Werner Herzog mezi dokumentem a fikcí

1. 6. 2017 / AUTOR: Martin Svoboda

Jen hrstka filmařů v historii se rozkročila mezi fikčním a non-fikčním filmem rovnoměrně a v obou oblastech se zapsala stejně tlustou čarou. Jedním z nich je i německý tvůrce Werner Herzog.

Spousta režisérů fikčních filmů má na svědomí i výrazné dokumenty, a naopak řada dokumentaristů se občas rozhodne držet smyšleného scénáře. Platí však, že když padne jejich jméno, divák je snadno zařadí do jedné ze dvou kolonek, přičemž návštěvu té druhé vnímá pouze jako umělcův úkrok stranou. Jen hrstka filmařů v historii se rozkročila mezi oběma póly rovnoměrně a jak v ranku fikční, tak i dokumentární kinematografie se zapsala stejně tlustou čarou. Patří mezi ně Krzysztof Kieślowski, Agnès Varda nebo Claire Denis.

Německý filmař Werner Herzog je nepochybně rovněž přední postavou obou forem. Například jeho hrané filmy Aguirre, hněv Boží (1972) a Fitzcarraldo (1982) se řadí k vrcholným kusům evropské i světové dramatické tvorby a Lekce temnoty (1992) či Grizzly Man (2005) dělají stejnou službu té dokumentární. V Herzogově fikci se pak často odrážejí skutečné příběhy z historie, jeho dokumenty pak většinou vyprávějí velmi komplexní příběhy. Některá jeho díla přímo balancují na hraně zařaditelnosti, třeba Wild Blue Yonder (2005), v němž nádherné podmořské obrazy pořízené profesionálními potápěči doplňuje komentář údajného ztraceného mimozemšťana.

Herzogova tvorba je opředena řadou legend popisujících vše od jeho bouřlivého vztahu s hercem Klausem Kinským po umanutou odhodlanost, s níž se vydal s několika členy štábu do neprobádané části džungle, aby čelil všemu od nemocí přes agresivní domorodce až po vlastní démony. Urputnost Herzogova mládí zachycuje dokument Lese Blanka Břímě snů (1982), mapující nevyzpytatelnou produkci Fitzcarralda.

Z natáčení filmu Královna pouště (2015)

Ani v čtyřiasedmdesáti letech neztrácí na svém postavení v kultuře a popkultuře. Jeho specifický hlas mohl předloni zaznít v populárním animovaném seriálu Rick a Morty (v osmé epizodě druhé série), kde coby prominentní mezigalaktický politik vysvětlil hodnotu penisu pro lidskou kulturu, aby byl velkou částí publika bez problému identifikován. Coby intelektuál s pečlivě budovanou image tak přinejmenším dorovná Slavoje Žižeka a Larse von Triera. Jistě i díky svému talentu provokovat (jednou snědl před kamerami svou botu) a ochotě komunikovat s mainstreamem (přijal roli záporáka v mainstreamovém akčním hitu Jack Reacher – Poslední výstřel (2012) s Tomem Cruisem).

I když jeho dokumentům se v tomto století daří lépe než hrané tvorbě, jak odhalují reakce z festivalů i pohled na procentuální hodnocení na internetových databázích, každý jeho nový film zůstává událostí. Nikdy není „okrajový“ nebo „odpočinkový“, ostatně už americký kritik Roger Ebert podotknul, že Herzog se nikdy nedopustil kompromisu, nikdy netočil s postranním motivem splnit objednávku, proto i jeho selhání jsou spektakulární.

Za poslední dva roky uvedl dva hrané a dva dokumentární celovečerní snímky, což je i v jeho poměrně aktivní kariéře nadstandardní kvantita. Vysokorozpočtovou Královnu pouště (2015) s Nicole Kidman a Jamesem Francem, naopak okrajové Sůl a oheň (2016), na poli dokumentů pak A hle: Snění o propojeném světě (2016) a Into the Inferno (2016) vytvořené v produkci Netflixu.

Opět jde o čtyři plnohodnotné, svébytné projekty odrážející jedinečnou osobu autora a jeho nakažlivě fascinující pohled na svět. Platí, že lepšího přijetí se dočkaly oba dokumenty, zatímco jak melodramatický příběh Gertrudy Bellové, tak i ekologický thriller s Michaelem Shannonem vzbudily většinou rozpaky, byť pokaždé z jiného důvodu.¹⁾ Královna pouště je na Herzoga nezvykle prázdná a přímočará, Sůl a oheň svou neuchopitelností sice irituje, ale nenechá v poklidu – jistě právě to myslel Ebert oním „spektakulárním selháním“. Proto jsou k Soli a ohni kritici smířlivější než diváci. Někteří recenzenti se pokoušejí hledat v tomto experimentu herzogovské kouzlo, ale hlas davu udělil na IMDb hodnocení 4,2, jedno z nejnižších v Herzogově kariéře.

A hle: snění o propojeném světě (2016)

Sůl a oheň ve svých nejsilnějších momentech evokuje jeho ranou surreálnou noční můru I trpaslíci začínali jako malí (1970). Jde o návrat ke kořenům, což vzhledem k Herzogově kultivovanějšímu a divácky konformnějšímu současnému užití dokumentárního formátu vyvolává pro leckoho těžko skousnutelný kontrast. Dalo by se říct, že zatímco v dokumentech Herzog naplno užívá svou bohatou škálu vděčných trademarků, aby své myšlenky snáz prezentoval, u fikčních filmů se nebojí vzdalovat diváckým očekáváním. Zatímco Snění o propojeném světě a Into the Inferno jsou tedy kvalitní filmy, ovšem filmy kvalitní dle očekávání, Královna pouště i Sůl a oheň jsou mnohem problematičtější, ale také svým způsobem odvážnější.

Což nevede nutně k závěru, že „v dokumentech se Herzog bojí experimentovat“. Pravděpodobnější je jen, že fikční kinematografie pro něj zůstává prostorem vhodným k hrátkám se stylem, zatímco v dokumentech, v nichž primárně prezentuje svou filozofii, užívá svůj osobní, ale již definovaný vybroušený rukopis tak, aby byl plně srozumitelný. Ve fikci se nebojí být nesrozumitelný a neuchopitelný, u dokumentů chce být pochopen.

Herzog je vzhledem ke své početné filmografii celkem monotematický autor. Připomenout jeho díla zobrazující snahu naivně arogantních hrdinů překonat řád přírody by skončilo vypsáním takřka všech jeho snímků. Přes překvapivou konzistenci témat však nejde o monotónnost, má cit pro nuance, nové úhly pohledu a někdy se „ke svému“ dostane překvapivou oklikou. Jako když vedl strhující rozhovory s vězněm čekajícím na popravu v Into the Abyss: A Tale of Death, a Tale of Life (2011) nebo se snažil proniknout do fenoménu sociálních sítí v aktuálním Snění o propojeném světě. V sterilní betonové cele smrti je vězeň od jakéhokoliv kontaktu s přírodou oddělen, v případě eseje o internetu pak lidé fyzický svět dobrovolně nahrazují tím virtuálním a uzavírají se v něm sami.

Není tedy ani tak důležité, jestli Herzog vypráví fikční příběh, nebo točí další dokumentární esej – nakonec totiž sdílí vždy tu samou agendu: že malý směšný člověk má neustále tendenci podrobovat si planetu, ale ve střetu s ní vždy prohraje. Skončí jako Timothy Tradwell roztrhaný medvědy, když dětinsky věřil, že jim přináší spásu, i když ji hledal sám pro sebe. Nebo Katia a Maurice Krafftovi pohlceni vulkánem, který v dobré víře studovali. Popřípadě fikční Fitzcarraldo zahleděný do svého sobeckého snu přivést do džungle operu. Ale i mimozemšťan hledající nový domov, protože ten svůj ztratil.

Into the Inferno (2016)

Na přírodu jsou podle Herzoga napojeni jen ti, kteří ji nikdy neopustili. Ať už domorodci v džungli, Aboridžinci v hraném Kde sní zelení mravenci (1984) nebo sibiřští lovci v dokumentu Šťastní to lidé: rok v tajze (2010). Pro ostatní je návrat k přírodě jen neuchopitelný sen náležící minulosti, jejíž odlesky jsou zachyceny v esejistické Jeskyni zapomenutých snů (2010). „Přírodou“ totiž v Herzogově pojetí není myšlen soubor rostlin, zvířat a atmosférických jevů, jež by šlo nějak navštívit, dotknout se jich, těšit se z nich, zkrátka „konzumovat je“. Příroda je přirozený a soudržný systém, následek milionů let brutální a nekompromisní evoluce. Moderní člověk z tohoto koloběhu vystoupil a jakkoliv jím zůstává fascinovaný, nemá nad ním kontrolu. Může ho leda zničit, ale nikdy ovládnout, jak vyplývá ze Soli a ohně, kde je ekologická katastrofa nakonec dalším vítězstvím přírody, která se nenechala zotročit. Jakmile se člověk v Herzogově filmu snaží přírodu pojmout, ať už zkrotit, zachránit, zkrátka jakkoliv zpracovat a přivlastnit si ji, ztratí buď rozum jako v Synku, synku, cos to proved (2009), filmu produkovaném Davidem Lynchem, nebo i život jako v Grizzly Manovi. Přinejmenším se ztrapní jako Malý Dieter, který toho nakonec v jednom z méně známých dokumentů moc nenalétal (1997). Posledním Herzogovým zjištěním je, že únik do virtuálna ve Snění o propojeném světě nakonec nenabízí spásu a místo, kde by člověk nabyl dokonalou svobodu a kontrolu, protože informační džungle nakonec vykazuje stejnou nezávislost na člověku jako fyzická realita.

Přes tyto tvrdé pointy, kdy Herzog své hrdiny i respondenty mnohdy i trochu ponižuje a ztrapňuje, ale nakonec ke všem těm nešťastníkům cítí soucit. Vlastně nemůže jinak, protože sám je jedním z nich – vyzýval živly už nesčetněkrát, ať už během tolika exotických produkcí, nebo když v listopadu roku 1974 vyrazil pěšky z Mnichova do Paříže, aby svou oblíbenou filmovou historičku odradil od umírání. Dalo by se skoro říct, že káže vodu a pije víno. Tam, kde se jeho hrdinové dočkávají fyzické nebo duševní likvidace, on přežívá a na svém bláznovství staví kariéru jednoho z nejchválenějších filmařů všech dob. Jde o velký paradox Herzogova života, který se, zatím, v jeho tvorbě nedočkal reflexe. Svým působením a úspěchem popírá teze předkládané svými díly. Nad přírodou vyhrál, přišel do ní, vzal si z ní, co chtěl, a vrátil se do civilizace – jeho hrdinové by záviděli. Možná se tomu diví i on sám a možná proto je shovívavý vůči neurotickému Tradwellovi i smyšlenému hrdinovi Soli a ohně. Snad se cítí být jedním z nich, jen na jeho straně stojí štěstí.

Poznámky:

1) Viz například tyto zahraniční recenze ke zmiňovaným titulům:

Téma Martin Svoboda

Werner Herzog mezi dokumentem a fikcí

Poznámky:

Od stejného autora:

Nejde mi o vzpomínání, ale o reflexi

Mohlo by vás zajímat:

Kino, nebo internet?