Dokud skleněný strop nevidíme, nemůžeme ho prorazit
Dokumentární film Skleněný strop finské režisérky Mari Soppely ukazuje, proč je skleněný strop nazýván právě skleněným. Dokud do nej totiž nenarazíme, nemusíme si často vůbec uvědomovat jeho existenci.
K ilustraci tohoto fenoménu se ve filmu střídají příběhy několika žen (a jednoho muže) a anketa na ulicích různých měst celého světa. Z té se dozvídáme, že ačkoli řada lidí má poměrně konkrétní představu o tom, co by skleněný strop mohl znamenat, stále ještě velká část společnosti ani neakceptovala jeho existenci.
Setkáváme se s Rebeccou Burke, která se soudí se svým bývalým zaměstnavatelem kvůli platové diskriminaci, s jejími předchůdkyněmi z BBC, s francouzskou architektkou, japonskou manažerkou a koučkou. Režisérka hovoří i s první finskou prezidentkou Tarjou Halonen, podle které ani současná situace ve Finsku neznamená, že ženy již plnou rovnoprávnost vybojovaly. Bojovnice za lidská práva Charlayne Hunter-Gault zase připomíná, že úsilí o rovnoprávnost je celoživotní práce, nikoli jedna bitva.
Nejde jen o statistické údaje
Sdělení filmu není nijak překvapivé – ženy na pracovním trhu ani v politice nemají na růžích ustláno a boj s nerovnostmi není nijak snadný nebo příjemný. I toto zdánlivě jednoduché sdělení však má významný přínos – je to právě vizualizace dopadů diskriminace na jednotlivé ženy a jejich osudy, co nám může napomoci uvědomit si, že v diskriminaci nejde jen o nějaké statistické údaje. Stále se až příliš často s tvrzením, že nic takového jako genderové nerovnosti na pracovním trhu nebo v politice neexistuje.
A právě takové příběhy, jako je ten Rebeccy Burke, ukazují, jak nerovnosti a znevýhodnění dopadají na reálné životy lidí. Jak bolestivé je setkání se znevýhodněním v práci, které není možné redukovat pouze na ušlou mzdu. A zejména - jak náročné můžou být soudní spory, pokud se rozhodneme proti znevýhodnění nebo diskriminaci ozvat.
Ne všechny zobrazené příběhy jsou takto deprimující – setkáme se i s úspěšnými strategiemi, jak nerovnostem čelit, například je možné založit si vlastní firmu. Ani tyto strategie však nesmažou pocit kruté nespravedlnosti, kterému ženy v pracovním světě často musí čelit.
Systémový problém
Co film neakcentuje, jsou společenské faktory, které existenci skleněného stropu podmiňují a nadále umožňují. Nejde totiž jen o individuální „zlé“ zaměstnavatele, kteří diskriminují konkrétní ženy, ale o systémový problém. Ten vychází mimo jiné ze společenských stereotypů, z toho, jak je konstruováno mateřství a rodičovství, a z ekonomických faktorů, které nutí zaměstnavatele šetřit na lidské práci i za cenu porušování zákonů.
Ocenila bych i větší důraz na to, že protipólem a jakýmsi doplňkem prorážení skleněného stropu a pronikání žen do maskulinizovaných sfér by mělo být i zvyšování prestiže a hodnoty oblastí, ve kterých ženy v současnosti převažují. Ať už se jedná o mateřství a neplacenou druhou směnu nebo o feminizované profese. Tento prvek je částečně zastoupen příběhem otce v domácnosti, ale podobně jako o podobách skleněného stropu je třeba o něm mluvit ještě více. To už by ale mohl být materiál na další film.