Břehy nejsou na dohled

Sedíme s Jitkou na dvorku činžáku, je pozdní léto, ještě je hezky, ale už je to na svetr. Já mám na kolenou komp a v něm opoznámkované Jitčiny deníky, z nichž se snažíme dát dohromady knížku. Jitka je úsporná, její deníky jsou strohé. Ke každé větě mám několik otázek a dopřesnění, které mi Jitka musí dokreslovat (skutečně u toho často kreslí ve vzduchu rukama).

Jitko, píšeš: Noc v Paříži a brzký let do Catanie. Vylézám ven s baťohem, přijelo nás celkem 6, pak kus cesty dodávkou a už jsme konečně v Pozzallu, kde Bourbon Argos kotví. Popiš mi, jak vypadá Pozzallo. Kdo je těch dalších pět lidí. Zavři oči a znovu si představ, jak vystupuješ z té dodávky. Co vidíš? Co cítíš ve vzduchu? Co máš na sobě? Co ti u toho běží hlavou?

A Jitka mhouří oči do šikmého světla slunce na konci léta, které se skrz listí platanů probíjí do našeho koutku na dvoře, a pátrá v paměti. A já se snažím rychle psát.

Pozzallo je úplně malý přístav, který se před našimi zraky postupně vynořuje z písku, když naše dodávka sjíždí po silnici k pobřeží. Pár vybledlých billboardů, za nimi drátěný plot a za plotem se k nebi sápe tucet ramen nákladních jeřábů. Když projedeme přístavní branou, nabídne se nám už hezčí pohled na budovy velitelství přístavu, na kontrolní věž, která vypadá jako na malém letišti, a na tři mola – jedno velké pro nákladní lodě, druhé menší pro rybářské a výletní lodě, a nakonec historické přístavní molo pro plachetnice.

A tak pořád dokola. Z jednoho odstavce v deníku je stránka otázek a poznámek a rešerší, a z té stránky je pak zase zpátky jeden odstavec textu. Dva roky se takhle scházíme a píšeme. Je vlastně s podivem, že nás to nepřestalo bavit. Dva roky na jednu knížku. Je to moc? Málo?

Jitko, tady v té kapitole o Jenůvce, tady píšeš: V češtině mi to nikdy nešlo. Nadávat. Sprostě nadávat. Včera jsem to však zažila. Náhle zemřela dívenka. Malinká, vypadá jak panenka. Zabalená v růžové dece. Tatínek ji chová, sedí před velkým oknem, dívají se spolu na řeku, na noční světla, do nikam. „Nedává mi to smysl, je to nefér,“ opakuje tatínek a láskyplně se na ni dívá. Kdy to bylo? Vzpomeň si na detaily toho dne. Jak vypadal ten dům. Detaily té domácnosti. Svoje pocity, vůně, zvuky. Vzpomínej, každý detail potřebuju.

A píšu.

Je večer, už je po setmění, končí obyčejný den, za tři dny jsou Vánoce. Jeden z mnoha dní, kdy tramvaje jezdí podle jízdního řádu, televize vysílá podle programu, ve školních chodbách zvoní, popeláři vyvezli odpadky a vyklopili je do chřtánu spalovny v Malešicích. Lidé přišli z práce a otevřeli schránku na chodbě, vyházeli letáky a přebrali složenky a pozdravili sousedy a došli vyvenčit psa nebo okřikli děti, ať je nechají vydechnout. Strojovna výtahu hučí za stěnou, hodiny na stěně tikají, z chodby jsou slyšet nezřetelné hlasy, za oknem otočená k přístavu slyším racky a tramvaje. Sedím, jako bych dostala do břicha ránu míčem. „Vybitá, vybitá!“, jako bych slyšela hlasy svých spolužáků ze základky, zatímco mi v břiše leží kámen a zároveň roste vztek a bezmoc. Jenůvka, moje dvouměsíční dětská pacientka, vypadá jak panenka, zabalená v růžové dece. Do tohohle holešovického bytu za ní chodím druhým týdnem, každý den podobný. Probrat s rodiči, jaká byla noc, jaké léky podávali, zapsat je do dekurzu. Zkontrolovat a zapsat vitální funkce, doplnit ampule s injekčními léčivy, propláchnout vstupy do toho malého tělíčka, které už vyčerpalo všechny svoje rezervy, vše, co k životu zbývalo, a už nemůže, už není kam, už není kde brát, není co, není nic. Jakub, její tatínek, ji chová, nehybné tělíčko pomalu chladne. Sedí před velkým oknem, dívají se spolu na řeku, na noční světla, do nikam. „Nedává mi to smysl, je to nefér,“ opakuje tatínek Jakub a láskyplně se na ni dívá.

Po dvou letech psaní tímhle způsobem jde knížka do tisku. Tušíme, že moc se prodávat nebude, a peníze z ní taky nebudou žádné. Po půl roce na trhu je aspoň jisté, že neskončí v Levných knihách. A to nám stačí. A rok nato vyhraje Cenu za nejlepší dokumentární knihu na Mezinárodním festivalu dokumentárního filmu.