Co se mohou youtubeři naučit od filmových pionýrů?

Ptáte se, co spojuje tvůrce raných filmů a začínající youtubery? Oba se chtějí naučit, jak se tvoří filmy. Jsou na začátku a zkoumají, jak obraz dovede promlouvat, učí se základům filmové gramatiky.

Jak by kratinká a jednoduchá díla filmových pionýrů mohly natočit dnešní děti, se svou zkušeností s YouTube a od raného dětství budovanou mediální gramotností? A proč se vůbec ve filmové výchově zabývat starými filmy? Kratinké a navíc němé dramatické útvary byly přece už dávno překonány ve složitosti vyprávění i ve stavbě audiovizuálního díla. Přijmou je vůbec dnešní děti? Podle mě ano – děti přece rády vyprávějí anekdoty, vtipné historky, teprve se učí vyprávět příběh. Proto jim možná grotesky, gagy a honičky přijdou zábavné a budou mít chuť je natočit znovu, po svém.

V rámci své teoretické práce na Katedře dokumentární tvorby na FAMU jsem se zabývala výzkumem zaměřeným na využitelnost snímků z dob rané kinematografie pro pedagogickou práci s dětmi. Jde o krátké, němé a černobílé snímky v délce několika minut, pocházející z doby před rokem 1906 – tedy raná filmová díla, při jejichž tvorbě prožívali filmoví tvůrci první zkušenosti s novým médiem a tvořili základy toho, co dnes nazýváme filmovou řečí. Je to také doba, kdy se ještě filmy promítaly v kavárnách, obecenstvo se smálo honičkám a gagům a ještě se nezapomnělo na úžas z „rozpohybovaných obrázků“. Děti dnes nosí v kapse velmi mocný a lákavý nástroj. Obsluha mobilního telefonu i následná editace videa je snadná a videokanál YouTube je častým místem, kde děti prezentují svá díla a sledují pozorně jejich oblíbenost.

Mohli bychom se proto zeptat, zda zvládají dnešní děti díky YouTube a mobilním telefonům filmovou řeč. Jsou to již filmaři? Abychom si mohli odpovědět, musíme se nejprve zeptat, co dělá filmaře filmařem. „Každý filmař má jiný vkus i styl a každého zajímá úplně něco jiného, ale ve způsobu uvažování o filmu se všichni překvapivě shodnou. Jinak to nejde, určuje to samo médium. Na plátně věci fungují jinak, a ať už filmař chce dosáhnout čehokoli, musí si počínat způsobem, který bude na plátně fungovat. První otázka každého filmaře tedy není: Je to skvělé?, ale: Bude to fungovat?“ Tak odpovídá Jon Boorstin, v knize Tajemství filmové řeči: Proč funguje americký film?

Myšlení obrazem

Jak dětem jednoduše objasnit principy, na nichž stojí filmová řeč? Snad jako myšlení obrazem. Řeč mluví, obraz ukazuje. To, co jinak dokážeme popsat slovy, musíme najednou přeměnit v obrazy, a to se vším, co jim náleží: se znalostí obrazové zkratky, principů výtvarného umění i s vědomím významu jednotlivých obrazů a jejich skládání v rámci scén či umění vést scény tak, aby posloužily tématu. Filmovou řeč bychom také mohli popsat jako sadu znaků, jež se (podobně jako naše mluvená řeč) vyvíjely a kterým se musíme učit. Audiovizuální obrazy jsou součástí sociálně-kulturního prostředí už od našeho útlého věku, základním pasivním porozuměním filmové řeči je tedy vybaven každý z nás. Nikoli však už dovedností jejího aktivního používání.

Jak ale s filmováním s dětmi začít? Myslím, že pro práci s nimi je výhodné najít krátké filmy do několika málo minut. Tato délka totiž umožňuje komplexní vnímání tématu filmu a poskytuje prostor pro další rozvíjení původního námětu. Námět těchto filmů by měl být co nejjednodušší. Cílem je naučit se dobře základní filmové postupy, a ty je možné uplatňovat i na zcela prostých útvarech. Děti pak aspoň budou inspirovány k tomu, aby rozvíjely prostý námět podle svých možností. Je dobré hledat filmy s takovými náměty, jež by pro děti nebyly obtížné na realizaci, tedy takové, které by zobrazovaly situace vyplývající z každodenního života. Filmy s náročnějšími exteriéry a složitou technikou nejsou vhodné. A musí jít také o situace či scény, které by děti bavily i dnes.

Jak zrychlit čas

Navrhuji zkusit při filmové výchově pracovat s následujícími třemi němými filmy. Prvním z nich je Onésime horloger (Hodinář Onésime) režiséra Jeana Duranda z roku 1912, který trvá osm minut. Jde o němý film s použitím titulků, natočený v jedné velikosti záběru – v celku. Lehkovážný mladík Onésime zdědí po svém strýci hodinářství. Strýc si je ale vědom mladíkovy nevyzrálosti, proto do závěti doplní ještě poznámku: Toto dědictví mému synovci připadne až za dvacet let. Mladík je nespokojený a objeví knihu, kde si přečte návod, jak zrychlit čas. Učiní tak a čas opravdu běží překotným tempem. Za chvíli uplyne oněch dvacet let a Onésime – stále nezměněný a lehkovážný – převezme své dědictví.

Pojďme si konkrétně načrtnout, jak by děti – pokud by byly inspirovány tímto filmem a rozhodly se snímek převést do dnešní doby – mohly dál uvažovat. Scenárista by mohl původní anekdotu rozvinout v příběh. Onésime si všimne, že jeho čin změnil životy jiných lidí, a tento poznatek může (ale také nemusí) změnit jeho chování. Jak bychom mohli jeho příběh zakončit? Vrátí se „zrychlené životy lidí“ zpět do obvyklého rytmu? Dítě může také přemýšlet nad charakteristikou „záporáka“ a jeho možné proměny či nad diváckým očekáváním vyústění příběhu v dobrý konec. Můžeme vystavět téma filmu, rozvinout nový námět. Práce s fabulí a syžetem tady může být velká legrace. Původní příběh byl groteskou. Do jakého žánru bychom zařadili náš nový příběh? A co kameraman? Lze definovat nové velikosti záběrů, snažit se přiblížit se více k hlavní postavě. Kdy ponecháme velký celek a kdy budeme pracovat s detailem? A nakonec, jde o němý film. Jaký zvuk nám charakterizuje čas? Práce s ruchy, obzvláště „zrychlený čas“ vybízí ke zvukové dramaturgii. Zrychlený zvuk lidského slova většinou působí komicky. Zpomalený zase hrůzostrašně. Jak toto můžeme využít v našem příběhu?

Příběh o vášnivém čtenáři

Dalším snímkem může být An Interesting Story (Zajímavý příběh) režiséra Jamese Williamsona z roku 1904, trvající čtyři minuty. Jde v podstatě o jedinou scénu. Vášnivý čtenář je natolik zaujat čtením své knihy, že ji neodloží ani při snídani, ani při chůzi na ulici. Prochází tak řadou střetů a nakonec skončí pod koly parního válce. Náhodní cyklisté si jej ale všimnou, pumpičkami znovu nafouknou jeho torzo, muž se opět postaví, poděkuje, zahledí se do knihy a kráčí dál.

Co nám nabízí příběh o vášnivém čtenáři? Podobné situace přeci dnes zažívají i uživatelé mobilních telefonů! Na co se tak urputně dívají, že kvůli tomu často riskují svůj život? Mohli by třeba na mobilu hrát hru, kde má hlavní postava také několika životů. Jak by tato změna mohla ovlivnit zbytek děje? Ve filmu je srážka čtenáře s parním válcem provedena stop trikem. Ten je možné provést jen za absolutní nehybnosti kamery a ustrnutí celého obrazu, samozřejmě kromě subjektu, jenž prochází změnou. Co kdyby děti do filmu přidaly klasickou honičku, kdy se například čtenář srazí s mladíkem, který jej posléze začne honit? Jejich běh lze natočit z různých úhlů pohledu a porovnat, které záběry vypovídají o honičce a které naopak o pohybu dvou postav proti sobě. A co křížový střih, jenž vystaví dramatickou honičku? I pomocí zvuku lze vykreslit charakter čtenáře, tedy co čte, jak na dané věty reaguje či jak vnímá zvuky okolního světa. To vše napomáhá závěrečnému střetu „s realitou“.

Jedlíkův sen

A nakonec si zkusíme s dětmi zpracovat film Dream of a Rarebit Fiend (Sen o duchovi) Edwina S. Portera z roku 1906, který trvá sedm minut. Opět jde o film natočený v celku. Jedlík se v restauraci nemůže nabažit jídla a nápojů. Znaven a opilý se pak vrací domů. Uléhá do postele a trpí bludy a posléze upadne do spánku, ve kterém se mu zdá dramatický sen. Malí mužíčci buší do jeho hlavy, postel se vznese na oblohu, kde létá, on sám chvíli plachtí, pak ovšem spadne a zachytí se za korouhev věže. Sen skončí návratem postele do pokoje.

Děti si tady mohou zkusit práci s mizanscénou. Postavičky ze sna jsou ve filmu důsledně odděleny kontrastem – oblečením i pozadím. Co kdyby děti zkusily natočit podobnou scénu, kdy nejprve nechají herce oblečené libovolně, a poté s důrazem na jejich kostým? A podobně jako ve filmu mohou propojit kostýmy postaviček s předměty užívanými ke konzumaci jídla. Do úvodní scény v restauraci lze také přidat číšníka, který bude svému hostu přinášet jídlo a komunikovat s ním. Rozhovor pak lze natočit dle pravidla osy.

Práce s tímto námětem nabízí další otázky. Jak například obrazově oddělit sen od reality? Jak zdůraznit prostředí, které je jiné než to, v němž se odehrává náš příběh, ale přitom s ním úzce souvisí? Děti mohou třeba zkusit přes objektiv kamery dát průhledný igelitový pytlík a zamyslet se nad tonalitou obrazu. Lze tvořit scény na dnes oblíbeném zeleném pozadí (to je následná práce ve vrstvách pro střihače). A co zvukem podpořit chování hlavní postavy? Konzumace jídla a následné trávení jsou zvukově bohaté a mezi dětmi oblíbené… Jak zvukově vystavět dvě odlišná prostředí – realitu a sen? Jakými zvuky podpořit přechod z reality do snu a naopak?

Výchova nápodobou?

V oblasti filmové tvorby je nápodoba děl jedním z didaktických přístupů, kdy může dojít k osvojení určitých řemeslných postupů. Pokud jde o filmovou výchovu dětí – kdy je důraz na jejich fantazii a kreativitu jedním z pilířů výuky – je otázkou, jak by tato cvičení podpořila jejich přirozený vývoj.

V případě rané tvorby do roku 1906 jde však o něco víc – svou délkou, jednoduchostí a prostým zpracováním se nabízí velké pole pro dětskou kreativitu. Nenajdeme v nich sice základy filmové řeči v takovém rozsahu jako v o pár let pozdějších, rozsáhlejších dílech slavného Davida W. Griffitha, poskytují však bezpečný a srozumitelný rámec. V něm děti mohou rozvíjet konkrétní, dnes nám již známé, ale tehdy ještě neobjevené postupy. Tato díla prvních pionýrů tedy nemusí být zapomenuta v prachu archivů, ale mohou dobře posloužit jako inspirace pro každého začínajícího filmového tvůrce.