Co nás čeká (a nemine) v autorském právu

Začátek roku je doba vhodná k připomenutí toho, jaké novinky nás čekají. V případě českého autorského, potažmo mediálního práva jsou jeho další osudy v příštích měsících určovány zejména třemi evropskými směrnicemi. Jejich implementace – v různém stádiu pokročilosti – právě probíhá na úrovni českých vnitrostátních orgánů. V tomto textu používám jako synonyma pojmy implementace a transpozice, byť implementace bývá někdy užívána v širším smyslu. V obou případech mám těmito termíny na mysli proces, v němž vnitrostátní orgány (v tomto případě české) „promítají“ do národního práva cíle stanovené směrnicemi Evropské unie. Na rozdíl od evropských nařízení jako je například GDPR, která jsou závazná v České republice přímo (a jde tedy o unijní obdobu českých zákonů), určují směrnice pouze kýžený stav a datum (transpoziční lhůtu), do které má tohoto stavu být v národním právu dosaženo.

Směrnice, která se autorského práva dotýká nejpříměji a současně byla předmětem nejširších (i nejvášnivějších) diskuzí, je směrnice EP a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. 4. 2019 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/EU a 2001/29/ES (o autorském právu na jednotném digitálním trhu). Navzdory ambicióznímu názvu, který by mohl napovídat, že cílem daného právního předpisu není nic menšího než provést komplexní reformu autorského práva v Evropské unii a převést tento vynález 19. století do digitální éry (ať už si pod tím představíme cokoliv), je jeho reálný obsah výrazně skromnější. Ve skutečnosti jde pouze o novelizaci několika (navíc vzájemně nepříliš souvisejících) autorskoprávních institutů. 

V době přijímání směrnice vzbuzovala pozornost zejména dvě ustanovení. Ta se dostala i do jejího výsledného textu, byť v poněkud kompromisní podobě. Jedná se v prvé řadě o článek, který zavádí nové právo vydavatelů tiskových publikací při jejich on-line užití. Článek stanovuje poskytovatelům internetových služeb (včetně společnosti Google, která se brání nejvehementněji a nejviditelněji) povinnost opatřit si licenci k přebírání obsahu periodik od jejich vydavatelů, a to alespoň dva roky od vydání. Výjimkou má být nekomerční užití obsahu individuálními uživateli, vkládání hypertextových odkazů na obsah a užívání jednotlivých slov z článků nebo (slovy směrnice) „velmi krátkých úryvků“.

Druhý kontroverzní článek – jehož praktické dopady také odhalí až praxe – zavádí nové povinnosti poskytovatelům služeb sdílení obsahu on-line. Tyto povinnosti konkrétně vznikají za situace, kdy je hlavním účelem služby uchovávat velký počet autorských děl nahrávaných uživateli a zpřístupňovat je veřejnosti a poskytovatel služby díla aktivně uspořádává a propaguje za účelem dosažení zisku. Poskytovateli služby, jejímž typickým příkladem je například portál YouTube, je v takovém případě stanovena povinnost vypořádat práva k nahrávaným autorským dílům a odstranit po upozornění ilegální obsah. V případě, že se jedná o obzvláště významnou službu s ročním obratem přes deset milionů eur, zavádí pak směrnice povinnost aktivní filtrace obsahu (z hlediska jeho autorskoprávní bezvadnosti).

Směrnice dále přichází se třemi novými výjimkami z autorskoprávní ochrany. V českém kontextu je pravděpodobně nejvýznamnější z nich zákonná licence určená k vytěžování textů a dat pro účely vědeckého výzkumu. Jejím smyslem je umožnit výzkumným organizacím (včetně vysokých škol) a takzvaným institucím kulturního dědictví (veřejné knihovny, muzea a instituce pečující o zachování filmového nebo zvukového dědictví) provádět automatizovanou analýzu dat v digitální podobě bez svolení vlastníka těchto dat. Uvedené instituce však nadále mohou čerpat pouze z dat, k nimž mají zákonný přístup a jejich vytěžování musí být realizováno pouze pro účely vědeckého výzkumu.

A co díla na trhu nedostupná? 

Směrnice dále zavádí možnost bez souhlasu majitele práv nakládat s takzvanými díly na trhu nedostupnými. Jimi se rozumí taková autorská díla, u nichž lze po vynaložení přiměřeného úsilí v dobré víře předpokládat, že nejsou dostupná v běžné obchodní síti. Podobný institut už v českém autorském zákoně několik let existuje, avšak týká se dosud pouze literárních děl. Nově by se možnost užívání měla rozšířit na nedostupná autorská díla všech druhů. Systém by měl v zásadě fungovat tak, že kterákoliv instituce kulturního dědictví ve výše uvedeném smyslu by mohla požádat kolektivního správce o licenci k užívání na trhu nedostupného díla. Licence by mohla být udělena v případě, že záměr nově užívat nedostupné dílo by byl alespoň po dobu 6 měsíců zveřejněn v on-line portálu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) a majitel práv by nevznesl námitku.

Poněkud mimo mediální pozornost stála v nové směrnici ustanovení, která se snaží vybavit autory více právy v jejich vztahu s výrobci obsahu (filmoví producenti, hudební vydavatelé, literární nakladatelství apod.), kteří od autorů „vykupují“ licence k vytvořeným dílům. Praktický dopad těchto článků pro českou praxi lze zatím těžko odhadovat, neboť dílem jsou tato ustanovení v českém právu už v určité podobě obsažena (například nárok na dodatečnou odměnu v případě, že se původní autorská odměna ukáže být nepřiměřeně nízkou s ohledem na nabyvatelem licence generované příjmy) a dílem jsou velmi vágní (například nová povinnost ve směrnici, že autoři mají nárok na spravedlivou, respektive „vhodnou a přiměřenou“ odměnu). V druhém případě bude velmi záležet na tom, v jaké podobě bude směrnice konkrétně promítnuta do českého právního řádu. To bychom se měli dozvědět do 7. června 2021, kdy končí transpoziční lhůta.

Stejnou transpoziční lhůtu má i směrnice EP a Rady (EU) 2019/789 ze dne 17. 4. 2019, kterou se stanovují pravidla pro výkon autorského práva a práv s ním souvisejících, jež se použijí na některá online vysílání vysílacích organizací a převzatá vysílání televizních a rozhlasových programů, a kterou se mění směrnice Rady 93/83/EHS. Tato směrnice přicházela též původně s ambiciózními plány – z nichž nakonec zbyl v konečném textu v podstatě jen jeden. A to sice zavedení takzvané zásady země původu pro simulcasting a catch-up¹⁾ u televizního a rozhlasového vysílání. V zásadě to znamená, že pokud uvedené on-line služby mají pouze doplňkový charakter k vlastnímu vysílání, postačuje provozovateli tohoto vysílání, pokud vypořádá práva k vysílanému obsahu pro tyto on-line služby jenom pro zemi, v níž sídlí.

Výsledky transpozice třetí právě projednávané evropské směrnice bychom měli pocítit už letos, konkrétně do 19. září 2020, kdy končí její transpoziční lhůta. Tato směrnice – s tradičně dlouhým názvem směrnice EP a Rady (EU) 2018/1808 ze dne 14. 11. 2018, kterou se mění směrnice 2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách) s ohledem na měnící se situaci na trhu – si klade za cíl narovnat zákonná pravidla mezi „tradiční televizí“ na jedné straně a video-on-demand službami (například HBO GO nebo Netflix) a platformami pro sdílení videa (kam spadá například YouTube) na straně druhé. Pro účely tohoto textu připomeňme pouze tolik, že dojde ke zvýšení povinnosti provozovatelů video-on-demand služeb k šíření evropských filmů, kdy namísto dosavadních 10 % v katalogu vyčleněných pro evropskou tvorbu půjde nově o minimálně 30 %. Kýženým výsledkem by mělo být více evropských – tedy ideálně i českých – filmů v nabídce uvedených služeb.

Přestože ani jedna ze shora uvedených směrnic nepřináší revoluci, a dokonce ani radikální reformu, všechny se postarají přinejmenším o to, že se v nebližší době ani v oblasti autorského a mediálního práva nudit nebudeme.