Bolestivé návraty do minulosti

Úvodní týdny pandemie koronaviru v roce 2020 zastihly většinu zemí zcela nepřipravenou a otřásly doslova celým světem. Zatímco některé velmoci se rozhodly jít cestou benevolentních nařízení, jiné ze dne na den uzavřely hranice a přikázaly svým obyvatelům povinnou izolaci. Mezi přísné státy lze zařadit Rusko, jehož vláda právě zákaz vycházení bez váhání zavedla, čímž do domácích karantén uvěznila desítky miliónů lidí. Tímto bezprecedentním rozhodnutím se sice snažila omezit šíření viru a předejít tisícům mrtvých, zároveň ale společnost uvrhla do naprostého chaosu a zděšení.

Ruská režisérka Tatiana Chistovová v třicetiminutovém dokumentu Buď zdráv! (Bless you!) tuto mimořádnou situaci jarních měsíců roku 2020 sleduje na pozadí svého rodného Petrohradu. Kvůli nedostatku systematických informací k nařízené izolaci zde byla v prvních týdnech pandemie zřízena telefonní linka důvěry, kterou denně zaplavovaly stovky zmatených a vystrašených dotazů od panikařících obyvatel. Právě záznamy hovorů dokument rozprostírá do celé šíře své auditivní složky, a představuje nám tak nespočet tzv. „malých příběhů“, které nám nabízejí vhled za zavřené dveře petrohradských bytů.

Intimní rozměr filmu, jenž je akcentován hlasy vzlykajících, dotčených a vzpurných seniorů na lince důvěry, ostře kontrastuje s vizuální stránkou, která si naopak od lidí drží znatelný odstup. V ponurých záběrech dokumentujících opuštěná zákoutí ruského velkoměsta pozorujeme detaily budov a velké celky ulic, jejichž specifičnost by byla ve standardní době přehlušena pohybujícími se masami obyvatel. Ústředními postavami těchto chladných obrazů se místo lidí stávají holubi nerušeně zobající drobky z kamenných chodníků nebo houfy ptáků poletující před okny uzavřených bytů. Kontrapunkt vizuální a zvukové složky obratně zdůrazňuje subjektivní prožívání obyvatel Petrohradu, s jejichž pocity strachu se lze díky kolektivnímu šoku ze začátku pandemie velmi snadno identifikovat.

Snímek Buď zdráv! se od většiny filmů, které se již prvním týdnům pandemie věnovaly, liší hlavně svým experimentálním formálním uspořádáním – mezi tradičněji zpracované, avšak o nic méně působivé dokumenty lze zařadit například snímek Nanfu Wangové Jedním dechem (2021), odkrývající osobní příběhy obyvatel čínského Wu-chanu na pozadí politických manipulací komunistické vlády, nebo film režisérského tria Alexe Gibneyho, Ophelie Harutyunyanové a Suzanne Hillingerové Totálně pod kontrolou (2020), jenž si dává za cíl odhalit selhání americké vlády v kritických rozhodnutích po rozšíření nového typu koronaviru. I v kontextu těchto (často ambicióznějších a politicky o poznání angažovanějších) počinů však polsko-ruský dokument Buď zdráv! neztrácí svou jedinečnou sílu, která pramení právě z osobních příběhů petrohradských obyvatel, a stává se tak velmi intenzivním a bolestivým návratem do chaotického jara roku 2020.

Film znamená život

Celovečerním dokumentem, jenž si v roce 2021 získal největší ohlas u porotců Doc Alliance, se stala německá Chyba lásky (The Blunder of Love, 2020) italského režiséra Rocca di Menta. Autor se v rámci filmu vrací do svého rodného města, aby se pokusil pomocí natáčení a konverzací se členy své rodiny zalepit mnohé trhliny v jejich vztazích. Hlavní rozepře neustále poukazují směrem k Roccovu dávno zesnulému dědovi Costantinovi, kterého v konverzacích členové rodiny úmyslně nezmiňují, a zejména režisérova 92letá babička o něm kvůli své zarputilé povaze nechce ani slyšet. Autorovo pátrání však nabírá nečekaný spád, když se náhle objevují desítky metrů filmového materiálu, který Costantino natočil na svých zámořských cestách.

Ve chvíli, kdy se režisér vzdává své snahy odhalit tajemství historie své rodiny, je to právě objev filmové suroviny, který jej přiměje pátrat dál. Ani jeho babička již nemůže být zcela uzavřená všetečným otázkám a pod tlakem návratu starých a zdánlivě zapomenutých obrázků je nucena konfrontovat se s částečně vytěsněnými emocemi. Filmové médium na sebe uvnitř dokumentu bere roli katalyzátoru, kvůli němuž vyvěrá na povrch nejedna bolestivá vzpomínka, což může zapříčinit jak opětovné zahlazení trhlin ve vztazích, tak ještě hlubší rozpad Roccovy rodiny.

Sebereflexivní rozměr snímku Chyba lásky, který by bez objevu starých filmových materiálů vlastně vůbec nevznikl, poukazuje i na epistemologickou a ontologickou povahu filmového média jako takového – jinými slovy zdůrazňuje jak jeho schopnost uvádět v život dávno zapomenuté či zesnulé osoby, tak i limity poznání, které se s tímto zpětným oživeným pojí. Konzervace času na jednu stranu způsobí, že se režisér po dlouhé době konečně „setkává“ se svým dědečkem, na druhou stranu ale staré filmové záběry selektivně redukují charakter autorova předka na pouhý obraz roztažený do několika desítek minut. Tuto problematiku si Chyba lásky uvědomuje, díky čemuž se dokument nestává pouhou adorací minulosti.

Zhruba v polovině filmu dochází k narativnímu obratu, v němž se režisér vzdaluje objeveným filmovým záběrům svého dědy a aktivněji se snaží zacelit trhliny ve vztazích dvou odloučených větví své rodiny. Díky tomuto zlomu se snímek jako celek stává relativně nesourodým a nekompaktním. Reflexivní filozofické otázky o povaze filmového média bohužel v druhé části Chyby lásky příliš nedoznívají, protože od nich Rocco di Mento utíká k daleko osobnějším problémům, i přes to v sobě ale celý film nese velmi značnou introspekci, která režisérovi napomáhá pochopit své vlastní kořeny.

Otevírání starých ran

Přestože se na první pohled krátkometrážní Buď zdráv! a celovečerní Chyba lásky mohou zdát jako zcela obsahově i formálně odlišné dokumenty, právě v tématech se prolínají – oba se svým specifickým způsobem věnují bolestnému (často až traumatickému) návratu do problematických období, na která by někteří zúčastnění možná raději zapomněli. Je však důležité, že dokumenty nevedou k dalšímu prohlubování stále trvajících bolestí, ale nabízejí určitou formu katarze, která může pomoct nejen protagonistům filmů, ale i divákům.