Pohřeb nadějí, pohřeb křídel, pohřeb svobody

 „Odkud je?“ Jak nevinná otázka. A přesto mnohými obávaná. Odděluje totiž „nás“ od „nich“, doznívá v ní rasismus starých časů a uhnízděná je snad v každém small talku. Jakkoli působí nevinně, naplno v ní vyznívá: Vždyť nejsi odsud. Nevypadáš dost jako místní. Říká: Nikdy mezi nás nebudeš úplně patřit. Odpověď na ni může znít: „Jsem z Paříže“, ale pokud ji vysloví člověk s tmavou pletí, nebude nám to stačit k tomu, abychom ho považovali za opravdového Francouze, i když bude mluvit perfektně francouzsky a pocházet z hlavního města. Někteří lidé prostě nikdy nepoznají, jaké to je být plnohodnotnými občany, protože plné občanství poskytuje úctu.

Otčina

Hlavním hlasem dokumentárního snímku In the Billowing Night je Jean-René Etangsalé, jenž promlouvá o hlubokém stesku po svém rodném ostrově Réunion v Indickém oceánu nedaleko Madagaskaru. Jeho slova tnou do živého: „Nikdy nás nebrali jako Francouze. A proto ani my se za Francouze nepovažujeme."

Film popisuje organizovanou a nucenou migraci, která sloužila jako nástroj francouzské koloniální politiky. Ostrov Réunion ve filmu symbolizuje mimo jiné sjednocení rodiny, režíruje jej totiž dcera hlavního protagonisty, Erika Etangsalé. Společně se svým otcem v něm poprvé promluví o rodinné historii a bolesti svých předků z ostrova. Hovoří o „otcově mlčení“ a „zamlčených rodinných ranách“.

Bumidom

Ostrov Réunion byl až do roku 1946 francouzskou kolonií a poté se změnil na zámořský departement. O jeho správu se staral úřad zvaný Bumidom (Úřad pro rozvoj migrace v rámci zámořských departementů), který založila francouzská vláda za účelem řízení a kontroly migrace ze zámořských departementů, dodávek levné pracovní síly s nízkou kvalifikací do kontinentální Francie a osídlování vylidněných venkovských oblastí.

Na 160 tisíc mužů a žen připutovalo z francouzského Karibiku a z ostrova Réunion a bylo vyškoleno v méně žádaných oborech, jako je instalatérství, zemědělství, vaření, stavební práce a ošetřovatelství.

Stejný úřad najal i Jeana-Reného. V době rekordní nezaměstnanosti v koloniích způsobené vysokou poválečnou porodností potřeboval práci, netušil ale, že se fakticky upíše vysídlovacímu programu. Jean-René a mnozí další dostali nabídku krátkodobého zaměstnání a až později se zjistilo, že místo laskavosti šlo o masivní koordinovanou operaci, o níž je doteď známo jen málo. Teprve mnohem později se dozvěděl, že v roce 1968 došlo k protestům, při kterých byla zapálena přímo centrála Bumidomu.

Vysidlování probíhalo v letech 1963 až 1982. S lidmi, kteří se ocitli v nové zemi, se kvůli jejich rasové odlišnosti zacházelo jako s občany druhé kategorie, přestože měli francouzské občanství. Nejostudnější ale byly deportace více než dvou tisícovek dětí, které byly ze svých domovů na Réunionu uneseny v letech 1962 až 1984.

O kolonialismu často přemýšlíme pouze jako o okupaci cizích zemí, zachycený příběh ale ukazuje fenomén v celé jeho složitosti a zlovolnosti. Benedict Anderson, známý teoretik nacionalismu, ve své knize Imagined Communities, v níž věnuje samostatnou kapitolu právě Kreolům, píše, že nacionalismus představuje politický koncept, na základě kterého se cítíme být propojeni se skupinou cizích lidí, protože si je umíme představit jako jeden celek, jako jakési „imaginární“ společenství. Ale rasismus dokládá, že abstrakce tváří v tvář slábnou. Abstraktní povědomí o místě narození nebo znalosti jazyka neobstojí v kontaktu s realitou, tělem a barvou kůže, která ho pokrývá. Dokument ukazuje obyvatele, které agresivní příchozí připravili nejen o půdu, ale i o jejich domovinu jako takovou. Nebyli sice vyvražděni, jen „zaměstnáni“ tam, kde to bylo potřeba – a využiti doslova jako lidské zdroje.

Kořeny paměti

Samotný dokument je především dlouhým rozhovorem s Jeanem-Reném a obsahuje esejistické vyprávění doprovázené fragmenty z domácího videa natočené na Super8. Zčásti jsou černobílé a ladí tak s širokými záběry krajiny, rovněž černobílými, jako by se kořeny paměti propojily s kořeny domoviny. Kamera snímá nekonečné moře stromů rozprostírající se nad pohořími Réunionu. Tyto vrcholky nesou jména otroků, kteří se odvážili utéct a okusit svobodu, byť jen krátce, než byli chyceni nebo se vrhli z jejich útesů. Ty vrcholky ale vůbec nejsou opuštěné, protože se v nich tyčí svědomí celé země.

Film In the Billowing Night snoubí poetičnost až symboliku se silným motivem svobody, kterou zde představují ptáci zvaní réunionští motáci. V jedné scéně vypráví zasněný otec své dceři: „Závidím ptákům. Můžou odletět. Svobodně, kam se jim zachce. Kdybych měl křídla, odletěl bych na Réunion.“ Ne náhodou se ve filmu opakují záběry mrtvých ptáků, něžně ukládaných do země: pohřeb nadějí, pohřeb křídel, pohřeb svobody.

Dokumentární film In the Billowing Night ovšem není první umělecký počin, který se soustředí na bumidomské události. Na toto téma vznikl televizní film Le rêve français („Francouzský sen“) a grafický román Péyi an nou (kreolsky „Naše země“). Dokument ale vyniká svým emotivním rozměrem, kdy režisérka odemkne svému otci ústa a nechá ho promluvit kreolsky, a tím najít vlastní hlas. Hlas dávných her, dětství a identity.