Žena jako oběť afghánského systému

Poslední roky svět trápí globální pandemie. Zatímco západním zemím v řešení zdravotnické krize do určité míry pomáhá jistá stabilita státu, v mnoha částech světa dlouhodobé revoluční nepokoje celou situaci ještě problematizují. Příkladem je Afghánistán, kde desítky let dlouhé konflikty opakovaně vyeskalovaly v potíže jak z pohledu bezpečí a zdraví, tak i z hlediska sociálních otázek. Právě sociálnímu aspektu života v neklidném Afghánistánu se věnují oba zmíněné dokumenty, uvedené vloni na festivalu Doclisboa – Orchester z krajiny ticha a Oh Dear Sara –, které sociální aspekty uvádějí do kontextu jak s minulostí, tak se současností.

Hudba – projev svobody

Krátkometrážní snímek Orchester z krajiny ticha režisérky Lucie Kašové na festivalu reprezentoval slovenskou dokumentární kinematografii. Skrze film, který vznikl na zakázku trenčínského hudebního festivalu Pohoda, se přenášíme do Kábulu, v němž v roce 2015 vznikl první afghánský orchestr složený pouze z dívčích muzikantek. Význam tohoto uskupení tkví zejména v tom, že ostře patriarchální společnost po dlouhá desetiletí potlačovala základní potřeby žen, a možnost věnovat se ve volném čase hudbě byla tím pádem krajně nepřijatelná. V devadesátých letech vládnoucí Tálibán zakázal jakékoli svobodné projevy hudby a povoleny byly jen náboženské zpěvy adorující činy samotného extremistického hnutí. V kontextu tohoto turbulentního vývoje přináší dívčí orchestr Zohra do výhradně mužské společnosti významné světlo naděje.

S příchodem amerických vojsk do Afghánistánu v roce 2001 byl Tálibán svržen, avšak konce bouřlivých konfliktů se tamní společnost nedočkala. I přesto se postupně začalo věnovat více pozornosti některým sociálním problémům a vrchol tohoto vývoje lze sledovat ve snímku Orchester z krajiny ticha. Dokument dává prostor každodenním tématům, která se v mediálním prostoru příliš často nevyskytují, a snaží se alespoň trochu očistit stereotypní pohled západního světa na afghánskou společnost, definovanou válečnými spory. Je to právě hudba, která má ideologickou moc bojovat proti sociálním nerovnostem i neustálé hrozbě návratu extremistických sil – ve filmu rezonuje zejména postava vedoucího orchestru Ahmada Sarmasta, jenž se řídí mottem „zvítězit nad bestií pomocí krásy hudby“.

Dokument sleduje dospívající houslistku Marziu a její přípravy na blížící se turné s orchestrem Zohra. Skrze její každodenní starosti film přibližuje širší sociokulturní poměry a líčí problematické akceptování ženských hudebnic, které bývá i přes demokratizační posun afghánské společnosti často bagatelizováno. Přestože na Marziin sen stát se profesionální houslistkou většina mužského okolí pohlíží spíše pohrdavě, díky řediteli Sarmastovi může svou radost z hudby šířit dál. Díky spolupráci s festivalem Pohoda se orchestr ve filmu vydává na Slovensko, kde jej zejména mladé publikum radostně přijímá. Nadějná atmosféra dokumentu však kontrastuje s trpkou realitou, v níž několik dívek během zahraničního pobytu utíká od orchestru a s vidinou nového života ve svobodnější zemi prosí o azyl.

Pár měsíců před uvedením snímku na festivalu Doclisboa došlo v Kábulu ke znovunastolení tálibánské diktatury, kvůli čemuž se sledování filmu stává obzvláště bolestným. Extremisté opět zakázali svobodné umělecké projevy a omezili pravomoci žen. V rozhovoru pro dokrevue režisérka Lucia Kašová zmiňuje, že krátce po převratu Tálibán zdemoloval jak hudební nástroje, tak i samotnou školu. Dívky se musely začít ukrývat, ale díky Ahmadu Sarmastovi se je podařilo evakuovat do zahraničí. Desítky miliónů obyvatel za hranicemi Afghánistánu ovšem zůstaly a tato mrazivá skutečnost dělá z Orchesteru z krajiny ticha nejen entuziastický obraz kábulské mládeže sdílející radost z hudby, ale předně velmi palčivé pojednání o tom, jak křehká ve skutečnosti svoboda je.

Taxikářka tváří boje za ženská práva

Koprodukční španělsko-srbsko-norský dokument Oh Dear Sara pojednává o první ženské taxikářce v historii Afghánistánu. Režisérka Patricia Franquesová nás společně s protagonistkou Sarou Bahaiovou provádí neklidnými ulicemi Kábulu a nabízí pohled na každodenní útrapy, které se s typicky mužskou prací v patriarchálním prostředí pojí. S tálibánským nařízením nutícím ženy zůstávat v domácnostech Sara nikdy nesouhlasila, a proto se rozhodla aktivně vstupovat do veřejného života jako učitelka a členka městské rady. Později se proslavila jako jedna z nejvýraznějších tváří boje za ženská práva, s čímž se ovšem pojí i četné projevy agrese, zejména ze strany mužů, kteří se s její soběstačností a emancipací nemohou vyrovnat.

Dokument věnuje mnoho času scénám, v nichž společně s protagonistkou projíždíme ve žlutém taxíku po zalidněných silnicích Kábulu a sledujeme ji při práci. Emocionální rozměr filmu se skrývá v osobnějších momentech, kdy navštěvujeme příbuzné a přátele hlavní postavy a skrze tiché a observační záběry nasloucháme konverzacím a odkrýváme Sarinu minulost. Na základě soukromých příběhů se postupně dozvídáme, že se protagonistka například musela od třinácti let oblékat do chlapeckých oděvů, ale že jí tato zkušenost dodávala sebevědomí a odvahu. Díky obdobným scénám tak máme možnost nenásilně odhalovat skryté mechanismy afghánské společnosti a alespoň o trochu lépe pochopit, jak moc je pro ženy těžké vyrůstat v tíživém obklopení patriarchátu.

Ve filmu Oh Dear Sara se velmi silně projevuje i skepse vůči zhoršujícím se životním podmínkám a externím tlakům na změnu kariéry. Příběhem rezonují zejména obavy z návratu extremistického Tálibánu, který by se ve snaze utišit emancipační touhy nepochybně ihned zaměřil na Saru jakožto ústřední představitelku afghánského boje za ženská práva. Přestože v průběhu filmu protagonistka působí odhodlaně a sebevědomě, možnost znovunastolení diktatury je i pro ni ožehavým tématem – sama si je totiž vědoma, že před potenciálním nebezpečím by ji nikdo nedokázal ochránit.

Na lisabonském festivalu dokument doprovázela delegace v čele s režisérkou, která po projekci vystoupila, aby odpověděla na případné otázky. Jelikož byl snímek dokončen dříve, než v Kábulu došlo k politickému převratu, přirozeným dotazem bylo, co se s protagonistkou stalo dál. Patricia Franquesová potvrdila, že se tento film pro Saru stal bránou ke svobodě, protože díky němu dostala možnost odcestovat posledním letadlem z Kábulu a usídlit se v Portugalsku. Radost z této informace se ovšem podobně jako u Orchesteru z krajiny ticha rázem smísila s pocitem bezmoci, protože na rozdíl od Sary desítky miliónů obyvatel podobnou možnost nedostaly.

Není lehké představit si dokumenty, které by se týkaly naléhavějších sociálních témat, než jaké přináší Orchester z krajiny ticha a Oh Dear Sara. Zatímco dokument Lucie Kašové je vyprávěn spíše z radostného a pozvolna skeptičtějšího pohledu dospívajících dívek, snímek Patricie Franquesové oplývá daleko tísnivější atmosférou. Oba filmy ale zejména v kontextu současné politicko-sociální situace silně rezonují s publikem a poukazují na konkrétní ženské příběhy, v nichž se odráží extrémní útlak nové vlády a jejichž skutečná závažnost bývá médii značně deformována.