Cesta do hlubin cikánovy duše

Viktor a František, Romové, moji vrstevníci, dnes už i přátelé. Začínali objevovat svět v těch samých devadesátkách jako já, ale z trochu jiné perspektivy a v jiném koutě země. Mě v mých patnácti učila sestra v Krumlově na jihu tančit (poněkud marně), Viktora ta jeho na severu v Lípě, jak si píchat pervitin, a František se zase ke svým sestrám ve škole postupně propropadal o dva ročníky níž. Zatímco mé středostavovské dospívání znamenalo přírodu, počítač, paperbacky a trochu toho romantického snění o slečnách, Viktor si dopřával slasti s ukrajinskými děvčaty čerstvě navezenými do bordelu. V době, kdy mým vzorem byl asi Indiana Jones, František obdivoval to, kam se Al Pacino „dopracoval“ na konci Coppolova Kmotra.

Uplynulo pár let. Byli jsme mladí a došlo na volbu životních drah. Já se rozhodl být knězem, Viktor dealerem drog, František gamblerem. Můj život vedl k celibátu, jejich do vztahů – docela dynamických. Viktor jednou mlátil svou holku tyčí od vysavače tak brutálně, že raději vyskočila z okna, aby si zachránila život. Zlomila si u toho obě nohy (a když ji pak navštívil v nemocnici, prosila ho, ať od ní neodchází). František uveleben na pohovce posílal svou ženu do baru sázet poslední peníze na sport. A žena ve strachu oblékla sebe i své dva malé syny do zimního, šla a peníze vsadila, takže pak nebylo za co koupit jídlo.

A potom se v jejich životě něco stalo a já – poslán sloužit do Mladé Boleslavi – toho směl být zprvu zpovzdálí a potom zblízka svědkem. Bude to osm let, co se oba ti kluci objevili u fary i se svým příběhem. Najednou chtěli kněze. Nejen, aby někoho pokřtil a o pár desítek let později pochoval, jak je v jejich komunitě zvykem, ale ke každodenním rozhovorům o tom, co znamená ta či ona pasáž z Bible nebo ze spletitých textů svaté Kateřiny Sienské, kterou si oba zamilovali i přes propast šesti staletí. Přestali kouřit, pít do němoty, sázet, začali se scházet a modlit a splácet mnohasettisícovou daň za svůj dosavadní život. Příběh jejich proměny postupně zasáhl jejich manželky, sourozence i další příbuzné s rodinami a pro mě jako pro kněze to znamenalo příležitost navázat přátelství a vstoupit do světa, s nímž jsem vždycky trochu sousedil a který mi přitom donedávna zůstával cizí.

Najednou jsem se vydával do paneláku na kraj Boleslavi – trochu jako na druhý konec světa. Opouštěl jsem své samozřejmé gádžovství a postupně pronikal do cikánské reality. Něco mě v ní odpuzovalo – proč třeba moji přátelé vyhazují do koše taková kvanta jídla, i když peněz není nazbyt? Něco mě zas fascinovalo – například ta schopnost celý rok pilnou prací vydělávat, a pak všechno v jeden večer utratit za velkolepou oslavu křtin. Toho, co okouzlovalo, bylo stále víc. Nejčastěji to, jak široká je blízká rodina a jak se napříč klanem mohou šířit nejen různé sociální patologie, ale třeba taky touha po svatosti.

Zmapovat zázraky

Postupně pak ve mně narůstala potřeba pozvat do tohoto příběhu i druhé. Nechal jsem Viktora a Františka – jejich barvitou a zemitou pouliční češtinou – vyprávět ten trochu thriller, trochu horor a taky trochu tragikomedii jejich prvních třiceti let na světě. Ještě víc než tyto „historky z podsvětí“ mě však zajímala ona náročně vydobytá normální každodennost kluků, kteří původně neznali nic než hmotnou a mravní bídu. Toužil jsem zmapovat zázraky, jako je chození do práce, péče o potomky a něha vůči vlastní ženě. To všechno by se mohlo jevit jako nuda místo někdejšího dramatu, Františkovo a Viktorovo svědectví však ukazuje, jakým dobrodružstvím může být zdánlivě všední den těch, kdo se po dlouhém bloudění obrátili.

Svědectví skvěle dokreslily záběry od bratislavského filmaře a fotografa Timoteje Križky. Toho jsem pozoroval při díle s nervozitou – s našimi Romy totiž strávil spoustu času, do noci si s nimi povídal a ve Františkově malém, lidí plném bytě nocoval, a přitom se nezdálo, že by cokoliv fotil. Jen vzácně přiložil aparát k oku. Ptal jsem se, zda s takovým přístupem vůbec budeme mít dostatek materiálu na knížku. Nad výsledkem jsem však zajásal – Timovi se podařilo zachytit nejen syrovost a drsnost světa jeho nových přátel, ale také jejich duši. Jeho záběry mi i barevným laděním připomněly políčka z Tarkovského filmů.

Jsem plný vděčnosti nejen za knížku, která vznikla, ale i za nepravděpodobné přátelství. Nikdy bych si nepomyslel, že se – já plachý páter knihomol – jednou budu cítit tak doma v cikánském světě. Jsou dvě ráno, pohupuji se na parketu v kruhu s několika desítkami Františkových a Viktorových nejbližších příbuzných, zpívám Namuk man Ježiš, spolu s ostatními děkuji za zpověď a první svaté přijímání ex-gangsterova syna a žasnu.