Čaputová pracující, nepřekvapující. Stačí to české filmové kritice?

Když jsem s Markem Šulíkem před premiérou na Ji.hlavě vedla rozhovor, velmi ho zaujala otázka, čím jeho nejnovější dokument není. Při pročítání českých recenzí se ukazuje, že takto negativně vymezené tázání převažovalo i v hodnocení kvalit snímku. „Prezidentka není objektivní, emocemi nabitá, a proto ani zábavná“, dalo by se ve zhuštěné formě parafrázovat, s čím se kritická obec nejvíce potýkala. Pojďme si to ale rozebrat postupně.

Může být dokument poctou? 

„Ona je to spíše dokumentární poklona. Myslím, že Marek Šulík cítil trochu bázeň a logickou úctu k ní,“ začíná svou audiorecenzi na Českem rozhlase Vltava Jana Podskalská. Mirka Spáčilová svůj text na iDnes otevírá tím, že jde o „oddaně ohleduplnou nudu“, pokračuje „drolením mramoru filmového pomníku“ a uzavírá jej tvrzením, že se „divák dozví více o sympatiích tvůrců než o prezidentce samé“.

Marek Čech na Novinkách naopak Šulíkův pohled na prezidentku nepovažuje za adorační, ale „spíše sympatizující s hodnotami, které reprezentuje“. Kateřina Špičáková ve Vogue a Marek Mičke na Moviezone pak mluví o „fandění“, které ale podle nich „není na škodu“. Mičke myšlenku dále rozvíjí: „Autor ví, co chce dokumentem říci, a nemusí se tak schovávat za zdánlivou objektivitu.“

„Karel Veselý na Alarmu se o filmu vyjadřuje podobně jako Mirka Spáčilová.“

Martin Svoboda v Totalfilmu dokonce volá po větší názorové deklamativnosti: „[Šulíkův] základní morální a názorový rámec je celkem jasný: Je sympatický a empatický k Čaputové, zatímco Robert Fico a jeho svět jsou jednoznačné zlo ohrožující společnost. Dokumentarista má samozřejmě právo na názor a někdy se dokonce můžeme ptát, zda by pro spád filmu a divácký zážitek nebylo lepší, kdyby mu dal průchod trochu otevřeněji.“ V závěru své recenze Svoboda zároveň jako jediný předkládá ambivalenci vyznění: „Můžeme debatovat, jestli Prezidentka vzdává Čaputové hold, nebo odhaluje její nepřipravenost čelit současným výzvám.“

Zato Karel Veselý na Alarmu takto podvojně vyznění nevnímá a svým shrnutím se blíží spíše tomu, jak se o filmu vyjadřuje Spáčilová: „Výsledkem je nudný oficiální portrét političky, která přišla změnit Slovensko, ale nakonec nezměnila vůbec nic,“ uzavírá svou recenzi. Snímek podle něj „prezidentku sleduje ze stejné uctivé vzdálenosti jako televizní zprávy.“ Ve Veselého recenzi se zároveň nejotevřeněji prolíná autorův názor na film a na političku: „Šulíkův dokument nakonec doplácí na stejnou nekonfliktnost, se kterou se Čaputová snažila uklidnit situaci ve své zemi,“ píše Veselý. „Jít s lidskostí, slušností a pochybnostmi proti fašistům se neukázalo být vítěznou strategií. Morální vítězství je nepochybně na její straně [...]. Ale k čemu to teď Slovensku je?“ ptá se.

Podobně zakončuje svou recenzi Jakub Vopelka na Kinoboxu: „Trochu se směřuje k tomu, že tenhle dokument zapadne v ovlivnitelných mediálních kuloárech podobně jako diplomatické a elegantní, leč bezcílné prezidenství paní Čaputové.“

Prezidentka ≠ HLP

Ona „oficiální a ohleduplná nuda“ nicméně podle Spáčilové a Veselého nevyvěrá pouze z přílišné Šulíkovy náklonnosti, ale především z absence emocí, kterou nejen oni připisují tomu, že jej Čaputová nepustila do svého soukromí. Podle Veselého jde o „unavených 108 minut časosběrného dokumentu, v nichž vlastně jen z první ruky sledujeme postupné vyhasínání kouzla prezidentky [...] a o jejím boji s pochybnostmi nebo strachem se dozvíme jen v náznacích. Do svého světa Čaputová jednoduše Šulíka s kamerou nepustila. Tomu tak zůstává alespoň hrstka autentických situací, při nichž prezidentka opustí svoji státnickou personu a divák dostane emoce, které film nutně potřebuje.“ Spáčilová si zase povzdechne, že se v Prezidentce „ani nemihnou tehdejší partnerské peripetie Čaputové nebo její přátelé z dob před prezidentováním“ a film podle ní působí „sterilně“, protože prezidentka vlastně nedělá nic „světoborného“ nebo „překvapivého“.

Další recenze nemluví přímo o emocích, ale o nedostatečné hloubce. Janě Podskalské chybí ve snímku navzdory „štěstí na turbulentní dobu“, kdy nebyla nouze o překotné geopolitické dění, „hlubší pohled“ a „lidštější rozměr“. „Nicméně aspoň několik těch momentů zajímavých se mu podařilo ulovit,” dodává. Kateřina Špičáková, která ke snímku přistupuje s největší náklonností, v tomto kontextu upozorňuje, že úkolem dokumentaristů „není hledat senzace, nebo dokonce vytvářet umělá dramata“.

Autora Mičkeho „slabé zapojení osobních a intimních vhledů do toho, jak události prožívá sama Čaputová“ vyloženě mrzí. „Během filmu se párkrát objeví momenty, kdy se politička introspektivně zamýšlí nad vlastním prezidentováním, případně kdy sdílí své pocity ohledně věcí z osobního života. Právě v těchto chvílích je jí divák nejblíže a Prezidentka dává vzácnou a vítanou příležitost vhledu do toho, jak přemýšlí jedna z nejmocnějších žen v zemi. Jenže takových chvil je zoufale málo a jejich zapojení do snímku jen ukazuje, o kolik mohl být dokument ještě zajímavější.“

Lenka Vosyková si na webu Červený koberec na jednu stranu všímá detailů, „které přibližují Čaputovou jako normálního člověka“. Zmiňuje moment, kdy si při natáčení projevu sundá boty na podpatku nebo si během pracovního chaosu volá s dcerou ohledně venčení psa. Uznává, že se z dokumentu dozvídáme o vyrovnávání se se zásadními dilematy, mezi která patřila závažná nemoc dcery na začátku volebního období či smrt otce během návštěvy papeže. I tak vidí jako chybu, že jde o „jediné intimní vhledy do jejího života. Jinak jsou všechny záběry pouze z pracovního světa. Přitom by bylo tak zajímavé vidět ji také v jiných rolích. Například jak funguje jako matka nebo jak to měla s partnerskými vztahy. Je škoda, že se filmařům nepodařilo proniknout více do jejího soukromého života, který si nejspíše bedlivě hlídá.“

Překážka jménem observace

Pokud recenzenti v dokumentu nacházejí převažující metodu, pak je to observace; a je zajímavé sledovat, jak si tento modus reprezentace definují a co z něj vyplývá. Podskalská a Svoboda v něm vidí něco, co Šulíkovi v podstatě zbylo, protože nebylo možné dostat se k prezidentce blíže, a odvozují z ní formální omezení, která vnímají spíše negativně. 

„Byl si vědom toho, že ho Zuzana Čaputová nepustí tak blízko a zvolil observační metodu,“ říká Jana Podskalská ve své audiorecenzi na Vltavě. „[Čaputová] si stanovila nějaké limity, které v tu chvíli dostal i dokument,“ pokračuje. Podle ní jde o „nahlížení z uctivého odstupu“ a proto jde o „studenější podívanou“.

„Zatímco dnešní dokumentaristické trendy směřují k větší aranžovanosti, a tedy uspokojivějšímu diváckému zážitku, Prezidentka nabízí opravdu čistokrevnou observaci v dobrém i zlém, během níž musí dokumentarista zatnout pěsti a modlit se k filmařskému bohu, aby stála Štěstěna na jeho straně,“ píše Martin Svoboda na Totalfilmu a dodává: „Zvolená metoda observace (s jen omezeným přístupem k osobnímu životu protagonistky) [...] Šulíkovi neumožňuje příliš Čaputovou ,studovat’ a hlouběji reflektovat, i kdyby se o to chtěl pokusit.“ Toto ale sám v následující části recenze reflektuje: „Ozývají se výtky, že snímek nejde své protagonistce pod kůži a jedná se pouze o velmi rutinní naplnění formátu. Vyplývá to nejspíš hlavně z toho, že Šulík svůj film nemohl naplnit zvlášť záživnými ,scénkami‘, když až na pár výjimek nebyl žádné svědkem.“

Svoboda zároveň nabízí hlubší vhled do toho, co natáčení v podobném prostředí pravděpodobně obnáší: „Dokumentarista je v tu chvíli v nevděčné situaci. Má jen málo možností zasáhnout do dění tak, aby si na místě dopomohl k vypravěčsky uspokojivým záběrům. Stejně tak je těžké prosadit se jako autorita. Vysokého politika nejde během řešení vládní krize zastavit a přenastavit aparaturu, ani nelze nikoho přemlouvat, aby nějakou situaci přehrál od začátku.“

Marek Čech mluví přímo o „reportážním záznamu událostí“, který „nabízí pohled do zákulisí nejvyšší politiky skrytého očím médií“. Čech je zároveň jedním z mála, podle něhož je z filmu cítit, „jak Čaputová chápe svou roli“. Vypichuje přitom scénu návštěvy bratislavského queer baru Tepláreň po vraždě dvou jeho návštěvníků.

Kateřina Špičáková považuje pozorování za integrální součást jakékoli dokumentární práce. „Dokumentarista [...] je především pozorovatelem – a Šulík bývalou slovenskou prezidentku, vůbec první ženu v této funkci, sleduje s citem a empatií. Je jí nablízku, ale umí se držet i v pozadí a kombinuje letmé pohledy do zákulisí s jednoduchými rozhovory s hlavní aktérkou.“

Portrét prezidentky nebo slovenské společnosti?

Je to také Špičáková, kdo ve snímku silně akcentuje téma žen v politickém prostředí. Špičáková vychází ze svých nezastřených sympatií k Čaputové, která podle ní prezidentskou roli „zvládla skvěle“, a dokument „nevtíravě, ale srozumitelně ukazuje, proč potřebujeme více žen v politice – stejně jako to, proč jich v politice už dávno víc nepůsobí.“

Rovněž Veselý mluví o „muži ovládaném světě“ v návaznosti na scénu, v níž chce prezidentka povolit neprustřelnou vestu, která „není úplně šitá pro ženu.“ Dál se ale věnuje především konceptu slušnosti a lidskosti v politice: „Divákovi tak nakonec nezbývá než sledovat postupné vyhoření jejího kouzla. Slušnost a lidskost nemá proti autoritářům žádnou šanci a slovenská demokracie se dál drolí.“

Protiklady slušnosti a lidskosti versus populismu a hulvátství vnímají jako středobod snímku i další autoři: „Napříč filmem neustále vyplouvá důležité téma - lze řídit stát a mít reálný dopad na životy lidí, aniž by se sahalo k populismu a laciným gestům? Lze si udržet slušnost a nadějný optimismus i po jednom funkčním období?“ definuje to Mičke. „Politika není písečkem pro slušné stavitele, kteří mají zájem na formování společných ideálů a nestarají se pouze o vlastní bábovičku,“ začíná svůj text Vopelka, jehož recenze nese název „Prezidentka je povzdechem nad mašinou populismu“.

Od těchto témat se pak recenzenti odrážejí ke zdůrazňování zobecňující linky o slovenské politice a společnosti, která se jim nakonec zdá výraznější než samotné portrétování prezidentky.

„Postupně se portrét ženy ve vrcholné funkci mění ve zprávu o stavu slovenské politiky přes éru voleb, covidu a napadení Ukrajiny,“ píše Spáčilová. „Vznikl časosběrný dokument, na kterém je ale nakonec mnohem zajímavější rekapitulace sklouzávání slovenské společnosti k fašismu než samotná postava prezidentky,“ píše Veselý. „Přestože jeho pětiletý časosběr přináší cenné postřehy a příhodně shrnuje tření mezi liberálními a nacionálními akcenty, které s Evropou ještě zahýbá, postavení klíčové osoby ve spojovací reprezentativní úloze se nepodařilo konstruktivně vyjádřit,“ popisuje film Vopelka, který jej hodnotí jako „povzdech nad nenaplnitelnou vizí, jíž bychom měli morálně fandit.“

„Z dokumentu vyvstává obraz Slovenska nejen za vlád předcházejících té současné Ficově, ale i to, jak se populistický vůdce snaží dostat zpět k moci, aby ochránil nejen sebe, ale i korupční systém  ,našich lidí‘, který za jeho vlád prorostl do struktur státu,“ říká Marek Čech. Podobně se vyjadřuje Svoboda: „Vznikl [...] poměrně ilustrativní vhled do útrpnosti současné politiky, kdy dřívější rétorika a estetika selhávají tváří v tvář hrubému populismu.“

Kam se poděla forma? A kam Havel? 

Jen výjimečně se v recenzích zmiňují formální aspekty filmu. 

Podle Mičkeho jde „formální stránka ruku v ruce s osobností prezidentky. Ladnost, pevnost, stabilita, nic překvapivého. Tu kamera staticky zabírá prezidentku čekající na svou inauguraci, jinde skrze ruční roztřesené záběry sledujeme velmi intimní rozmluvu Čaputové s papežem Františkem.“

Vosyková si všímá především špatného zvuku, kvůli kterému není všem promluvám rozumět. Svoboda mluví o „střídmém filmařském jazyku“ a několik recenzí se zaměřuje na konkrétní střihové postupy. Podle Vopelky si Šulík „pomáhá [...] návodnými střihovými postupy, když [Ficova] výhružná slova staví do přímého kontrastu se zhodnocením Čaputové. Ta mluví o duševní svornosti dokonce i na pozadí záběrů, kdy Ficův štáb nastupuje v nápadně výhružné inscenaci do paláce, kde přijímá dekret o povolení znovu sestavit vládu.“ Čech zase upozorňuje na kontrast, kdy Čaputová „mateřsky obejme majitele [baru Tepláreň] a proti tomu stojí „zpravodajské záběry o tom, jak Fico i tuto situaci zneužívá k útokům na ni a celou komunitu“.

Marek Čech zmiňuje také spolupráci se střihačkou Janu Vlčkovou a mluví o filmu jako o tvaru, „který se zjevně inspiruje u Občana Havla. Dochází v něm k prolínání veřejného a soukromého, tíživého i radostného.“ S Občanem Havlem snímek srovnává i Podskalská: „Pavlu Kouteckému se podařilo v dokumentu Občan Havel natočit mnohovrstevnatější, [...] intenzivnější portrét, ale asi to taky bylo o tom vztahu mezi nimi dvěma, a možná i o osobnosti Václava Havla, který byl takový bezprostřednější, upřímnější, kděžto Zuzana Čaputová přece jen [...] si drží takové to dekorum, byť je to velmi otevřená žena a upřímná,“ myslí si. 

Karel Veselý je přísnější: „U podobných dokumentů s vrcholnými politiky opravdu záleží na tom, kolik toho chce zpovídaný o sobě prozradit. Třeba Občan Havel režiséra Pavla Kouteckého z roku 2007 stojí a padá na Havlových úvahách o jeho roli a historickém úkolu. Čaputová naopak ani na moment neodhodí svou funkci a i před Šulíkovou kamerou je stejně opatrná (možná spíše bezobsažná) jako v oficiálních rozhovorech.“

„Z výtek tuzemských recenzí vyplývá touha po překonání vzdálenosti, kterou nás kamera od protagonistky dělí.“

Není to zábavné. Co dělat? 

Martin Svoboda svou recenzi zakončuje slovy „Není to příjemné pokoukání, ale někdy nám asi nemá být příjemně.“ Prezidentka podle něj není „příliš zábavný nebo strhující zážitek, není ale neužitečný“. Naráží tak na zásadní aspekt: K jakému diskurzu se vztáhnout, když nefunguje měřítko zábavnosti, překvapivosti nebo informační nabitosti? 

Z výtek tuzemských recenzí jasně vyplývá touha po překonání vzdálenosti, kterou nás kamera a ohleduplný přístup od protagonistky dělí. Touha po zákulisních informacích, dramatech, po prezidentčině soukromí a přístupu k její „neoficiální stránce“. Šulík ale natočil spíše procedurální, oddramatizovaný tvar, v němž se každodenní drobná práce obejde bez velkých emočních výlevů a překvapivých zvratů. Kritický slovník se v takovou chvíli ukazuje jako nedostatečný. 

„Prezidentka nefunguje ani jako drama, ani jako dokument,“ píše Veselý. Dokument a drama ale nejsou oddělenými nádobami, jsou naopak prostupnými mody reprezentace reality. A je potřeba ptát se detailněji, čím jejich nefunkčnost definujeme.