Černý most
Úryvky z rukopisu o nočních směnách v chráněném bydlení.
Svět plný bohů.
A jestli jsem některé z nich zradil,
bylo to pro toho jediného,
který žil a zemřel v naší rodině.
Můj svět byl zničen,
voda vzala vše,
voda jako to poslední,
co o mém světě něco ví,
něco víc než vzpomínka,
všude co nejvíc vody,
protože mi nemůžete rozumět.
A přece prosba.
Negace jsou prosby.
Odmítám: prosím.
Vyháním: zůstaň.
Mlčím: poslouchej.
Uhýbám: drž mě.
Nejen paradox.
Voda jako by zároveň to podstatné
rozpouštěla v něco matného.
A hlavně tehdy,
ač nemám pod nohama pevnou zem,
jsem puzen k úvahám
nad konstrukcemi mostů.
První most v dějinách
byl poražený strom.
---
„Kdo pracuje v noci? Jen kurvy a zloději,“ pronesl jeden politik.
Dobří lidé by měli trávit v práci své nejlepší hodiny, ve jménu společnosti.
Noci jsou démonické. Dejte si prášky na spaní, pokud vás neuspí
sex nebo televizor, hlavně být potichu a nevycházet ven.
Zoufalec, kdo se bojí noci!
Kdo nikdy neproříznul noční klid úzkostným výkřikem.
Kdo nenazřel sebe sama jako zloděje a kurvu,
a raději jedním vrhem pourážel všechny vrátné, hlídače,
řidiče nočních linek, nemocniční sestry,
dělníky a jiné anděly...
Noc je propast.
A noc je také závrať.
Noc patří snění, slavení, milování.
V noci se otvírají hroby plné pokladů.
A hvězdy v pádu ukazují směr.
Nocí se plazí had, aby ji rozvlnil až k břehům.
Noc tvoří lešení měst.
Je to jediná a poslední báseň.
Jediné přijatelné šílenství.
V noci jsem někým jiným, než jak se znám.
V noci se nepoznávám.
Lísám se ke staženému prostěradlu,
šeptám mu polibky
a chtěl bych vyplakat nebesa,
způsobit katastrofu,
uhasit motýlí křídla...
A když mi pracovní úřad pohrozil ztrátou dní,
vyzrál jsem nad svými nocemi a učinil je prací.
Beztak si s nimi většinou nevím rady.
A zatímco se jiní utápějí ve víru páteční noci,
přecházím z večera do svítání po černém mostě.
---
Jste moje děti.
Jste moje staré děti.
Nemocné děti, jaké si žádný rodič nepřeje.
Skutečným dětem jste pro smích.
Nejde vás zcela vyloučit, nejde vás zcela integrovat.
Pokud jste ale jen nějakým omylem, pak odmítám všechno, co je správné.
---
Tyto tři úryvky pocházejí z rukopisu Ondřeje Macla s pracovním názvem Černý most, který zpracovává víceletou zkušenost autora s nočními směnami v chráněných bytech na pražské periferii. Text chce být dle autorových slov zároveň alegorií společnosti, která kolem roku 2016 sama začala připomínat chráněné bydlení. V neposlední řadě prý půjde o mytologickou obhajobu víl proti strážným andělům. Přislíbené vydání Černého mostu je zatím ve hvězdách, části z něj byly publikovány španělsky v jihoamerické antologii Spe Salvi.
Ondřej Macl (* 1989, Hradec Králové) je spisovatel, sociální pracovník, editor revue Prostor, absolvent autorského herectví na DAMU a srovnávací literatury na FF UK. Debutoval knižní koláží Miluji svou babičku víc než mladé dívky (Dauphin, 2017). Následovala sbírka variací na Jiřího Žáčka K čemu jste na světě (Štengl, 2018), novela Výprava na ohňostroj (Štengl, 2019) a satirický epos Baban Rejdiš: Legenda o Bocianovi (Viriditas, 2021). Jako teoretik se zabývá dějinami erotické lásky či tématem českého moře.
