Chci tě, jestli to dokážeš

Můj předešlý celovečerní dokument Miluj mě, jestli to dokážeš byl o trojici hendikepovaných mladíků na cestě za sexuálním uspokojením. Film Chci tě, jestli to dokážeš měl být o stejné problematice, jen s ženskými hrdinkami, ale nějak se to zvrtlo. Možná to bylo tím, že u holek to prostě není tak jednoduché. Pletou se tam city.  Ať se nám to líbí, nebo ne, je to tak. A na city – a ne jen tak ledajaké – jsem narazila také u čtveřice žen z rodiny Urbanových v Bernarticích na Jesenicku. Našla jsem je přes sociální sítě. Když jsem vyhlásila, že hledám odvážné hendikepované holky, které by šly do filmu o sexu, ozvala se Janice Provokace Urbanová. Napsala mi: ,,Udělám cokoliv, aby lidé pochopili, že i hendikepované holky potřebují lásku, duševní i fyzickou.“ Dostala mě. 

Čekala mě ale krušná cesta k její dušičce. Na Facebooku jsem nejprve viděla z jejího těla jenom kousky, protože se na sociálních sítích neukazovala celá. Byly tam fotky hlavně její tváře. Ta je pohledná, něžná, laskavá, inteligentní. Tak jsem se za ní vydala. Bernartice jsou od Prahy daleko. Z první cesty jsem se vrátila, aniž bych tam vůbec dojela. Řekla jsem si, že to prostě nenatočím, protože auto neřídím a v autobuse je mi špatně od žaludku. A musela bych tam jezdit často. A tak jsem nepřijela, i když mě čekali. Napekli buchty, koláče, Janča se nechala učesat, namalovat, pěkně obléct, a přesto se bála, že se mi nebude dostatečně líbit. A já jsem se ani neomluvila. Schytala jsem to. 

Volala mi její nevidomá sestra Kateřina a pustila se do mě: ,,Co si myslíte, že děláte, paní režisérko? Jak můžete být tak surová? Já nevidím, ale vás bych ani vidět nechtěla.“ Věděla z vlastní zkušenosti, že se musí umět bránit, zabojovat nejen za sebe, ale i za svou matku a sestru. Tehdy jsem se nad sebou opravdu zamyslela. Chci točit o tom, že i hendikepovaní mají city, a takhle necitlivě se jich dotknu. 

Příště už jsem dojela.

Když jsem poprvé viděla celé zkroucené, hubené a zvláštně tenké tělíčko osmadvacetileté Janči, bylo mi najednou těžko, smutno, zoufale. Říkala jsem si to, co zřejmě každý, proč má někdo takovou smůlu a kde je zakopaný pes? Kdo za to může? Ptala jsem se v duchu. Její máma? Otec? Babička? Bůh? Kdo s ní dostatečně necvičil? Kdo se jí zřekl? Kdo ji využívá? To všechno mi táhlo hlavou, když mi bystrá Janča tiskla ruku a děkovala, že jsem se dostavila. A potom to přišlo. Sledovala jsem, jak popíjejí, pokuřují marihuanu, smějí se, hádají, opatrují a hlavně se neopouštějí. ,,Nesuď, když nechodíš v mých botách,“ řekla mi Martina. A dodala: ,,A neříkej mi Martino, říkala mi tak moje máma… Neměla mě ráda.“ Ucítila jsem, kolik prožité bolesti, utrpení, lásky a odvahy je za ukřičeným společenstvím ,,zvláštních bytostí“ z Jesenicka.

Jana nebyla jenom hrdinkou, která mi nabízela, že s ní mohu natočit všechno, co budu chtít a co si jen vymyslím, ale hlavně člověkem, kterého jsem si z celého srdce oblíbila. A její matka se stala mou velkou kamarádkou. Otázky, kdo to zavinil a proč se to stalo, vystřídaly úvahy, zda by Janča byla ještě na tomto světě, kdyby se místo marihuanových tripů a alkoholických večírků ocitla v péči systému, kterou nabízela společnost, a místo divokého soužití se svou mamkou žila v některém ze sociálních zařízení. Nevedla by ji cesta dlážděná bílými plášti spíše k rychlému skonu než ke spokojenému životu? Vedli jsme o tom se štábem dlouhé debaty, a přitom jsme čím dál více obdivovali Janinu vnitřní sílu, které má na rozdávání. Nikdy se nezapomněla zeptat, jak se kdo máme, zda se cítíme dobře, co pro nás může udělat. Za všechno děkovala, a ačkoliv byli všichni připraveni pro ni cokoliv udělat, vždycky o to nejprve tiše poprosila. Janča je zkrátka ta, která, ač nepohyblivá, táhne za sebou vnitřním nábojem a odvahou celou rodinu, kamarády a nakonec i mě a můj štáb. 

Během mrknutí oka z ní byla novinářka, která si pány rádoby sexuální asistenty podala po svém. Kladla dotazy přímé, otevřené, nebála se popsat realitu a zeptat se otevřeně na to, co ostatní nikdy nevysloví, ale přitom je to cítit ve vzduchu. Pánové, kteří se ve strip show cítili jako doma, byli najednou před pronikavýma očima mladé ženy nejistí, zaražení a dolehla na ně tíha toho, na co si předtím bez problémů troufali. Sexuální asistence totiž není dobře placená a příjemná práce, jak si možná mysleli, ale poslání. Nikdo totiž nemůže dostatečně zaplatit za hořkost, která zůstane, když tuhle mladou ženu zklamete… A to nejen nedostatečným sexuálním výkonem, ale i ignorancí, lhostejností nebo zbabělstvím.

A tak jsem o ní a o světě kolem ní natočila film. Snad jsem ji nezklamala, říkám si neustále, ale i kdyby to tak bylo, vím, že mi to stejně nikdy neřekne. Získala jsem v ní totiž kamarádku, která mi vždycky odpustí, a to je, myslím, dar z největších.