Chyceni v éteru. Mediální revoluce před sto lety, stejně jako dnes

Pořad Chyceni v éteru je kdovíproč prezentován jako „podcastový“. Žánrové označení je vlastně lhostejné, mohla by to být stejně tak rozhlasová hra, dokudrama, rekonstrukce. V každém případě dostane posluchač plastický auditivní obraz toho, jak byla před sto lety uváděna do života nová technologie se všemi doprovodnými jevy, jichž jsme svědky teď už skoro každou dekádu. Nový vynález nejprve provází nedůvěra, konzervativní odmítání, krkolomné první kroky, následně zájem médií a nakonec hysterie davu. A vždy je přítomna nezastupitelná role konkrétních jednotlivců, kteří v dějinném běhu promění sen v realitu. Právě těmto pozapomenutým, často už jen jménem identifikovatelným hrdinům je seriál dedikován.

Exkluzivní krystalka a společný poslech vysílání v kinosále

Scenárista a režisér seriálu Petr Vodička měl skutečně šťastný nápad vrátit se k úplným začátkům rozhlasového vysílání. Tedy do doby, kdy se jen nesměle vyslovoval anglický pojem broadcasting a slovo rozhlas ještě neexistovalo. Jak ukazuje úvodní scéna, byla v tomto ohledu Amerika daleko před Evropou. Zatímco na podzim roku 1922 vlastnily rozhlasový přístroj už desetitisíce zdaleka nejen zámožných amerických rodin, u nás se stěží prosazovala i exkluzivní krystalka se sluchátky ve spolkových domech.

Seriál tak zachycuje relativně krátké období let 1922-1925, kdy vznikne a rozvine se první idea pravidelného rozhlasového vysílání na českém území. Ukazuje typickou aktivitu pro to, co dnes nazýváme „garážovou firmou“, start-upem, spin-offem, tedy firmou založenou na nové technologii, vynálezu, inovaci a rozvíjenou často za velmi spartánských podmínek a s minimálními finančními prostředky. Jsou přítomny všechny průvodní jevy: postupně rostoucí tým, stále naléhavější potřeba financí na rozvoj, zoufalství z prvních nezdarů a udržování víry v kvalitu produktu.

Vodička a jeho dramaturgyně a kreativní producentka Kateřina Rathouská volí dynamické zobrazení pražských, hrubě amatérských podmínek, v nichž vznikalo nové médium. Půvabně zvukově vykreslují například dramatickou scénu prvního vysílání z kbelského stanu. V prudké bouřce, dešti, bahně, s jediným mluvítkem velikosti telefonu se tam tehdy prostřídalo několik vlastenců v dobré víře, že na druhé straně města, v promítacím sále Bia Sanssouci bude příjem signálu dostatečně silný na to, aby lidé přišli druhý den na „vysílání“ znovu. Podobně plasticky se podařilo vytvořit unikátní situaci první sportovní reportáže z rohovnického utkání, kdy se před námi paralelně rozvíjí dokonce čtyři prostory – samotný zápas v boxu a telefonující reportér, improvizovaná redakce, v níž kdosi telefonát zapisuje na papír, odbavovací vysílací pozice moderátora Dobrovolného, který posílá slova do éteru a ztichlé Václavské náměstí, které z tlampače poslouchá živé rádiové vysílání. Dynamický střih a zdařilá práce se zkresleným a zašuměným zvukem (sound design Jakub Rataj, zvuk Dominik Budil) představují vrcholnou podobu současného auditivního vyprávění vnímaného v intencích klipové afektivní kultury. Přehledné, srozumitelné, vysoce atraktivní.

Svoboda, Čtrnáctý a všichni další

Základní narativní linku tvoří především příběh dvou protagonistů československého Radiojournalu, nadšenectví dvou „pionýrů zlatonosných polí radiofonie“. V hereckém podání Martina Fingera poznáváme systematického, pragmatického podnikatele Eduarda Svobodu, který se zkušeností filmového producenta zakládajícího firmu Barrandov procestoval Evropu i Ameriku a měl jasnou představu o potenciálu nového média. V rovnocenném partnerství ho doplňuje Jaroslav Plesl jako národně uvědomělý, kulturně konzervativnější novinář Miloš Čtrnáctý se svou ideou budoucí instituce, která bude mít celonárodní význam a zásadně podpoří mladou republiku.

Tuto ústřední dvojici doplňuje četná skupina podobně nadšených techniků a radiotelegrafů z kbelské vysílačky, promítačů z kina, kde probíhaly první zkušební poslechy pravidelného vysílání s často nasazovaným titulkem: „Koncert je stižen poruchami“. Scenárista pracuje s původními pojmy „mluvič“ (mikrofon), „multiplikátor“ (reproduktor), kinooperatér nebo radiotelefonie, takže je seriál i významnou edukativní ukázkou vytváření terminologie pro novou technologickou praxi. 

Svižně napsaný a vynikajícím sound designem opatřený auditivní seriál tak odkazuje ke sto let starým událostem, které však v mnoha ohledech připomínají jakékoli zavádění nových technologií do společenského, politického i podnikatelského prostředí. Jazykové hry nám mohou připomenout, jak se v našich vlastních životech zabydlely „mobil“, „mail“ nebo „apka“. A jako start-upy začínaly například firmy Instagram, Airbnb, Uber nebo Zásilkovna, vnímané dnes mnoha lidm jako přirozená součást životního stylu.

Dočkáme se druhé série?

Podařilo se postihnout i zásadní distinkci mezi původním Čtrnáctého záměrem vysílat obsah, který „zprostředkuje lidu vyšší kulturu“, což v jeho pojetí byla především klasická hudba, drama nebo poezie, a reálnou popularitou koncesí, jež nastala až po zavedení atraktivnějšího programu se sportem a zábavou. „Ty jazzy a valčíky, prostě šraml.“, povzdechne si unavený otec zakladatel. „Jde o to, aby se radio nezvrhlo v pouhou švandu, nýbrž postavilo se do služeb kultury, umění, lidovýchovy a praktického života,“ cituje scenárista Čtrnáctého na jiném místě a poučený posluchač slyší Neila Postmana o šedesát let později s jeho vizí civilizace „ubavené k smrti“, která přešla „od magie psaní k magii elektroniky“.

Velmi lituji, že vznikly pouhé tři díly seriálu. Končíme totiž přesně v okamžiku, kdy do soukromé společnosti vstupuje s majoritním podílem mladý český stát, masivně do nové technologie investuje a rozvíjí ji nejen technologicky, ale i programově. Bylo by nesmírně zajímavé podobným způsobem sledovat rozvoj už nikoli technologický, ale společensko-politický a institucionální. Jaké poklady by asi objevil autor ve spolupráci s historičkou Evou Ješutovou a znalcem zvukového archivu Miroslavem Turkem (oba uvedeni jako konzultanti), kdyby se pustili do začátků regionálních studií, avantgardních experimentů brněnské redakce a především formující se ideji média „veřejné služby“, které od počátku zároveň neustále čelilo politickým vlivům a propagandistickým tendencím? Jaké pozoruhodné paralely s dnešní situací silného ohrožení médií veřejné služby bychom zaznamenali? Odkazuji v tomto ohledu na starší vynikající seriál Davida Vaughana Slyšte můj hlas, který s nebývalou erudicí a jazykovou výbavou zmapoval české, německé, francouzské a britské vysílání v letech 1937 - 39 a dokudramaticky ztvárnil roli rozhlasu v mentálním a politickém sváru nacionalistické ideologie a mladé československé demokracie.