá režisér filmu Lekce mapování Philip Rizk k tomu, aby nás provázel syrským stoletím. K. je fiktivní postava založená na jisté ženě z Nazaretu, jež se provdala za ruského lékaře před první světovou válkou a jako učitelka arabštiny strávila válku v Rusku. Fiktivní K. se po válce vrací do oblasti Velké Sýrie, kde je se zánikem Osmanské říše možnost budovat malé samosprávné celky. Jméno K. je od Kafkova Procesu navždy spojené s nemožností dosíci spravedlnosti. K. je synonymum pro střet, jenž je nad moje síly. V Zámku je pak K. zeměměřičem, někým, kdo mapuje terén. 

Režisér Philip Rizk, autor krátkého filmu The Palestinian Life, který pochází z Egypta, kde zažil revoluci, mapuje paralely mezi Sýrií po první světové válce a Sýrií posledních let. Rizk v osmi kapitolách (On borders, On names, On autonomy, On language, On oil, On self-governance, On energy, On education) ukazuje vměšování Západu na Blízkém východě, včetně bombardování Damašku v roce 1925 a záběrů z Aleppa pořízených v roce 2011. Lekce mapování je dokument porovnávající kolonialismus a neokolonialismus a jejich zasahování do každodenního života Syřanů. 

Jde o aktivistický kompilační dokument, vedený volným, asociačním způsobem, používající archivní záběry a záběry z filmů. Kombinuje styl poetický, který umenšuje naraci a není kontinuální, a esejistický, jenž se pomocí obrazů snaží předávat jasnou zprávu. Pozoruhodná střihová montáž propojuje nečekané obrazy, čímž dosahuje čerstvého významu a nesamozřejmých vazeb. Rizk vidí svým vlastním „kino-okem“.

Kino-oko plné citací

A právě Muž s kinoaparátem, sovětský jakoby reportážní dokument Dzigy Vertova o manipulativní moci střihu a kamery, je režisérovi jasnou inspirací. Kromě záběrů z Muže s kinoaparátem se objeví i citace z Olympie Leni Riefenstahlové, Coppolovy Apokalypsy, Tarkovského Stalkera či Herzogovy Lekce temnoty. Prominentní postavení mají ovšem – zejména na začátku dokumentu – úryvky z westernů. 

Není to náhoda. Kavárenská bitka všech proti všem zmiňovaná v úvodu asociuje rvačky ve westernových salonech. To nicméně není to nejdůležitější. Co je pro westerny typické? Prozkoumávání a zabírání území, expanze. Osídlování země. Mnohdy nekompromisní. A také nelítostné a cílevědomé postupování Američanů proti původnímu obyvatelstvu. Podobnost s nejen americkou účastí na Blízkém východě je zde více než patrná. 

Rizk se pokouší obohatit standardní narativ o válce v Sýrii tím, že ukáže moc autonomie a samosprávy, zkrátka schopnost lidí postarat se o sebe bez centrální vlády. V tomto by šlo o jakýsi reverzní western – syrská vláda se z území stahuje, místo aby expandovala. Přivolává se tradice, na níž by šlo navázat: lidové rady po pádu Osmanské říše, lokální správa ve dvacátých letech, vynalézavost lidí trpících pod sedmiletým obléháním města Daraa či těch odpojených od energie v Aleppu, kteří si jídlo improvizovaně ohřívají pomocí solární energie.

Francouzi po svém vítězství v roce 1920 samosprávu zrušili. A zkázu, kterou nezvládli Francouzi, dokonali Britové. O necitlivosti evropských států k reáliím Blízkého východu máloco vypovídá tak pregnantně jako jeden cynický žert a jedna smlouva. Ten osudný žert patří Lloydu Georgovi a zazněl na mírové konferenci v Paříži přibližně v této podobě: „Co zajímavého je v Sýrii? Nic? Ok, tak ji mohou mít Francouzi.“ A tou osudnou smlouvou je Sykes-Picotova dohoda o účelovém rozdělení Blízkého východu, dohoda, kterou odtajnil sovětský deník Pravda, jak přibližuje jedna pasáž dokumentu. Kolonisté měli podle Rizka naprosto mylnou představu o povaze rozdělovaného území a narýsování hranic tomu odpovídalo.

Poněkud nahodile však místy rýsuje i Rizk, a to zejména v závěru, který upadá do téměř vševysvětlujícího módu. Strach, že se útržkovitosti nepodařilo zcela přetlumočit myšlenku, žene režiséra k nesmírně doslovnému konci. Tehdy namísto obrazů převezmou úlohu bezmála deset minut proudící titulky, pro jistotu vysvětlující smysl předcházejícího obrazového materiálu. 

A my odcházíme s otázkami: Platí, že každá lokální správa je dobrá, každá centrální špatná? Hranice jsou špatné jako koncept, nebo jsou špatné jen ty ignorantsky narýsované a vnucené kolonizátorem? Je obraz první židovské osady v Palestině čistou kritikou, nebo i příkladem, jak se může spravovat kus země? Nemohou nás ale hranice i stmelovat? Hannah Arendtová v knize Vita Activa píše o tom, že stůl je cosi, co odděluje i sjednocuje. Nejsou případy, kdy podobně konstruktivně mohou působit i státní hranice?

Rizk jistě není jednostranný. Pocit symetrie mezi poválečným období a současností buduje i za pomoci záběrů na francouzská letadla svrhávající propagandistické letáky (stačí vzpomenout na úvodní záběr Nolanova Dunkerku) a na totéž činící letadla Asadova. Dokonce i ta hesla jsou obdobná. A situaci odpovídá i deníkový zápisek K.: „Zda to byl sen o budoucnosti či o minulosti, to nedokážu říct.“ 

Vraťme se na moment k onomu úvodnímu příběhu. Blízkému východu nebylo evropskými koloniálními mocnostmi souzeno, aby zůstal při světle. Ropa je zdrojem krveprolití a ze všech filmů o osídlování západu Spojených států je tu jeden, který si už svým názvem uvědomuje temnou souvislost ropy a krve, a tím filmem je Až na krev. Protože ta tmavá tekutina, která měla být konzumována bez placení, to nebyla káva. To byla ropa.