Co s Péťou?

Co to znamená pečovat o hendikepovaného člověka? Je v silách jedné lidské bytosti to zvládnout? Měla by být starost o děti a znevýhodněné lidi úkolem rodiny, nebo celé společnosti? A stačí samotná láska k překonání tak náročného úkolu? Tyto i další otázky vznášíme ve snímku Co s Péťou?

Péťa a lidé kolem něj

S Péťou jsem se setkal během práce v Respitním centru neziskové organizace Nautis, která se věnuje lidem s poruchou autistického spektra. Nastoupil jsem tam jako osobní asistent zhruba ve stejné době, kdy byl na pobyty přijat i Petr, čtrnáctiletý chlapec s diagnózou PAS a závažným mentálním hendikepem. Během svého dvouletého působení v této práci jsem nejvíc času trávil právě s ním a velmi si ho oblíbil.

I přes diagnózu PAS je Péťa dost kontaktní a dokáže svými lumpárnami bavit celou společnost. První pobyty byly nicméně hodně náročné, protože měl Péťa ve chvílích nepohody silné sklony k (auto)agresivitě. To v kombinaci s jeho velikostí a váhou značně znesnadňuje život s ním. Rodina byla v době, kdy k nám Péťa přišel, vyčerpaná, a zároveň jsem si všímal zátěže, které v práci musí čelit kolegové. Když jsem tedy začal přemýšlet o filmu, chtěl jsem se zaměřit nejen na Péťu a jeho diagnózu, ale hlavně na osoby, které o něj pečují.

Zásadní zvrat pak nastal, když na jaře loňského roku těsně před zahájením natáčení zemřela Péťova maminka. Veškerá starost o Péťu a jeho mladší sestru Vanesu zůstala na bedrech Petrova tatínka, který se zároveň stal protagonistou připravovaného filmu. Pan Jochec byl v podstatě ze dne na den nucen opustit práci a začít se naplno věnovat úkolu, před kterým většina mužů v podobné situaci utíká, tedy starat se o postižené dítě. Svůj úděl přijal se stoickou vyrovnaností, která mě doteď nepřestává fascinovat. "Já jsem si nikdy nestěžoval" je věta, kterou čas od času používá, když mluví o svém životě. 

Kde je hranice?

Život s Péťou, ačkoliv bezpochyby přináší spoustu radosti, rozhodně není lehký. Péťa vyžaduje téměř neustálou péči a dohled. Rozhodit ho dokáže takřka cokoliv - špatně puštěná sprcha, pomalé odemykání dveří, pokyn pronesený příliš nahlas. Znenadání pak dokáže reagovat fyzickým útokem. Pan Jochec a Péťovi asistenti musí být neustále ve střehu, což je psychicky velmi vyčerpávající.

Film by měl být proto poctou lidem na pečujících pozicích. Chceme ukázat, s čím vším se v životě musejí potýkat, jejich motivace i pochybnosti, a také to, co jim život nebo práce s hendikepovanými lidmi přináší. Hlavní důraz filmu je kladen na emoce a vazby mezi lidmi, což vyžaduje specifický přístup k natáčení a minimalistický tým. Snažíme se, aby scény ve filmu byly co nejautentičtější, abychom diváka do děje skutečně vtáhli, a zároveň se dotýkáme velmi citlivých témat. V rámci natáčení tedy vstupujeme do intimní blízkosti rodiny i Péťových asistentů a neustále musíme balancovat mezi snahou jít co nejhlouběji a vyobrazit veškerá důležitá témata a hranicí, kdy již příliš narušujeme soukromí postav. 

Přechod do dospělosti

Další výzvou pak je, jak do značně repetitivního chodu domácnosti i respitního centra vnést příběh. Pan Jochec zvládá péči o Péťu bravurně. Domácnost, s níž pomáhají i Péťovi sourozenci, dobře funguje, a pan Jochec vůbec nepřemýšlí o tom, že by Péťu trvale umístil do nějakého zařízení. I tak ale bude Péťův přechod do dospělosti výraznou změnou. Petrovi skončí povinnost (a právo) chodit do školy a tatínek tak přijde o volná dopoledne, kdy si přece jen mohl najít aspoň trochu času pro sebe.

Co (bude) s Péťou v rámci rodiny i sociálního systému nám tedy během tří let observace umožní odvyprávět příběh, který je sice specifický, ale zdaleka ne ojedinělý. Doufáme, že filmem ve společnosti podpoříme empatii a v divácích vyvoláme hřejivý pocit z lidské sounáležitosti.