Barbora Postránecká. Každé dítě by mělo vyrůstat doma

Když jsme se s Bárou potkaly, vyprávěla mi, jak ji teď často budí školní zvonek. Jelikož už dvacet let píše o školství, je to docela vtipný detail z jejího života. Zrovna přijela z Moravské Třebové, kde její partner učí a bydlí ve školním bytě. Je nasnadě, že spolu často vedou hovory, co je ve školství potřeba změnit. Ona o tom píše, on to žije. „Takže jsou to občas docela vášnivé debaty,“ směje se Bára. Situace v českých školách není ale jediné téma, kterému se intenzivně věnuje.

Barbora Postránecká působila v redakcích několika českých deníků a kromě jiného se věnuje tématům školství, inkluze či náhradní rodinné péče. V roce 2023 vydala společně s fotografkou Janou Plavec knihu Náhradka (Vyšehrad), v níž zevrubně nasvěcuje problematiku pěstounské péče, adopce a ústavní péče. Získala za ni mimo jiné cenu Nejlepší původní práce na Světě knihy a byla v úzké nominaci na Nejlepší dokumentární knihu MFDF Ji.hlava 2024.

Jste novinářka na volné noze, která se kromě jiného zaměřuje na školství. Proč toto téma?

O školství píšu už téměř dvacet let. V redakci iDNES.cz, kde jsem působila, mi řekli, jestli bych se nechtěla věnovat školství, a já na to kývla. Dává mi smysl psát o tom, kam má české školství směřovat a jaké má mít ambice. Domnívám se, že školy by neměly být vnímány pouze jako vzdělávací instituce. Mají velký sociální význam: mohou dát dětem pocit bezpečí, ukotvit je, je tu prostor pracovat s jejich rodinami. Škola by vzhledem k tomu, kolik v ní děti tráví času, měla sloužit i jako spojnice a síťovat děti a jejich rodiny s odborníky, pokud to situace, rodinné zázemí nebo nějaké jiné okolnosti vyžadují.

Dnes pravidelně přispíváte do magazínu Reportér, kde se věnujete i tématu inkluze. Jak je to s inkluzí u nás dnes?

Stejně jako u náhradní rodinné péče také u inkluze platí, že je velmi důležité, aby se děti cítily přijímané, v bezpečí a součástí třídy. Aby cítily, že někam patří. V diskuzích o inkluzi často slychám argument o nedostatku financí. Je to pádný argument a školství skutečně potřebuje víc peněz. Zároveň si ale myslím, že peníze nejsou to jediné, co přinese do škol funkční inkluzi. Škola se na tyto děti někdy dívá skrze prsty, a ony pak kolem sebe akorát začnou kopat. Když tyto děti vidím v prostředí, kde jsou přijímány a kde se cítí dobře, proměňují se. A přijmout někoho takového, jaký je – to nás žádné peníze nestojí.

Jak se stalo, že jste se začala věnovat tématu náhradní rodinné péče?

Jako novinářka na volné noze musím stále vymýšlet nová témata článků. Před pěti lety jsem se doslechla, že jsme jedna z posledních zemí v Evropské unii, která má kojenecké ústavy. Zaujalo mě to a začala jsem o tom psát v domnění, že to bude jen další z mých textů. Jak jsem se do toho ale ponořila, velmi mě to zasáhlo. Byla jsem naštvaná a smutná a cítila mnoho emocí, které běžně u psaní nemívám. Dělala jsem si z toho i trošku legraci, že se snad budu muset stát aktivistickou novinářkou. Do roka jsem pak stála na Malostranském náměstí a skutečně se jí stala. Doslechla jsem se totiž, že ve sněmovně je opět na stole novela zákona, která by kojenecké ústavy zrušila, jenže to zase vypadá, že ji neschválí. Původně jsem o tom chtěla „jen“ napsat, ale místo toho jsem se sama sebe zeptala: Pořád o tom jenom píšu, je to vůbec k něčemu? A tehdy mě napadlo udělat happening na Malostranském náměstí. A i když rozhodně nepatřím k těm, kteří by někde dokázali burcovat davy, nakonec jsem tam opravdu stála!

Jaké to je realizovat takovéto happeningy?

Šlo to samospádem. Máme na Malé Straně komunitu místních lidí, kteří mě podpořili a hodně mi pomohli s praktickými kroky, které bylo třeba udělat. Natahovali jsme na náměstí prádelní šňůry, aby na ně lidé mohli věšet dupačky. Myslela jsem si, že to bude jen jeden happening a pak se zase vrátím k psaní. Nakonec jich bylo víc a na konci léta 2021 poslanci novelu schválili, což ale nebyla jen moje zásluha. Usilovalo o to skutečně mnoho lidí celou řadu let, my jsme se k nim jen na konci přidali. Novela zajistila, že se děti do tří let věku od letošního roku nesmí umisťovat do ústavní péče.

„Píšu o tom, že některé školy dělají pro inkluzi málo, ale současně napíšu, že nemají dostatek zdrojů, a vysvětluji, co přesně jim chybí.“

Považujete se tedy za aktivistickou novinářku?

To je složité. Bezesporu je to tak, že i když se za aktivistického novináře neoznačíte, vždycky máte na dané téma nějaký názor. Nelze to úplně oddělit. Přijde mi ale férové tomu, kdo sleduje moji práci a čte moje texty, říct, za jakou stranu kopu. Když jsem stála na náměstí, opakovala jsem, že děti mají vyrůstat doma. A to říkám stále – a je to i v mých textech. Podle mě nejde o takové věci moc diskutovat. Ostatně kdo z nás by si přál pro svoje děti nebo děti svých přátel život v ústavu?

Už čtvrtý rok taky pracuji na časosběru o inkluzi, sleduji osud jedné rodiny a tam si opět těžko udržíte distanc. Nemůžete jim říct: „Tak já vás tady jen takhle pozoruju, pak o vás napíšu a pak vás taky vyfotíme. Ale nebudu tady s vámi pít kafe a nebude mě zajímat, co potřebujete, nepomůžu vám, i když bych mohla.“ Snažím se ale zároveň na to téma dívat ze všech stran. Píšu o tom, že některé školy dělají pro inkluzi stále málo, ale současně napíšu, že nemají dostatek zdrojů, a vysvětluji, co přesně jim chybí.

Kdo inicioval napsání knihy Náhradka? 

Po happeninzích na Malostranském náměstí si nakladatelství Vyšehrad všimlo, že se tématu věnuju a píšu o něm. Před Vánoci v roce 2021 mi od nich přišla zpráva, jestli bych nechtěla napsat knížku. Byl to můj nejlepší vánoční dárek.

Šéf Vyšehradu má kolem sebe přátele pěstouny, a možná i proto byli rádi, že to mohou být oni, kdo takovou knihu vydá. Bylo to až dojemné. Do ničeho mi nemluvili, bylo na mně, koho si vyberu nebo pro jakou formu se rozhodnu. Řekla jsem jim, že chci fotografku Janu Plavec. Souhlasili s tím i s jejími velkoformátovými fotkami přes dvě stránky. Našla jsem si jedenáct příběhů reálných rodin a lidí, s nimiž jsem se sešla a povídala si. Zvolila jsem dva formáty. U respondentů, kde jsem chtěla být komornější, to byly rozhovory. A tam, kde jsem cítila příběh, jsem volila příběhovou formu.

Chtěla jsem přiblížit náhradní rodinnou péči lidem, kteří o tom uvažují, aby se mohli vžít do toho, co by je mohlo čekat. Při psaní mi pak ale docházelo, že to není knížka jenom a výhradně pro náhradní rodiče, ale že to může být kniha pro všechny rodiče. Náhradka jde hodně na dřeň. Je těžké pečovat o dítě, které k vám přichází odjinud. Ale principy rodičovské lásky a přijetí jsou tématem pro všechny rodiče.

„Děti nejsou nejčastěji odebírané z rodin proto, že jsou týrané, ale ze sociálních důvodů.“

Jak jste vybírala respondenty a respondentky do své knihy?

Tématu jsem se již nějakou dobu věnovala, a tak jsem měla kontakty. Dostala jsem také tipy na několik odbornic, a pak se ukázalo, že jsou všechny zároveň náhradními rodiči. Hodně mi pomohl David Svoboda, šéf neziskové organizace Amalthea v Chrudimi, který se systému náhradní rodinné péče věnuje profesně. A co víc, sám měl s manželkou kromě tří biologických dětí v pěstounské péči také dva kluky. Dnes už jsou všichni dospělí. Když jsme za nimi jely na statek, byly tam všechny jejich děti, které už mají samy děti. Ptala jsem se Davida, kdo mi v knize ještě chybí. Odpověděl: Petra Pávková a Jana Kovařovicová. Dvě výjimečné ženy, které mají osobní zkušenost s náhradním rodičovstvím.

Jana se zabývá terapeutickým rodičovstvím a tím, co děti prožívají, když o rodiče přijdou. Petra řeší identitu a hledání biologické rodiny. Oslovují ji dospělé adoptivní děti s tím, že chtějí najít své biologické rodiče. Petra je pak hledá po republice a jezdí za nimi. Mnohdy zjišťuje, že těmto maminkám nikdo nepomohl, že jim zkrátka jen vzali dítě.

Mnoho lidí si myslí, že děti jsou nejčastěji odebírané z rodin proto, že jsou týrané a zneužívané. Ale takových je pouhých pár procent. Častěji jsou odebírané ze sociálních důvodů. Jsou to rodiče, kteří sami vyrostli ve špatných podmínkách, nefunkčních rodinách nebo ústavech. Nejsou špatní rodiče, potřebovali by ale koncentrovanou podporu, a k tomu je potřeba zejména široká síť terénní sociální práce, která je ovšem v tomto státě podfinancovaná.

Jak jste s rodinami mluvila?

Věděla jsem, že musím knihu napsat během roku a půl, a chtěla jsem obsáhnout problematiku náhradní rodinné péče co nejšířeji.

Pracovala jsem tak, že jsem s respondenty byla několik hodin, sedla si s nimi a nechala si odvyprávět jejich příběh. Ráda nechávám lidi mluvit, aniž bych jim do toho vstupovala. Nejvíc se toho dozvím, když se rozpovídají a zapomenou, že mluví s novinářkou. Podruhé jsem za nimi jela i s fotografkou Janou Plavec. Bylo důležité je znovu vidět a všímat si dalších detailů.

V jedné kapitole v knize se věnujete ústavním dětem s hendikepem, které jsou vlastně menšinou v menšině.

Soužití s dětmi s hendikepem je velmi náročné, ale i ony by si zasloužily život v náhradní rodině. Jsou to však děti, které se oproti ostatním nedaří do náhradních rodin umisťovat. Také proto jsem chtěla najít příběh někoho, kdo to zvládl. V knize tak svůj příběh a příběh všech „svých“ dětí vypráví Lidka s manželem, kteří žijí kousek za Brnem.

Své první dítě v „náhradce“, Evičku, potkali náhodou v nemocnici, kde byla Lidka hospitalizovaná se svou dcerou. Zamilovali si ji a už si nedokázali představit, že by se z nemocnice vrátila do kojeneckého ústavu. Nejdřív si mysleli, že za ní budou jezdit a brát si ji na víkendy, ale nakonec jim to bylo málo. Jak říká Lidka v knize: „Tak jsme si ji prostě vzali.“

Řešením pro hendikepované děti, ale také pro velké sourozenecké skupiny nebo děti s náročným chováním, jsou specializovaní pěstouni, které u nás zatím nemáme, v západní Evropě jsou ale běžní. Jde o pěstouny, kteří mají větší finanční podporu, větší oporu v odbornících, jako jsou psychologové, nebo možnost větší respitní péče. U nás už jsou sice také rodiny, které se o tyto děti dnes starají, mají to ale velmi těžké.

„Zejména pro nejmenší děti je ústavní péče opravdu fatální.“

V knize mě zaujal hned první příběh Michala Ďorďa.

Michal je jedním ze dvou kluků vyrůstajících v ústavní péči, které v knize mám. Jednou jsem s ním už kvůli knize seděla v Praze na Letné v kavárně, kde mi vyprávěl o své rodině. Když domluvil, říkám mu: „Michale, já bych potřebovala vidět tvoji mámu.“ A on: „Jasně, přijeď.“ 

Přijeli jsme tedy s Janou Plavec do Varnsdorfu, kde nám jeho maminka nejdřív vynadala, že jsme si nezuli boty, a nechtěla se fotit. Pak nám vyprávěla o tureckém seriálu, který sleduje, a nabídla nám, že nám za tisíc korun vyloží osud z karet. Michal tam s námi seděl a nic neříkal. Přijal ji, jaká je. Je to jeho máma a on je šťastný, že je s ní.

Pak se mě zeptal, jestli ho s mámou můžu vzít autem do Prahy. Jeli za jeho tátou, který žije v Praze, a šli ten večer společně na večeři. Po cestě jsem na ně koukala ve zpětném zrcátku. Michal volal ohledně večeře tátovi a rodičovským tónem říkal: „Táto, kde seš? To nestihneš!“ Myslel si, že to táta popletl a čeká na ně někde jinde.

Michal mi už předtím vyprávěl svůj příběh o tom, jak vyrůstal v dětském domově bez rodičů, o své mámě nic nevěděl a tátu vídal jen sporadicky, takže bylo dojemné sledovat, jak si domlouvají společnou večeři. Michal vystudoval vysokou školu v Praze, pracoval na Ministerstvu práce a sociálních věcí a taky na pražském magistrátu, kde se věnoval náhradní rodinné a ústavní péči. Ano, možná by takové vzdělání a práci neměl, kdyby vyrůstal ve Varnsdorfu. On mi ale řekl, že kdyby si mohl vybrat, tak by raději vyrůstal s mámou a sestrami. Mimochodem i ony jsou naštvané, že s nimi brácha nežil, že s ním nemohly vyrůstat.

Jaké jsou děti z ústavů?

Některé z těch, které jsem potkala, se vám nekoukají do očí, jsou nejisté. Cítíte z nich upozadění a není lehké se k nim dostat a napojit se na ně. Nepustí vás k sobě, cítíte tu bariéru. Pamatuji si, jak jsem Michala jednou objala a cítila, že to vlastně nechce.

Psala jste také o Zlínském kraji, kde je velmi progresivní sociální politika a kde zrušili kojenecké ústavy už v roce 2016. Jak se jim to podařilo?
 
Zlínský příklad mě velmi baví. Kraj se jako zřizovatel kojeneckých ústavů rozhodl, že na to půjde zdola, když to „shora“ zrušit nešlo. V roce 2000, poté co zanikly okresy a vznikly kraje, se tady kategoricky rozhodlo, že děti patří do rodin. Měli ve vedení sociálního oddělení osvícené lidi. Začali školit OSPODy, opakovaně analyzovali, proč děti odebírají z rodin. Chtěli pomoci rodinám, aby v nich mohly děti zůstat. Když jsem se jich ptala, jak přesně vypadá jejich práce v rodinách, řekli mi: „Nejčastěji řešíme finanční gramotnost rodin. Prostě je učíme, jak vyjít s penězi.“ A dodali: „Všude se o nás říká, že jsme se rozhodli zrušit kojeňáky, ale tak to nebylo. My jsme jen v roce 2016 zjistili, že už tam máme jenom jedno dítě, a tak jsme oba naše kojeňáky zrušili.“

Takže to na úrovni krajů jde, jenom se musí chtít?

Má to dva předpoklady. Kraje musí neustále shánět nové pěstouny, dělat náborové kampaně, setkávat se s nimi, aby věděli, že v tom nebudou sami. K tomu, abychom nemuseli umísťovat děti do ústavů, potřebujeme takzvané přechodné pěstouny. Přechodní pěstouni jsou neustále připraveni vzít si do péče odebrané dítě, které mají většinou rok, než se pro ně najdou dlouhodobí pěstouni, adoptivní rodiče, anebo se dítě vrátí do své biologické rodiny. Bohužel se stává i to, že dítě jde od nich do dětského domova. Zásadní ale je, že zejména nejmenší děti, miminka, nečekají měsíce někde v ústavu, ale jsou v rodině. Řada výzkumů totiž ukázala, že zejména pro nejmenší děti je ústavní péče opravdu fatální. Absence blízké pečující osoby ovlivní celý váš život až do dospělosti. Důvodem je fakt, že si jako malí tvoříme k lidem citovou vazbu. A pokud kolem nás nikdo blízký není, už nikdy se nenaučíme navazovat s lidmi blízké vztahy, důvěřovat světu, cítit se tu bezpečně, spokojeně. Nebo se to pak v dospělosti učíme jen velmi těžko.

Jak konkrétně taková pomoc může vypadat?

Ženě, která čeká dítě a nemá podmínky ani kompetence pro výchovu, mohou už během těhotenství pomáhat terénní sociální pracovníci. S bydlením, finanční gramotností, praktickými věcmi. Naučit ji, jak se starat o dítě. Když začne za rodinou, která nefunguje, chodit sociální pracovník, během několika měsíců dokáže poznat, zda má rodina potenciál svou životní situaci zvládnout. Pokud ne, musí najít pro dítě dlouhodobější stabilní řešení mimo rodinu. Důležité ale je, že se někdo snaží rozklíčovat, co se v rodině děje, a efektivně a intenzivně společně s rodinou situaci řeší. To se u nás moc neděje.

Jaké jste měla reakce na knihu?

Vlastně samé hezké. Psaly mi adoptivní maminky, že se jim kniha moc líbí, což pro mě byla velká pochvala, protože ony to, o čem já píšu, žijí a znají lépe než já.

Jedna pěstounka mi napsala, že jde hned knihu koupit své mámě a tchýni, aby lépe pochopily, o jaké dítě se stará. Nyní trochu zvažujeme, že by vzniklo pokračování, což by chtělo i nakladatelství Vyšehrad. Zatím přemýšlíme, jakou podobu by mělo případné pokračování Náhradky mít.

„Doma jsem nemohla moc mluvit a teď skrze psaní dávám hlas lidem, kteří nejsou slyšet.“

Takže náhradní rodinná péče je už teď vaším tématem?

Zdá se že ano. Když stojíte na Malostranském náměstí a dáváte energii a čas dětem, které neznáte a které jsou někde v kojeneckém ústavu v Mostě, Olomouci nebo Brně, je to silný zážitek. Můžete udělat něco pro někoho jiného, kdo sám za svá práva bojovat nemůže. Tam někde mi došlo, že tohle je moje téma, asi by se dalo říct životní. 

Jak to myslíte? 

Mnoho lidí se mě už ptalo, proč zrovna tohle téma, proč chci tak moc psát o dětech, které vyrůstají bez rodičů. Nedávno jsem možná na jednu odpověď narazila. Jako dítě jsem doma neměla moc příležitostí mluvit. U nás nebylo zvykem diskutovat, nedalo se nic vysvětlit, člověk často řešil, kdy promluvit, jak to říct co nejrychleji a ve správnou dobu. Nebylo to jednoduché. Že vás takové vzpomínky nemusejí v dospělém životě jen strašit, ale naopak vám do něj můžou i něco přinést, mi došlo ve chvíli, když se mě můj terapeut už mezi dveřmi při odchodu ptal, jak mi jde psaní knížky. Chvíli jsem něco povídala, a on mi pak jen tak mimochodem řekl, že je vlastně zajímavé, jak jsem doma nemohla moc mluvit, a teď skrze psaní dávám hlas lidem, kteří nejsou slyšet.