Dagmar Smržová. Proč se všichni navzájem hodnotíme?

Autorkou námětu k filmu Tělo v mé hlavě je kreativní producentka Veronika Slámová, se kterou pracujete již poněkolikáté. Co vás na jejím námětu zaujalo?

Dělaly jsme spolu asi čtyři filmy, je to bojovnice, se mnou to totiž nemá jednoduché. Témata, která děláme, jsou na hraně. Jsou kontroverzní. Kdyby do toho nešla ona, tak film nedotáhnu, neměla bych zázemí.

Veronice přišlo, že body-shaming se čím dál více rozšiřuje. Šikana tu byla vždy, ale teď jsme jí daly konkrétní název. Je zarážející, že stále existuje. Myslíme si, jak jsme se v různých technologiích a komunikaci posunuli, jaká jsme otevřená a respektující společnost. A vůbec.

Film je to atypický. Sezvali jsme do studia lidi, celé je to stylizované. Chtěli jsme to udělat jinak, abychom zase netočili mluvící a plačící hlavy. Využili jsme televizní studia a vytvořili prostor, kde budou pohromadě všichni, co mají stejný problém. Lidé se mohli otevřít. Ale zároveň jsme je vyštvali na stage a nasvítili je, aby to neměli zase tak jednoduché. A vážně se tam děly věci. Bylo to velmi dojemné a silné.

Dagmar Smržová je česká dokumentární režisérka a scenáristka. Věnuje se především lidem s nelehkými životními osudy. Je autorkou filmů Zachraňte Edwardse, Nejtěžší volba nebo Otázky pana Lásky. Její snímek Miluj mě, jestli to dokážeš (2016) získal diváckou cenu za nejlepší film na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Spolupracuje také s Českou televizí, pro kterou točí pořad 13. komnata, v roce 2023 pro ni vytvořila také cyklus Muzikantky.

Na začátku natáčení jste zveřejnila výzvu, aby se přihlásil kdokoli, kdo body-shaming zažil. Ve filmu jsou všichni, kdo se ozvali, nebo jste je nějak probírali?

Ozvalo se obrovské množství lidí, ve filmu jich je jenom část. Zahltili nás e-maily. Z hromady lidí jsme jich vybrali dvacet, které jsme pak pozvali do studia. Psali, že se rozhodli poprvé v životě svěřit. A nešlo zdaleka jen o ženy, byla tam spousta mužů. Četli o věcech, které by nás nikdy nenapadly: nos, flek na obličeji, lupénka, kratší končetiny, vzrůst, vlasy. Zjistíte, že jedno hloupé slovo, které jste někde vypustila, nebo věta, řečená i v dobré víře, člověku zlikviduje půlku života. A co teprve když se ta věta ozve znovu a znovu.

Takže jsme měli hromadu zájemců, co chtěli mluvit o potížích, které se někdy zdají úplně banální. Tedy že někdo má pihu, flek nebo že je zrzavý. Ve filmu je téma zrzavé rodiny, kterou šikanou úplně zničili. Syn, který v dokumentu vystupuje, je teď na psychiatrii, protože ho to jednoduše převálcovalo. V historii se říkalo, že zrzaví lidé jsou pomatení nebo strašidelní. Člověk by si myslel, že to se středověkem zmizelo.

Podle čeho jste jednotlivé aktéry nakonec vybrali?

Kontaktovali jsme je, psali jsme si. Za někým jsem i jela a měli jsme dlouhé telefonáty. Taky musíte trochu otestovat, jestli vám říkají pravdu. Ne že bych jim nechtěla důvěřovat, ale šlo o to, jestli tam nehraje roli ještě třeba jiná psychická porucha. Jinak vždy beru to, co mi říká člověk na druhé straně kamery, jako pravdu.

S Veronikou jsme chtěly, aby to byli lidé obyčejní, běžní i krásní. Aby to byl vzorek širší populace, který vidíte na ulici. A to se podařilo.

“Dítě si přece nepořizujeme proto, aby nás reprezentovalo.”

Během sledování dokumentu mě zarazilo, jak běžné je vlastně v naší společnosti komentovat těla cizích lidí.

Jsem ráda, že se to filmem trochu povedlo říct. Teď jsme měly projekci s dámami z O2, které do toho daly nějaké peníze. Po skončení obě říkaly, že jim celou dobu běželo v hlavě, co kdy řekly svým dětem a jak se vlastně chovají. To jsme přesně chtěly. Nevyžádaná kritika je strašná věc. A všichni se navzájem stále hodnotíme. Ale proč?

Ve filmu jsou hezky zachycená centra problémů: škola, rodina nebo partnerské vztahy. Přitom jsme si přece nepořídili dítě proto, aby nás reprezentovalo a nějak vypadalo. Když už ho máme, tak ho máme vychovat k sebedůvěře i pokoře. A to se nedaří.

Jak se vám podařilo vytvořit na natáčení „safe space“, tedy atmosféru bez odsudků, kde lidé dobrovolně obnažují své duše a sdílejí věci, o které nejsou schopni se běžně podělit?

Nebylo to vůbec lehké. Všichni v televizi se toho báli, to ostatně vždycky, když přijdete s něčím, co není běžné. Pozvali jsme psychologa, doktora Kulhánka, a měli jsme tam tři průvodce: zpěváka Raega, Báru Jánovou a Natálii Debnarovou. Ti byli vždy poblíž, aby je lidé objali. Pak jsme pozvali kamarády a další mladé lidi. Ti třeba vařili kávu; snažili jsme se, aby to bylo jako doma. Některé lidi jsem už znala, protože jsme s nimi předtáčeli. Věděli, že jdou do prostoru, kde se o ně někdo postará.

Podařilo se nám vytvořit prostředí, o němž někteří z aktérů psali na facebooku, že to bylo nádherné odpoledne a že odcházeli s čistou duší. Bylo vidět, že je jim lépe, když se svěřili. Jeden pán dokonce říkal, že se svěřuje poprvé v životě.

Jste s nimi stále v kontaktu?

Jasně, se všemi. Ti, co to zvládli, přišli i na premiéru. U mě vždycky přichází taková postdokumentární deprese: napojíte na sebe lidi, a pak je opustíte, když natáčení skončí. Díky sociálním sítím o sobě alespoň víme. Vím, že se jejich příběhy vyvíjejí, ale s osobními bitvami, které způsobil body-shaming, se budou prát celý život.

Bylo pro vás emocionálně vyčerpávající i samotné natáčení?

Strašné to bylo. Nejen že to bylo náročné, ale do toho po mně chtěli ještě technickou stránku věci, sluchátka, kdo má mít port, záznam, něco nevychází… Takže to byl docela oříšek. Dokonce jsme udělali jednu chybu, takže je tam chvíli technicky horší zvuk, a už se s tím nedá hnout. Někomu spadl port a zvukař to nechtěl přerušit, protože probíhala emočně vypjatá scéna.

Navíc bylo nutné moderovat, jinak by to nefungovalo. Vymysleli jsme ještě takovou věc, aby se to na stagi trochu hýbalo. Když někdo chtěl mluvícímu člověku něco říct, tak musel jít až k němu. Kamera potřebuje akci. I když jsme divákovi už předložili, že jsme ve studiu a jinam asi nepůjdeme, musí ho i tak bavit, co slyší. Chtěli jsme, aby tam byly nějaké interakce, třeba s průvodci. Raego zafungoval skvěle, je to hrdina. I bez ohledu na to, jak zpívá. Má za sebou těžký příběh. Dobrý je ale každý člověk, který přinese optimismus.

Ve filmu se objevuje postava dospívající dívky, která na kameru ukazuje oblečení, které by chtěla nosit, ale bojí se výsměchu. Vzniká tak paradoxní situace: ve filmu se obléká do něčeho, v čem by sama nevyšla ani na autobusovou zastávku. Jak jste se k aktérům dostala tak blízko?

Poskytla jsem jim možnost projevit se, říct, co je tíží, a pocit, že to někomu pomůže. Když má člověk takový problém, je hladový po porozumění. Zrovna Natálka, o které mluvíte, je velmi chytrá. Je to patnáctileté dítě, ale vypadá starší, a to je její problém. Jednou dospěje do fáze, kdy bude nádherná, ale dneska je moc sexy na svůj věk, a k tomu má vážnou nemoc. Okolí tím bombarduje, vypráví to rodičům a kamarádkám. Ti lidé po čase nemají sílu, také musí existovat.

Pak je uzavřená, jenom sedí před obrazovkou. Když přijdete, poskytnete takovému člověku bezpečný prostor a řeknete mu: „Já ti rozumím, vím, co říkáš, a tuším nebo chci vědět, co prožíváš“, tak to stačí. Kolikrát jde jen o to, aby lidem někdo poskytl pocit kompetentnosti. I dítě v patnácti letech na tom může být takhle. Někdo jí řekne: „Co ti je? Píchneš si inzulin, ani to není vidět. A běhej, nebudeš tlustá.“ Ale s dávkou, kterou si píchá, přicházejí deprese, demotivace, úzkosti, to, že se stydí, nemůže, nestačí… Je to systémová záležitost, na osobnost nikdo nehledí. Nevím, jestli se to dá vůbec změnit. V Česku není dost dětských psychiatrů ani psychologů, psychoterapeuti jsou zase předražení. Co má takové děvče daleko za Prahou dělat?

Nebála jste se, že aktéry dokumentu redukujete pouze na jejich tělesné a psychické problémy?

Jasně, toho jsem se bála. Někdy se to možná i stalo, ale za mě se na svůj tělesný problém tak trochu redukovali sami. Přišli mi jako neurotické uzlíky, které už kolikrát vidí jenom ten svůj flek. Chtěla jsem je ukázat ve více prostředích a situacích, ale narážela jsem – nechtěli. Ani lidé v rodinách nespolupracovali. Když mluvíte o body-shamingu a jedná se o dítě, tak je tam vždy pachuť, že rodiče udělali něco špatně, když jejich dcera volá na pomoc televizi.

Hrozně si ale vážím toho, že spolupracovala celní správa v příběhu Karolíny, která původně byla baletka. Tam je vidět, jaká je to paráda, když člověk všechno vezme do svých rukou, rozhodne se zabojovat a nepodlehne. Pro film bylo skvělé vidět takový posun.

Také se mi líbí výpověď Terezy. Stále na sobě maká a cvičí, absolvovala už několik plastik a zásahů. V dokumentu říká, jak jí uřízli břicho, zadek, má nová prsa a čeká, kdy to konečně bude ono. A ono není. Najednou vidíte tu marnost. Sázet na vnějšek je nesmysl, člověk musí věřit vnitřní hodnotě.

“Empatii nikomu nenadiktujete, s tím se rodíte.”

Loni v Praze proběhla výstava české umělkyně Evy Koťatkové nazvaná Moje tělo není ostrov, ve kterém se umělkyně také dotýkala šikany, úskalí socializace a vztahu k vlastnímu tělu. Výstava se věnovala také tématu empatie, která je i jedním z východisek vašeho filmu. Jak empatii převést do našeho běžného života, ven ze stěn galerie a prostoru kinosálů?

Empatii nikomu nenadiktujete, s tím se rodíte. Vy ji máte, protože jste přišla na druhou schůzku, když jsem poprvé na rozhovor zapomněla. Někdo se s tím nenarodí. Společnost by se měla snažit nejen hledat a budovat empatii, ale také programově vzbuzovat altruismus, třeba pomocí logiky a technického systému. Člověk nemusí být empatik, stačí být dobře vychovaný. Věří ve svou hodnotu, a tím pádem nebude snižovat hodnotu druhých. Tyto filmy, výstavy nebo projekt Ridiny Ahmedové Sádlo jsou takové střípky, které by společnost měly edukovat. To je cesta, protože empatii se nenaučíte.

Mám patnáctiletého kluka a dva starší, a ve školách to funguje stále stejně. Šikana je pořád problém, děti se bojí, kdo a čemu se bude posmívat, teď se ještě přidala kyberšikana, kterou ve filmu ani nemáme. O tom by mohl vzniknout samostatný projekt, jenže tam jsme na tenkém ledě, protože kyberšikana se většinou týká adolescentů. U nás ve filmu to bylo jednodušší, máme tam samé dospělé, s výjimkou patnáctileté Natálky, která ale přijela s matkou. Jinak by to nebylo možné, nemohli jsme jmenovat ani školu.

Ve filmu se otevírá i problematika tanečnic a uměleckých škol. Jak je možné, že patnáctileté dívce řeknou, aby šla na plastiku prsou? Přitom Karolína, které se to týká, je skutečně překrásná. Máte pocit, že netušíte, proč by měla mluvit o body-shamingu. Jenže vyrůstala s tím, že je špatná, a dnes nechce mít děti, protože se bojí, že ztloustne. A to jí udělala soukromá škola, kterou ani nesmíte jmenovat. Nevím, co tam bylo za kantorky, jestli je jim z toho dobře. Něco je ale se vzdělávacím systémem špatně. Sama Karolína říká, že kdyby se mohla vrátit do svých pěti let, už se do tance nepustí. Ale kdo jí to tehdy měl říct?

Obecně jsem otrávená z lidí, co každou malou holčičku cpou do baletních bot a sukně. Vždyť některá to ani nechce. Samozřejmě že v tom bude dobrá, když to dělá od pěti let. A jak s tím má skončit třeba v šestnácti? Vždyť to by riskovala celý svůj život, najednou už nebude dobrá. To nikdo nedokáže. Problém je ve vzdělávání i v rodinách.

Čekala jste, že rodinná linka bude ve snímku tak silná, nebo se objevila až během natáčení?

Nečekali jsme to, ale jsme rádi, že se ukázala. Nevěděli jsme, že jde o tak intenzivní problém a že se budou otevírat až taková stavidla. Ukázalo se ale i mnoho dalšího.

Mužská televizní managementová parta se na začátku projektu tvářila „tak ať si tam ty holky zas něco udělají“, jenomže ona do studia přišla polovina chlapů, a přitom i vážně drsných chlapů. Nebylo to o tom, smát se jim, že jsou slabí a neschopní. Byli to pěkní a silní mužští, co se ale úplně rozkládali.

V dokumentu je pán, co celý život zvedal činky, nejprve aby ochránil kamaráda ve škole. Při natáčení za ním přišel psycholog Jan Kulhánek a ptal se ho, kde byl v té době jeho otec, zda se mu svěřil. Jeho tatínka jsme opravdu přemluvili k účasti a on před kamerou řekl: „Nikdy jsem na rodinu neútočil bez varování.“ Všichni u toho sedí okolo bábovky, v obývacím pokoji je krutá deprese, kluk je po několika léčbách. A maminka dodává: „Přitom měl vždycky hezky složené věci v šuplících.“

Asi nejste zrovna vyznavačka observačních dokumentů.

To příliš nejsem. Někdo mi vyčítá, že lidmi manipuluji. Jenže já nic nevytvářím. Tolik se do jejich společenství infiltruji, že scény, které vyvolávám, sami znají a vycházejí přímo z nich. Jsem rázný člověk, takže observace mě tolik nebaví.

Radši se vyjadřuji sama, udělám si nějaký pohled a pak se ho lidem snažím ukázat. I skrze diváčtější prostor se dají sdělit vážné věci. A lidé to chtějí. Třeba můj film Miluj mě, jestli to dokážeš lidé úplně zhltli. Taky ale přišla kritika, že jsem sexuální asistenci neuchopila dobře, že to není vysvětlené. Jenže já to nechci vysvětlit, ať si to lidé přečtou. Chtěla jsem udělat film, který chytne za srdce. Film je za mě emoce, někdy i trochu inscenovaná věc.

Vždycky ráda posílám divákům signály, mám ráda práci za zrcadlem. Když nějaký tatínek v mém novém filmu říká, že si něco půjde vyřídit do školy, tak u toho vidíme box v televizi. Akorát to běželo a my jsme počkali a střihli to tam. Lidé to vnímají a smějí se. Ráda házím takové návnady.

Co vaše filmy spojuje? V absolventském filmu Čas na člověka sledujete vážně nemocného jedince, fungování osoby s onemocněním jste věnovala i snímek Otázky pana Lásky. V celovečerním dokumentu Zachraňte Edwardse jste se zaměřila na pár s komplikacemi s těhotenstvím, v Miluj mě, jestli to dokážeš pozorujete sexuální asistenci pro hendikepované.

Když jsem s lidmi, kteří jsou na okraji, jsou jiní, výjimeční či ojedinělí, tak jsem mezi svými. Baví mě nalézat ještě něco navíc, hledat v těžkých vodách, objevit v té bažině potíží jiskřičku a ukázat cestu ven. Jsem hledač.

Dělám třeba také 13. komnatu. Tam sice točím Lucii Bílou nebo Petra Kotvalda, ale ti také mají problémy. Akorát je to hodně limitované, nejde o otevřený dokument, má to stále mantinely televizního pořadu. Nedávno jsem ale dělala cyklus Muzikantky, který běžel na ČT art, a ten byl nádherný, i když nešlo o nic dramatického. Poznala jsem při tom čtyřiadvacet báječných žen, tančily jsme a hrály, mluvily jsme o lásce, o dětech, jak dělají muziku, jaká je ženská linie v hudbě a písničkářství. Někdy je dobré dělat i příjemné věci, i když většinou sahám po těžkých tématech.

Už máte vymyšlený budoucí projekt?

Mám teď takovou mrtvou zónu. V České televizi je to s dokumenty složité. Dají vám možnost dělat takzvané šestadvacítky nazvané Fenomény dnes. Formát je ale na mě krátký, mám pocit, že se v něm témata ztrácejí. Nejsou rozehraná a uchopená, ale oni si je odškrtnou.

Motám se ve vztazích. Hodně se teď mluví o psychopatii a narcismu. Jde o poruchy, které nelze vidět na první pohled. Zabývám se příběhy žen, které s někým takovým strávily život. Tak držte palce, ať mi to někde vezmou.