Božská komedie pro 21. století

Velkou otázkou dokumentaristiky je etická práce s protagonisty. U Síly máte výhodu, že pracujete s Kamilem Filou, tedy s mediálně velmi gramotným člověkem, u nějž lze očekávat, že přesně chápe, jaký důsledek bude jeho účast mít.

Doufám v to. Během natáčení vždy trávím hodně času diskutováním se sociálními herci a snahou o maximální transparenci, což s sebou nese nutnost trpělivého vysvětlování. Kdo by ale měl být víc připravený chápat celý proces a jeho důsledky pro sebe, než filmový kritik, který se dlouhodobě zajímá o hloubkovou mediální analýzu? Na druhou stranu i on je především člověk a v takové roli byl poprvé, stále jsem tedy musel být stejně sebekritický jako jindy. Síla je navíc můj první časosběr a už jsem stihl říct Heleně Třeštíkové, že obdivuju její odhodlání do toho procesu zas a znova vstupovat. Navázat se na tak dlouhou dobu na konkrétního člověka a jeho okolí, vstupovat mu do života, nevyhnutelně ho nějakým způsobem ovlivňovat a na oplátku být ovlivněn, to vše vyžaduje hodně zodpovědnosti a zároveň pevnosti. Dokumentarista musí najít způsob, jak být vnímavý, šetrný, ale zároveň nepodlehnout emocím a zůstat autorem svého díla.

U Dálavy jste si vytyčil za úkol sledovat cestu otce a syna do Ruska, to samo o sobě dalo natáčení rámec a vaší přítomnosti jasnou motivaci. Tentokrát prostě sledujete život Kamila Fily, nemáte přesně určené hranice – umím si představit, že to s sebou nese komplikace.

Původně jsme u Síly jasný cíl měli, jen její realizace dopadla úplně jinak. Záměrem bylo sledovat Kamilovu fyzickou proměnu během pěti let, pod tou záminkou dokument inicioval a tenhle námět jsem i přijal. Velmi záhy jsem ale zjistil, že jsem svědkem něčeho mnohem tematicky obsáhlejšího. Stejně jako se několikrát překlopil původní námět Dálavy, která měla být v jednu dobu fikčním filmem, i natáčení s Kamilem Filou tedy změnilo předpokládaný tvar, byť zůstal zachován pětiletý dějový oblouk.

Co se týče těch „nejasných hranic“ a vstupu do soukromí, každý tvůrce si musí stanovit vlastní pravidla a každý na to jde trochu jinak. Já si zakládám na snaze lidi co nejvíc poznat a na základě pozorování a diskuze vycítit, co je možné zpracovat. Společně s nimi vytvořím hřiště nebo přesněji jeviště, na kterém se pohybujeme. Chci pak s nimi a spolu se svým malým štábem důsledně trávit čas, stát se na chvíli organickou součástí jejich životní situace a třeba ji i trochu rozehrávat. Nepotřebuju natočit hodiny a hodiny materiálu – o zapnutí kamery přemýšlím a snažím se to dělat systematicky, jen když to dává smysl.

Kdy víte, že je na čase zapnout kameru?

Když vím, že se děje něco, co souvisí s příběhem, který chci vyprávět. A zároveň cítím, že se to děje bez nějakého nátlaku. Nestačí jen přijít, zapnout kameru a čekat, až bude protagonista „neovlivněný“ a vstoupí sám do opravdové dramatické situace. Přirozenou součástí prostředí se filmař musí sám aktivně stát, zanořit se, což možná zní jako přesný opak „přirozenosti“, ale taková je moje metoda. To, co pak při natáčení zažívám, bych nazval „organickým vyjevováním“. Přítomnost filmaře bude sociální herce vždy v nějaké míře ovlivňovat, ale každý nakonec ztrácí schopnost důsledně kontrolovat své chování. Přijde o tu potřebu. A jestli někdo před kamerou hraje „falešně”, i to je pak součástí procesu. Můžu ho na to upozornit, zeptat se ho na důvod, včlenit to do hry.

Jak byste tedy popsal práci konkrétně s Kamilem Filou?

Když porovnám zkušenost s Vítem Kalvodou při natáčení Dálavy, tak ten byl před natáčením a během něj velmi sdílný a otevřený, jeho obavy přišly až ve střižně, když viděl pořízený materiál – tehdy se začal starat o to, jak bude ve filmu vypadat. U Kamila to promýšlením naopak začínalo, nebo takový byl alespoň můj dojem. Sám o sobě ostatně říká, že je „control freak”. Stavidla se musela teprve otevřít a všechna čest, té kontroly se ve jménu fair play úplně vzdal. Později mi řekl, že chvíle, kdy to udělal, pro něj byl osvobozující okamžik, protože úpěnlivou kontrolou vlastního mediálního obrazu dlouhodobě trávil nezdravě mnoho času.

Bylo to pro mě jako pro diváka velmi těžko uchopitelné. Ten film vyznívá vůči Filovi mnohdy dost nepříjemně, přitom nezbývá než předpokládat, že si to sám uvědomuje. Proč je ochotný před kamerou tohle vše dělat a říkat? Pořád jsem musel přemítat o nějakém masochismu, nebo snad víře v to, že ochota ty věci nahlas přiznat mu poskytuje nějaké morální rozhřešení… Neumím se vžít do toho, že by o mně mělo být tolik známo.

Vím, že je to lákavé, ale snažil bych se vyhnout psychologizování Kamilových motivací. Musím ocenit míru jeho otevřenosti, ale do hlavy mu pořád nevidím a vynášet soudy nad jeho niterným přístupem k natáčení mi myslím nepřísluší. Jsem ale rád, že při sledování obracíte pozornost na sebe a představujete si sám sebe v Kamilově situaci. Protože to bylo mým záměrem – intimní je světové. Sledováním filmu by měl člověk pojmenovat něco uvnitř sebe. Když vedeme tenhle rozhovor o Síle, oba říkáme něco o sobě. Každý film si skládáme teprve ve vlastní hlavě a každý v ní máme jiné projekční plátno. Kamil je jenom naší záminkou vytvořit si svůj unikátní film.

Filova otevřenost je tím překvapivější, že původně nebylo cílem sledovat jeho osobní život, ale pouze experiment se steroidy.

Natáčení začalo v roce 2015, kdy jsem vyvíjel několik námětů a HBO si z nich vybrala Dálavu a Sílu. Tehdy mělo ještě jít o film o bodybuildingu, který rozbije představu, že intelektuál nemůže mít svaly, a v druhém plánu bude zkoumat tabu látek zakázaných v profesionálním sportu.

K tomu námětu jsem se dostal náhodou. Kamil s ním přišel za Zdeňkem Holým z Vernesu, a ten na oplátku zavolal mě, jestli nevím o někom, kdo by to mohl režírovat. Celé mi to přišlo veskrze strašidelné, ale také temným způsobem fascinující. Musel jsem se s Kamilem setkat, aby mi to vysvětlil. On mi představil svůj manifest, svou výchozí tezi, kterou už měl připravenou, a zahájili jsme dialog. Mluvili jsme o hranicích, které by pro mě byly vytyčeny, o objemu natáčení i vzájemném pětiletém závazku. Náš vztah byl zprvu veskrze profesionální, neznali jsme se, i když myslím, že později mezi námi vzniklo i přátelství.

Kolik času jste spolu během těch pěti let strávili?

Má to dvě roviny. Natáčecích dnů zase nebylo tolik. Myslím, že oficiálně každý rok tak sedm. Díky laskavosti kolegů jsme mohli někdy absolvovat i takzvané půldny, nebo třeba udělat neplánovaný výjezd za Kamilem do nemocnice, který jsme natočili s pomocí foťáku a diktafonu.

Obzvlášť u časosběru je potřeba uvažovat hodně ekonomicky, takže za každým vykázaným natáčecím dnem je hodně další práce. Vše bylo naplánováno tak, aby byl kameraman přítomen tehdy, když bude mít co točit. A aby kameru zapnul, když bude důvod. Sám jsem ale strávil s Kamilem víc času. Z hlediska samotného natáčení jde dokonce o můj nejméně hektický projekt, protože mě během těch pěti let málokdy něco hnalo. Mohli jsme se vídat i mimo natáčení, poznával jsem Kamilovy blízké lidi, třeba jeho partnerky, k nimž jsem chtěl přistoupit zcela férově.

Ženský prvek vašich filmů o krizi mužství je zajímavé téma. V Dálavě se hrdinům nepodařilo najít ženu a matku, ženskost byla tedy nakonec přítomna jen svou nepřítomností. Zde už se ženy objevují.

Stávají se chórem, Kamil je jimi obklopen, ony mu radí, spílají nebo komentují jeho život. Kamil interaguje takřka výhradně s kamarádkami, partnerkami, dcerou. Zcela nezastupitelným průvodcem je pro mě editorka jeho webu Iva Baslarová, která jako by v jeho životě hrála stejnou roli, jakou hraje pro jeho práci. Ženy jsou tedy až všudypřítomné, což je rozhodně důležitý posun od Dálavy, kde jsem nemohl naplnit svoje plány související s tímto motivem.

Ve filmu je několik scén, které by mohly být velmi nepříjemné pro ženy, k nimž se vztahují, přestože se v nich samy nevyskytují. Především scéna, v níž Fila najímá soukromého detektiva na svou expřítelkyni. Ujistil jste se, že o tom tato žena ví?

Ano, s Kamilem jsme to řešili. Film jsem jí poslal a už ho viděla. Díky starosti ze strany HBO máme samozřejmě vše pořešeno právně. Emoce a city ale dál bublají, a ty je potřeba ošetřit stejně důsledně – a pro mě osobně je etický aspekt důležitější než právní, takže jsem se snažil na všechny myslet.

Další velký rozdíl oproti Dálavě je, že zatímco ta si zakládala na nedořečeností, Síla z podstaty svého protagonisty tráví značný čas snahou najít pro vše pojmenování, vše vysvětlit a analyzovat.

Tahle Kamilova otevřenost mě v praxi zaskočila, když jsem se s ním setkal poprvé a měl konečně příležitost představit si za jeho texty člověka. Ihned jsem cítil napětí mezi silnou vnější persónou a křehkým nitrem člověka, mezi schopností artikulovat životní cíl a plně ho žít. I ten jeho dětský sen „být velký“ se mi najednou jevil jako extenze vnitřní zranitelnosti. A samozřejmě mě zaujala jeho schopnost analyzovat filmy lépe než svůj život, protože jsem se v tom do značné míry našel. Člověk klasifikuje, soudí, ale pak je zmatený tím, co se děje jemu samotnému.

To je asi jeden z důvodů, proč příběhy máme a proč je interpretujeme – je snadnější vztáhnout se nějak k fikci než k mnohem komplexnější realitě.

I proto jsem u Kamila použil motiv interpretace sebe sama prostřednictvím hodnocení filmů. Mimochodem filmy jako Stud, Býčí šíje a Velká nádhera, které ho vidíme rozebírat, jsem nevybíral, byla to jeho dramaturgie. Pro mě je fascinující, jak moc se tyto snímky, přesněji řečeno Kamilův výklad těchto snímků, do Síly hodí.

Asi je rizikem z povolání, že se Kamil naučil vlastní život vnímat trochu jako filmový příběh – nebo se mi to tak zpočátku zdálo, když mi na našem prvním setkání vyprávěl, že mu je 35 let a nyní má poslední šanci udělat nějakou výraznou fyzickou změnu, protože po čtyřicítce už půjde vše do háje. On sám použil termín „přestoupit na temnou stranu síly“. To je velmi dramatická životní metafora, evokovala mi Danteho, který ve stejném věku psal o tom, jak vstoupil do temného lesa, byl pronásledován šelmami, ztratil cestu a musel ji opět najít. Sílu jsem se pokusil udělat jako takovou aktualizaci Božské komedie pro 21. století.

„Sledováním filmu by měl člověk pojmenovat něco uvnitř sebe. Když vedeme tenhle rozhovor o Síle, oba říkáme něco o sobě. Každý film si skládáme teprve ve vlastní hlavě a každý v ní máme jiné projekční plátno. Kamil je jenom naší záminkou vytvořit si svůj unikátní film.“

Kdy vlastně přišel ten moment, kdy bylo jasné, že točíte jiný film, než jaký jste si domluvili, a jak to Kamil přijal?

Šlo o velmi plynulý proces, ne tedy nějaký jasný zlom. Osud dal hned zkraje najevo, že nepůjde Kamilovi po srsti, a budu pravděpodobně sledovat, jak ve svém původním záměru neuspěje. Myslím, že na konci prvního roku bylo nám oběma jasné, že film, stejně jako hrdinův život, bude o něčem jiném. A opět: všechna čest, že to nevzdal. Sám jsem zvažoval, jestli má smysl pokračovat.

Vývoj Síly vám ukazuje, jak vrtkavá je dokumentaristika. Proto mám možná stejné množství nerealizovaných projektů, jako těch dokončených. Realita vám vždycky hodí nějaké klacky pod nohy a vy můžete jen doufat, že se vám podaří je přeskočit. Někdy to vyjde, dokonce ten skok může mít zajímavou choreografii a vy z něj ještě k tomu máte radost. Ale v jiném případě je třeba umět si přiznat, že tak daleko neskočíte, a film nemá vzniknout. Naprosto bych chápal a respektoval, kdyby se Kamil dostal za tuto hranu a natáčení ukončil. Ale on splnil slib. Možná to byl náš navázaný vztah, jeho zodpovědnost vůči projektu anebo i ten osvobozující pocit, že konečně něco nemá pod kontrolou – opět bychom se museli uchýlit k psychologizování, což nechci. Na každý pád jsme film dokončili.

To, co Síla vypráví, je místy vcelku kruté. V některých chvílích působí Kamil Fila jako člověk, kterého by se především ženy mohly bát. Sice jsme mluvili o jeho mediální gramotnosti, v jejímž důsledku je pro vás morálně snazší vystavit ho následkům vašeho filmu, ale sám jste už zmínil, že se na to nedá spolehnout do puntíku… Nakolik jste si „dával pozor“, co ukázat?

Věřím, že divák bude schopen přijmout hrdinův příběh jako výjevy z cesty, která trvala pět let, během nichž se dostal na pomyslné dno, aby z něj začal zase stoupat. Je to podobné jako u toho Danteho, nejdřív bloudění v temnotě, pak peklo, očistec... Všechny velké příběhy jsou postaveny na traumatech a překonávání nějaké krize. Krize nám poskytuje šanci naučit se pracovat se svými temnými aspekty. Vsázím tedy na univerzalitu příběhu a na naši empatii. Kamil mi rozhodně nebyl celou dobu příjemný, občas jsem mu nerozuměl a s tím, co jsem viděl, jsem měl problémy. Netajil jsem to však před ním a byla chvíle, kdy jsem ho plně podpořil v tom, aby vyhledal terapeutickou pomoc. Ale pořád v něm především vidím protagonistu, který chce přijít na to, co je z jeho strany špatně, a chce se toho vyvarovat.  Jak napsala Virginie Woolfová: „Pokud neříkáte pravdu o sobě, nemůžete ji říkat o jiných lidech.“ Doufám, že se to týká mě i Kamila. Nemůžu dát ruku do ohně za to, že z něj bude „lepší člověk“, a nenašel jsem ani žádný „bod nápravy“ – nežijeme v moralistické divadelní hře. Věřím ale, že jsme našli nějakou cestu, po které jít.

Během první poloviny filmu jsem si říkal, že pro to, aby se ten negativní zážitek nějak vyhladil, uděláte ke konci jednoznačné gesto nápravy. To se skutečně nestalo. V poslední scéně filmu Fila dál pochybuje nad tím, že by se smečka měla přizpůsobit někomu jinému než nejsilnějším jedincům.

Protože se to v něm dál pere a prát možná vždycky bude. Ale myslím, že právě toto říká v humoru. Jde o analogickou scénu k dialogu, který před tím vede s vlastním otcem na zubařském křesle, ale role jsou obráceny. Tatínek mu vrtá zuby a přitom ho povzbuzuje: Musíš vydržet, nesmíš ukázat slabost, přežijí jen nejsilnější. Kamilovi to bylo předáno a je jen přirozené, že taková rodinná úsloví se pak tradují. Ta scéna je pro mě ale daleko symboličtější, hlavní a poslední slovo tam má přece jeho partnerka a Kamil ho přijme.

Co mě bavilo nejvíc, je přeplněnost symboly, juxtapozicemi a metaforami, mezi něž patří právě i poslední scéna. Jak jste tento aspekt realizoval?

Z člověka vyrábím filmovou postavu. Musím si ho nějak načíst a interpretovat. Takže hledám pro každého hrdinu věci, kterého mi ho definují. Hned od počátku natáčení jsem intenzivně vybíral opakující se motivy, jimž budu moct ve střižně přiřadit symbolickou hodnotu. Máme tam Kamilovu přípravu vajíček, jeho věrný mobil, přítomnost kočičího polštáře, rodinná úsloví… Pro mě jako pro tvůrce je nesmírně důležité se na tuhle síť významů napojit a pracovat s ní, aby pak sama ožila. U Síly jsem si s tím dal fakt práci a několik vrstev možná plně vynikne až na druhé zhlédnutí.  Samozřejmě si uvědomuju, že řada diváků filmy tímto způsobem nekonzumuje, takže se snažím, aby Síla fungovala i pro ně hned na poprvé. Naštěstí Kamil je člověk slova, hodně kontextů vyjevuje tím, že komentuje druhé filmy, a tím poskytuje návod sám k sobě.

Je nezvyk slyšet dokumentaristu, který nahlas říká, že při natáčení myslí na diváky.

To vyplývá už z účasti HBO, která samozřejmě nic neprodukuje „jen tak“. Museli jsme si film dohromady pouštět a udělat i řadu testovacích projekcí. Příběh by měl být čitelný i pro jiné diváky, než jste třeba právě vy, Kamilův kolega z novinářské branže.

Hodně jsem přemýšlel o tom, jakým způsobem Filu neznalému divákovi představujete. Nejprve vidíme jeho fyzický aspekt, pak vidíme, že je intelektuálem a filmovým kritikem, poté objevujeme jeho feministický aspekt a postupně se vyjevuje jeho intimní život. Je to skoro jako detektivní příběh, kde místo zločinu odkrýváme Kamila Filu. Přišlo mi, že divák bude muset několikrát zcela obrátit naruby svůj dosavadní dojem, což mi přišlo skvělé, byť riskantní.

Původně jsme chtěli začít nějakou rapid montáží, která hrdinu důsledněji představí, nakonec mi to ale nepřišlo nutné. Pokládáme do úvodních minut několik indikací, které mají diváka na všechny motivy připravit, ale rozpracováváme je až postupně, abychom nenarušili přirozenou intimitu sledovaného. Začátek filmu nám prozradí, že Fila je zjevně výrazný filmový novinář zvaný do velkého televizního studia, chce podniknout prazvláštní experiment, je to partner mladé ženy a má dítě z jiného vztahu, což myslím úplně stačí.

Po Dálavě jste zmiňoval, že pracovat s HBO je z distribučního hlediska dar i prokletí – na jednu stranu máte zajištěnou platformu, na druhou mohou být ostatní platformy poněkud odmítavé. Jak je tomu u Síly?

Smířil jsem se s tím, že primární platformou budou oficiální kanály HBO, což  není málo, obzvlášť v pocovidové době. Chystáme však standardní kinodistribuci s Artcamem začátkem příštího roku, z čehož mám radost. Účast na nějakých velkých mezinárodních festivalech zkusíme. Začínáme film přihlašovat a ještě uvidíme, jestli něco stihneme před uvedením na HBO. Síla ale nebyla součástí žádných intenzivních scenáristických workshopů, inkubátorů či presales, takže to budeme mít těžké. Ale byla to moje volba.

Máte alespoň Jihlavu. Pokud se nepletu, váš vztah s festivalem zažil určité komplikace?

S Jihlavou máme kriticky přátelský vztah. Je to pro mě rozhodně nejdůležitější tuzemský festival, jedinečný svátek nás tvůrců a příznivců dokumentu. Proto mi na ní hodně záleží. Má kritika spočívala v tom, že podle mě příliš selektivně přistupuje k premiérám, což narušuje onu možnost propojit celou komunitu. Průběžně se o všem bavíme a mám dojem, že se teď už i posloucháme.

Budete s Kamilem Filou pořádat eventy? Při točení Dálavy jste proklamoval, že jde o film příliš intimní, abyste tahal vaše protagonisty po kinech a vystavoval je diváckým dotazům. Okolnosti vás přiměly názor změnit.

Eventy chápu a podporuju u sociálních či politických výpovědí, jež nabízejí explicitní téma, o kterém se dá diskutovat. Nepovažuju ale za vhodné, aby se eventové diskuze stáčely k morálnímu hodnocení protagonistů, jako by šlo o postavy telenovely. I proto jsem opustil záměr vložit do Síly epilog, v němž Kamil zhlédl film a emocionálně ho hodnotil a bilancoval. Bylo to silné, ale strhávalo to pozornost na něj jako individuální osobu, což bylo v rozporu s mou snahou zdůraznit univerzalitu. Produkce a distribuce dnes ale eventy rázně prosazují, aby se artovější kinematografie mohla vůbec udržet v kinech. Eventy s debatami tedy plánujeme, ale po dohodě opět v omezeném množství. Oba máme navíc s Kamilem už další pracovní závazky, potřebujeme se posunout dál.

Mluvil jste v minulosti o tom, jak nepříjemných otázek se dočkal Vít Kalvoda. Trochu se bojím, čemu bude od publika vystaven Kamil Fila.

Oceňuji vaši starost, ale tuhle situaci jsme probírali už během natáčení a myslím, že je Kamil připraven. Právě jeho mediální gramotnost mu umožní utvořit si od publika odstup. Chápat, odkud reakce přicházejí, a reagovat s chladnější hlavou. Kamil dobře ví, že „film vzniká v hlavě“. Zároveň je trénovaný z prostředí sociálních sítí. Jsme také domluveni třeba s Ivou Baslarovou, která je důležitou postavou filmu, aby Sílu doprovázela i ona. Je nejen filmovou vědkyní, ale i odbornicí na gender. Máme rozjednané partnerství s portálem psychologie.cz, odkud nám doporučí někoho dalšího. Jeden se záměrů, který jsem přímo formuloval Artcamu, je, aby se Sílou jezdily ženy.

Doposud jsme se bavili o dopadu na Kamila Filu jako soukromou osobu. Ale co dopad na Filu jako osobu veřejnou a aktivistu? Nebojíte se, že se snímek v politickém prostředí stane jeho „character assassination“, a bude využíván jako prostředek proti jeho progresivní agendě?

Tohle jsem už u svých filmů zažil, nejvýrazněji u Pod sluncem tma. Film se na chvíli stal municí pro některé lidi, kteří tvrdí, že rozvojová pomoc nemá v Africe smysl. Jiní soudili, že protagonisté postupují příliš nedůsledně nebo naopak paternalisticky, chodí špatně oblečeni a mluví sprostě. Člověk v tísni tento film dokonce na chvíli zařadil na „černou listinu”. Časem se však vše vyjasnilo a nakonec byl zařazen i do programu Jednoho světa na školách. Vždy je důležité, v jakém kontextu je film vnímán, a ukázalo se, že promítnout ho a doprovodit ho dialogem může pomoci.

Takže nezbývá nic jiného než Sílu marketingově zarámovat tak, aby nevybízela k šokujícím titulkům typu „odhalení pravdy za Gendermanem“, ale spíš „podívejte se, i feminista chybuje a měl by umět přiznat své stinné stránky“. Vím, že se najdou lidé, kteří odsoudí Sílu nebo Kamila. Ale nijak mě to netrápí. V neposlední řadě musím lidem připomínat, že nesledují přesný otisk člověka, ale mou interpretaci – to, čeho jsem byl svědkem, jak jsem byl schopný to přečíst a nabídnout v komprimovaném tvaru. Film se nejmenuje Kamil, ale Síla! To je zásadní! Věnuji se jednomu obecnému fenoménu, vlastnosti. Byl bych rád, kdyby diváci byli velmi opatrní se souzením skutečného Fily. Vůbec by bylo dobré, kdyby se k dokumentárním filmům přistupovalo podobně, jako k těm hraným. Vnímejte Sílu podobně jako Stud nebo Býčí šíji. Je pak snadnější přistoupit na to, že si hrdina žádá naši empatii, ale nemusí nám být nutně sympatický.

Jak jste v tomhle ohledu filtroval vyznění? Celý snímek je spíš depresivní a nepříjemný. Soustředil jste se na tyto emoce, nebo se opravdu nenašly žádné chvíle uvolnění?

S materiálem jsem trávil hodně času a pro mě takové vyznění nemá. Mám v hlavě asi jiné projekční plátno. Snažil jsem se udělat film, který se věrohodně věnuje stínovým vlastnostem. Kamila jsme nepotkali v jednoduché fázi života, s tím se bohužel nedá nic dělat. Nahlížel jsem jeho přepracovanost, napětí, pocity nenaplnění. Náš protagonista opravdu nebyl člověkem, co sedí na zápraží, kouká na západ slunce a v tichém momentu se noří do smíření s veškerenstvem. Ale co nebylo, může být.

U Dálavy jste říkal, že jste jako záložní plán natočil i materiál, v němž jste sám vystupoval, kdyby bylo potřeba film přerámovat a zpřítomnit se. Ve střižně jste měl hypoteticky celý další film založený na vašich interakcích s protagonisty. Nakonec jste nic z toho nepoužil. Měl jste podobný plán B i u Síly?

Nebylo to stejně intenzivní jako u Dálavy, nicméně jsem každý rok udělal jeden hloubkový rozhovor, kdy jsme si sedli proti sobě a diskutovali o tom, co máme za sebou. Párkrát jsem si i stoupnul před kameru a Kamila konfrontoval. Tyto situace mi ale v závěrečné montáži nenabízely nic podstatného, neposouvaly vyznění, takže jsem nikdy doopravdy neuvažoval o jejich včlenění.

Můžete představit třetí díl maskulinní trilogie? Co třeba ho pojmout tentokrát jako pozitivní příklad? Popřípadě příklad, který maskulinitu nestaví na binární škálu vymezení se vůči ženám v kontextu heteronormativního vztahu?

To by bylo skvělé! Rozhodně bych byl rád, kdyby třetí film v sérii všechny tyhle aspekty doplnil a trilogie by pak do sebe zapadla. Měl bych k dispozici řadu dalších zajímavých klopýtajících hrdinů, ale vím, že je na místě závěr trilogie pojmout jinak. Do odpovědi jsem zatím nevkročil, protože jsem řešil jiné, větší projekty. Možná to skončí u nějaké abstraktní filmové básně. Možná by to chtělo celý koncept otočit naruby a najít někoho, kdo nezapadá do duality muž/žena a představí koncept zdravé maskulinity odněkud, odkud ho většina z nás nutně nečeká.

Stačí najít šťastného člověka.

Štěstí se přeceňuje, jeho hledání je často založeno na nezralých očekáváních a nevhodné definici. Smysl by se měl hledat jinde. Možná v tom bude spočívat odpověď.