Čína – Rybí ocasy

Malé děti nebyly v Číně považovány za součást rodiny, proto se v případě předčasné smrti nepohřbívaly do rodinného hrobu, ale někam jinam, na neoznačené místo. Neměly ani rakev, aby se jejich těla mohla co nejdříve rozložit. Věřilo se totiž, že jinak se z nich stanou duchové. Když se manželskému páru ze snímku Čtyři cesty narodí dcera, je to jen malá náplast za prvorozeného syna, který zemřel při nehodě. Ani po narození chlapce, který přijde na svět později, však nemají důvod k radosti. Kvůli politice jednoho dítěte zaplatí za nelegálního syna vysokou cenu, která se rovná společenské sebevraždě.

Proč se matka bojí duchů

Otec přichází o politickou kariéru, musí zaplatit pokutu ve výši tří ročních platů a stát mu zabaví majetek. Manželka je nuceně sterilizována a její rodina jí odmítá pomoci v hmotné nouzi. Není divu, že syn Louis krátce po dosažení dospělosti odchází z domova, rodiče mu dávají vše za vinu. Jeho příběh je jedním z mnoha příkladů toho, jak komunistický režim kontroluje veřejný i osobní život a zasahuje do nejintimnějších oblastí. Kolektivní trauma, vyvolané totalitními praktikami, se vpisuje do genetické výbavy obyvatel a dědí se z generace na generaci. Louis po letech navštěvuje svoji rodinu a pokouší se jí zbavit této zátěže.

Život jeho příbuzných připomínají potok svedený do úzkého kanálu. Zatímco mladík pluje v široké řece, jež se větví do mnoha možností a unáší ho neznámo kam, život jeho otce, matky a sestry je sveden do úzkého koryta a vlní se po proudu jako vodní řasy nebo ocasy ryb. Břehy kanálů vymezují, kudy poteče jejich budoucnost, ale po příjezdu syna se ukazuje, že jsou děravé a prosakuje jimi naděje na změnu a uzdravení. Vodní proud smývá bolest i pocit viny a přináší odpuštění živým i mrtvým.

Vosy v podbřišku

Mramorový cestopis představuje rodinu ve větším měřítku, než je ta Louisova. Je to svazek států a firem, které místo lásky spojují ekonomické zájmy. Některé děti z tohoto svazku se rodí do paláců bohatých akcionářů, jiné do továren na výrobu suvenýrů. Řecká dvočata Marianna a Sofia patří k těm prvním. Díky znalosti čínštiny a popularitě na sociálních sítích jsou pověřeny, aby zastupovaly řeckou stranu při vyjednávání obchodu s Čínou. Jejich chování nenaznačuje, že by měly problém s porušováním občanských práv v zemi s totalitním režimem.

Čínskými politickými zájmy se nezabývá ani obchodník s mramorem, který sem přesídlil svoji firmu. V USA by tak těžkou práci nikdo nedělal a v jeho továrně na výrobu turistických suvenýrů by nemohly pracovat děti. Zvrácenost vztahů v globální rodině, která je založená na exploataci lidského kapitálu, vystihuje barvírna suvenýrů. Mladičká dívka ručně maluje na magnety názvy evropských měst. Suvenýr, který si turisté přivezou domů z dovolené a připnou na ledničku, nemá nic společného s místem, které navštívili.

Obchodníci s mramorem neprodávají hmotu, ale ideály. Každý, kdo na to má, si může koupit svého Davida, bohyni nebo filozofa. Celý svět se jezdí dívat na trosky jednoho z vrcholů evropské civilizace, aby se ujistil o tom, že současná společnost má na čem stavět. Že je pokračováním čehosi hodnotného a trvalého. Tuto iluzi narušují znepokojivé detaily – vosí hnízdo nalepené na podbřišku sochy Venuše Mélské, magnet z Řecka vyrobený v Číně, replika Eiffelovy věže v Číně, nebo socha čínského sochaře, který dostal zaplaceno za to, že jeho dílo bude v zahraničí vystaveno pod cizím jménem. Kultura a historie se staly prodejním artiklem.

Současný svět je vzdálená planeta. Je to proměnlivá, fluidní skutečnost, ve které se lidé mění v přízraky, symboly abstraktních ekonomických toků, jež mají tvář řecké youtuberky, čínského sochaře, nebo dětského dělníka. Nacházíme se v post-mechanickém věku, jsme plazmou, zdrojem energie, organismem, který svým dechem, pohybem a myšlenkovými procesy pohání globalizovaný svět.

Loď bez kormidla

Narušenou společnost ukazuje i hongkongský dokument Když město povstane. Na záběru z obchodního centra by nebylo nic zvláštního, kdyby se v něm místo lidí s nákupními taškami neproháněly davy, pokoušející se prchnout před pořádkovými složkami s obušky. Do roku 1997 v těchto „chrámech“ dostatku či galeriích komerční krásy ospale zívala demokracie. Po předložení návrhu extradičního zákona roku 2019, umožňujícího vydat podezřelé z trestných činů do pevninské Číny, se zvedla vlna masových protestů a pod zavřenými víčky hongkongské sochy svobody se odehrává zlý sen. Zavedení zákona ukázalo, že systém už nemá vůči občanům žádné mantinely a mění se v nepřátelskou ničivou sílu.

Proč v těchto podmínkách studovat právo, když není respektováno, nebo je zneužíváno k ideologickým procesům, ptá se studentka právnické fakulty. Proč se vedení univerzity veřejně nepostaví proti policejnímu násilí, páchaném na studentech, diví se její vrstevníci. Protestující nespojuje žádná ideologie, ale potřeba bojovat o společnost, v níž by mohli žít a kde by měli právo na svobodu projevu, politici by byli odvolatelní a neexistovali by političtí vězni.

Vyvstává otázka, zda má jejich revoluce šanci na úspěch. Demonstranti v ulicích připomínají loď bez kormidla, každý se zapojuje jiným způsobem, v přední linii, nebo coby organizátor na sociálních sítích, nikdo není lídr. Stejně jako v Myanmarských denících, nebo v dokumentu o ruské opozici Případ není žádná jiná možnost, jak reagovat na systém, který potlačuje názorovou opozici. Jeden boj se demonstrantům podařilo vyhrát, návrh extradičního zákona byl po několika měsících protestů stažen, ale válka trvá. Roku 2020 čínská vláda schválila kontroverzní zákon o státní bezpečnosti v Hongkongu, který kriminalizuje jakýkoli projev opozice.