Divoká jízda dějinami anidoku

Když Winsor McCay v roce 1918 představil svůj film Potopení Lusitanie, nejspíš si ani neuvědomoval, že bude později označován za počátek hybridního žánru zvaného animovaný dokument. Lidé v jeho době by se nad tímto názvem pravděpodobně pozastavili, protože si tehdy nikdo nelámal hlavu s žánry a jejich definicemi. V počátcích kinematografie totiž takřka každý svou tvorbou posouval hranice filmu prostřednictvím nových technik a způsobů vyprávění.

Jednou z nejzajímavějších platforem pro experimenty na poli animace a dokumentu se stala filmová sekce britské pošty (General Post Office), která se v roce 1933 vyvinula z filmového odboru Rady pro propagaci impéria (Empire Marketing Board), jež měla za úkol podpořit filmový obchod v rámci britského impéria. Působili zde umělci jako Norman McLaren, John Grierson či Len Lye. V padesátých letech vznikla divize B nově založené instituce National Film Board of Canada, která vytvářela další významná a inovativní díla kombinující animace a dokumenty. 

Navzdory této kreativní éře však v šedesátých letech minulého století umění animovaných dokumentů téměř vymizelo, pravděpodobně kvůli přísné definici dokumentárních filmů v rámci hnutí Direct Cinema. Někteří filmaři a filmařky jako Frank Mouris, Gerrit van Dijk, Caroline Leafová, Veronica Soulová či John a Faith Hubleyovi však nadále experimentovali se směsí autobiografického materiálu a animace.

Ke konci osmdesátých let se na animované dokumenty začalo postupně nahlížet jako na ideální nástroj ke ztvárnění vážných témat, jako jsou zážitky z války, násilí a zneužívání, různé handicapy či sociální a politická nespravedlnost. V případech, kdy nebyl k dispozici jiný vizuální materiál, nebo kdy částečně ztratil patřičný účinek, animace často představovala nové možnosti vizualizace vzpomínek či situací. Takové filmy byly nezřídka založeny na rozhovorech a zpracovávaly různé archivní materiály.

Anidok celovečerní

Trvalo to však až do roku 2008, kdy film Valčík s Bašírem získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes - tehdy se začal oficiálně používat termín „animovaný dokument“ a začalo se o něm víc mluvit. V tvorbě anidoků postupně nastala změna a začalo se objevovat mnohem více celovečerních filmů tohoto žánru. Animace se opět stala právoplatným nástrojem vyprávění autentických příběhů, jako tomu bylo ve třicátých letech 20. století. Zatímco některé filmy jsou animované celé, většina zástupců tohoto žánru kombinuje skutečné záběry s animovanými scénami, především z důvodu úspory financí a času. Na Anifilmu letos poběží několik výrazných celovečerních anidoků, například Pravda klopýtá (2013), v němž se autorka Sheila M. Sofianová pokouší na několika konkrétních případech nespravedlivě odsouzených ozřejmit chyby, které vedly k zásadním omylům americké justice. Pozoruhodný je i film Autobiografie jednoho lháře (2012) tvůrců Billa Jonese, Bena Timletta a Jeffa Simpsona, který zachycuje životní příběh Grahama Chapmana z Monty Pythonů, ovšem ne zcela pravdivě, čímž tento anidok balancuje na hraně mockumentu. Na vzniku filmu podílelo 14 různých animačních studií, která rozličnými technikami postupně zpracovala zásadní kapitoly Chapmanova života, nebo alespoň toho, co za něj tento střelený anidok vydává.

Patrně nejvýraznějším celovečerním snímkem letošního výběru je anidok Crulic – Cesta na onen svět (2011) jedné z letošních porotkyň Ancy Damianové – výtvarně, animačně i technologicky odvážný, kolážovitý snímek vypráví příběh Rumuna Claudia Crulice, který zemřel v polském vězení během protestní hladovky. V té době mu bylo pouhých 33 let. Damianová pojala svůj film originálním způsobem – Crulic k divákům ze záhrobí. Zneklidňujícímu filmu dominuje silný vizuální styl založený na kombinaci ruční kresby a malby, koláže, stop-motion a ploškové techniky… Tato koláž překvapuje především svou kompaktností.

Zblízka a osobně 

Téma anidoku jsem pro Anifilm rozdělila do třech větších cyklů. První z nich, nazvaný Zblízka a osobně, představí tři oscarové filmy – Frank Film (1973) od Franka Mourise, Ryan (2004) Chrise Landretha a Měsíc a syn (2005) Johna Canemakera. Většina těchto filmů je laděná  autobiograficky, zásadně se však liší použitými technikami a vypravěčskými postupy. Snímek Frank Film diváka zaplaví kolážemi obrazů a slov znázorňujících život jeho autora, filmaře Franka Mourise, zatímco ve filmu Měsíc a syn vede autor imaginární dialog se svým zesnulým otcem. Někteří filmaři nahráli sami sebe a použili animaci, aby reflektovali své myšlenky o životě a práci. Jiní, jako John a Faith Hubleyovi ve filmu Měsíční pták (1959), použili nahrávky svých děti a animovali jejich příběhy. Společný film Animované autoportréty (1989) tvůrců jako je Jan Švankmajer, Jiří Barta či Osamu Tezuka zase ukazuje významné animátory tak, jak se sami vidí, takže jej lze označit za animovaný dokument.

Historie se opakuje 

Filmy vybrané do této sekce předkládají vzpomínky, zkoumají důležitá společenská a politická témata a ukazují, jak se filmaři vypořádávají s historií vlastní či ostatních lidí za pomoci různých přístupů a animačních technik. Zatímco klíčový film Potopení Lusitanie (1918) Winsora McCaye stále působí jako válečná propaganda, Trade Tattoo (1937) Lena Lye zdařile maskuje svůj propagační účel experimentálním vizuálním stylem.

Filmy Válečný příběh (1989) od Petera Lorda, Ticho (1998) Orlyho Yadina a Sylvie Bringasové a Talířek s vodou pro ptáčky (1994) Anne Shenfieldové jsou založeny na vzpomínkách na druhou světovou válku, toto téma ale představují třemi rozdílnými způsoby. Na festivalu se představí i snímek Úkryt (2002), první z trilogie o ilegálních imigrantech autorského týmu David Aronowitsch – Hanna Heilbornová – Mat Johansson, i dokument o klíčové osobnosti dějin animace, Normanovi McLarenovi s názvem McLarenovy negativy (2006) autorky Marie-Josée Saint-Pierreové.

Lidi jsou lidi 

Animované dokumenty se často snaží ukázat, jak se lidé vyrovnávají s těžkými životními situacemi. V těchto případech se animace používá k utajení totožnosti protagonistů, avšak stále ve filmu ponechává prostor pro zobrazení jejich příběhů. Dokáže ilustrovat jejich pocity a často jim také dodat hlubší podtext, jako například ve filmech Boty si zavážeme sami (2009) Shiry Avniové či A jako autismus (1992) Tima Webba, které nabízejí hlubší vhled to životů lidí s postižením. Život mimo společenské normy je zobrazen i ve filmech Pro vaše vlastní dobro (1989) od Marjut Rimminenové a Špatné tenisky - Keona a Chantelle (2006) Mathewa Walkera, v němž děti vysvětlují, co znamená být chudý. Film Ty, co přežily (1979) od Sheily M. Sofianové zachycuje problematiku domácího násilí. A zatímco Láska na křídle (1939) Normana McLarena je bezstarostná filmová reklama natočená pro londýnskou poštu, film Nikdy jako poprvé (2006) Jonase Odella, jednoho z letošních porotců Anifilmu, který na festivalu představí pásmo svých dalších filmů, je trochu provokující, avšak poučný.
 

Kompletní program Anifilmu zaměřený na anidok najdete zde.