Dokumentaristky a slaďování péče a práce

Otázky:

1. Považujete slaďování péče o děti a práce v audiovizuálním průmyslu za náročné? 
2. S jakými překážkami se nejčastěji setkáváte?
3. Zažila jste při procesu natáčení něco, co vás v tomto ohledu pozitivně překvapilo?
4. A něco, co naopak negativně? 
5. Co by vám při slaďování péče a práce nejvíce pomohlo?

Odpovídaly: Kristýna Bartošová, Barbora Berezňáková, Natálie Císařovská, Tereza Daniell, Eva Lammelová, Linda Kallistová, Zuzana Kirchnerová, Kristýna Michálek Květová, Veronika Lišková, Zuzana Piussi, Andrea Prenghyová, Ivona Remundová, Tereza Reichová, Eva Skálová, Greta Stocklassa, Alice Tabery, Tereza Tara, Helena Třeštíková

Odpovědi respondentek jsou řazeny podle abecedy.

Kristýna Bartošová, režisérka, producentka, kameramanka, střihačka

1. Ano.
2. Dokud jsem neměla možnost dítě někam "dát”, jsem prostě netočila.
3. –
4. –
5. Mít seznam ověřených chův zvyklých a ochotných jezdit na natáčení, které chápou průběh natáčení a umí se mu přizpůsobit, jsou ochotné tomu přizpůsobit sazbu (např. denní místo hodinové), jsou ochotné jet na lokaci i na více dní, tento druh spolupráce je baví a zajímá.

Barbora Berezňáková, režisérka

1. Žiju ve dvou zemích, a tedy mohu porovnat: Na Slovensku si to neumím představit, v Berlíně, kde vychovávám svou roční dceru, to jde celkem dobře.
2. Nedostatok času na práci, neschopnost odcházet na natáčení nepředvídatelně, jak si to povaha dokumentů často vyžaduje. Nedostatek financí v oboru.
3. Mateřství mi dalo vhled do věcí, o kterých se mi dříve ani nesnilo. Mateřství celkově považuji za neuvěřitelný přínos své práci, přináší mi empatičtější přístup, bez ohledu na to, že si to vyžaduje svůj energii i čas. Vím, že budu dělat ještě lepší filmy, než kdybych matkou nebyla.
4. Myslím, že se ve srovnání s jinými pracemi se přehlíží to, že autorská práce je často velmi neuchopitelná. Není to práce od-do. O filmu přemýšlím, i když jsem na dětském hřišti. Vyžaduje to komplexní ponoření do tématu, do sebe a vždy zcela specifický přístup. Proto se autorská práce nedá srovnat s i vysoce kvalifikovanou výkonnou prací, kterou lze prostě odpracovat a zavřít dveře.
5. Více peněz. Více ohleduplnosti vůči potřebám rodiny, méně povýšeneckosti a mansplainingu.

Natálie Císařovská, režisérka, scenáristka

1. Mám dvě děti (4 a 2 roky) a kdybych neměla oporu manžela a rodičů (jak svých, tak jeho), nebylo by to vůbec možné. Moje práce je nárazová: natáčení je většinou kratší, velkou část tvoří psaní a příprava námětu. To je něco, co se sice také nedá dělat úplně v přítomnosti dětí, ale je to méně náročné než čas strávený na place.
   Mně osobně dobře vyšlo načasování dokončení celovečerního filmu. Teď mám čerstvě miminko a začínám rešeršovat a připravovat scénář, což mi sladitelné přijde. Nedovedu si však v této části života představit dennodenní nasazení na place. Upřímně to ani nechci, chci si užít malých dětí. 
2. Co se týká překážek, většinou se snažím sehnat si hlídání a na pracovní schůzky vyrážet bez dětí. Ale teď jsem například měla schůzku nad treatmentem se scénáristkou, ktera je taky matka. Děti si hrají a my diskutujeme o tématu. Taky to jde!
3. V poslední době mám spíše pozitivní zkušenosti. Její tělo vznikalo v kolektivu matek-filmařek. Producent nám vycházel vstříc. U dalšího filmu na mě čekal producent s natáčením, až porodím. Na place byl pak manžel s miminkem a já kojila každé 2 až 3 hodiny, vždy bylo zajištěné zázemí od produkce. To bych znovu ocenila, až budu s půlročním miminkem natáčet v červnu. Možnost zázemí pro manžela s dítětem, kam bych mohla alespoň několikrát odběhnout z placu. Samozřejmě s ohledem na to, abych stíhala vse odrežírovat tak, jak mám. 
4. Upřímně mám pocit, že tahle profese je boj pro ženy i muže.
5. Určitě bude dobré, když producenti a instituce budou brát víc v potaz, že ženy potřebují zajistit hlídání a pracovní podmínky musí být sladitelné s rodinným životem. 

Tereza Daniell, režisérka, studentka filmového střihu 

1. Slaďování považuji při stávajícím nastavení systému za nemožné. Systém na něj není připraven, neumožňuje ho. Ve chvíli, kdy partner(ka) vydělává více než filmař(ka) nebo pokud jeden z partnerů pracuje mimo silně prekarizovanou oblast kultury, je velmi obtížné (a ekonomicky nemožné) rovně rozložit práci placenou a neplacenou (péči o dítě, invisible mental load).
   Péče, která se dá zajistit externě, stojí buď peníze, které filmař(ka) nevydělá, a činí tak z profese drahé hobby, nebo ji musí obstarat někdo, kdo se na její úkor vzdá své vlastní placené práce, nebo volného času. V naší nukleární rodině je to pouze můj partner. 
   Píši z pozice absolventky JAMU a FAMU, která již pátým rokem žije ve Švýcarsku. Systém vzdělávání a péče je zde nastaven jinak. Tři hodiny školky denně jsou součástí povinné školní docházky. Péče, která má stejně jako české školky umožnit ženám pracovat, je na místě, kde žijeme, privátní. Ve srovnání s příjmy je také nejdražší v Evropě, její výše se ale zároveň odvíjí od příjmů rodiny, plnou cenu platí jen ti nejbohatší. V případě potřeby je ale k dispozici mezi 7:00 - 18:00 a standard péče je z mé zkušenosti velmi dobrý. Pouze díky této soukromé péči a díky tomu, že jsem ekonomicky zcela závislá na manželově práci, mohu ve Švýcarsku studovat na filmové škole a též v pomalém tempu pracovat na vývoji filmu, který měl být mým českým celovečením dokumentárním debutem. Slaďováním bych to ale nenazvala.
2. Největší bariérou pro mě jako absolventku scenáristiky na JAMU (2013), CASu na FAMU (2015) a matku (2018) v roce 2021 bylo, když jsem se několik měsíců pokoušela najít producentku nebo producenta pro podání žádosti na vývoj svého celovečerního dok.debutu. Myslím ale, že to tolik nesouvisí s mateřstvím, ale spíše s jistou nepřístupností prostředí pro ty, kteří “kariéru” mohou začít z různých důvodů později nebo přicházejí s jiným vzděláním nebo zkušenostmi, než systém obvykle očekává. To se může často týkat právě absolventek - matek. I přes léta strávená prací na volné noze v českém kulturním provozu, nedisponuji bohužel potřebným sociálním kapitálem. Česká “industry” je sice malá a poměrně přehledná, ale pro mě mezi lety 2020-2021, kdy jsem se rozhodovala, že bych se chtěla pokusit o svou první žádost na SFKMG, jako pro někoho vlastně zvenku, se zdála zcela nepřístupná, nechybělo mnoho a vzdala bych to úplně. Domluvit se na spolupráci s producentkou nebo producentem vyšlo až na desátý pokus - poslední, který jsem byla ochotna udělat. Producentky a producenti někdy i odpoví nebo jsou ochotni se sejít, ale risk se začínající autorkou z jiné katedry než režie je ochoten podstoupit málokdo.
   Poštěstilo se mi nakonec právě u také začínajícího producenta, kterého mi doporučila spolužačka z CASu, a který byl jistému risku otevřen. Myslím, že by pomohla systémová podpora producentek a producentů v tom, aby měli motivaci pracovat s autorkami a autory, kteří potřebují trochu jiný přístup – buď jsou rodiči, přicházejí z jiných oborů než režie, nemají třeba tak vysoké sebevědomí, potřebují v hledání svého filmu více podpořit a nebo vše dohromady, což byl můj případ. Na obou českých uměleckých vysokých školách, kde jsem studovala bylo mnoho talentovaných žen, které vím, že tu anabázi, kterou jsem při hledání producenta podstoupila já, nikdy nepodstoupí. (A jistě mimo výše popsané i proto, že systémové podmínky dosud většinou vůbec nepočítají s rodinou autorky nebo autora, což se bohužel od jistého věku začne v naší společnosti, která s rovným nastavením podmínek a prostředí nepočítá, týkat především žen). Určitě jde o jeden ze skleněných stropů a role producentek a producentů jako gatekeeperů je zcela zásadní. 
   Při aktuálním vývoji debutového celovečerního projektu se setkávám s tím, že mi chybí čas, který bych pro nalezení náročnější formy, ve které nechci reprodukovat zavedené konvence, potřebovala. Čas bych mohla mít, kdyby za (třeba i nestandardně) dlouhý vývoj filmu bylo možné získat adekvátní honorář, který by nahradil partnerův příjem nebo zaplatil péči o syna. Když chci strávit čas vývojem formy mimo zavedená schémata, který zabere hodně času, hledám na to jako matka zatížená péčí a navíc manželka muže zaměstnaného v lépe ohodnocené profesi rovné podmínky jen velmi těžko, protože čas trávený neplacenou prací (vývojem filmu) se stává komoditou, která se směňuje za práci, za kterou systém platí férově. 
   Aktuálně si v důsledku toho myslím, že film, který měl být mým celovečerním debutem a byl podpořen SFKMG na jaře 2022, v důsledku podmínek neumožňujících mi jej dobře připravit, bude zřejmě pouze krátký film. Situace je samozřejmě kromě mateřství ztížena tím, že žiji mimo ČR. Náročnost vývoje filmu, nákladnost péče, která není k dispozici každý den v týdnu, i moje nevůle být od syna, který zůstává s partnerem ve Švýcarsku, když já jedu natáčet do ČR, déle než týden, mne vede k tomu, že se pravděpodobně na čas ambic na dlouhé projekty hodlám úplně vzdát. Ačkoliv na podzim v roce 2021, v době žádosti o podporu filmu, jsem byla přesvědčená, že v nich je moje budoucnost. Vnímám, že pravidla systému (to, kolik času je projektům věnováno, kdy jsou hotové, ale třeba i tlak, který vzniká z nemožnosti získat adekvátní podporu pro delší hledání své vize jako - ač pětatřicetiletá - pro systém začínající filmařka) vyžadují kapacitu, kterou v sobě v rolích matky, emigrantky a studentky aktuálně nenacházím. 
3. Pozitivní zkušeností byla velká flexibilita ČT během natáčení krátkých dokumentárních filmů v letech 2018 - 2020 (Tvůrčí producentská skupina Martiny Šantavé) během těhotenství a prvních let mateřství. Měla jsem možnost stříhat částečně na dálku, natáčecí plán byl cele přizpůsoben mým možnostem a potřebám. Jednalo se ovšem pouze o produkčně nenáročné formáty (3 dny natáčení, 3 dny střihu).
   Ocenila jsem také velké pochopení producenta Tomáše Pertolda během vývoje a přípravného natáčení aktuálního projektu pro mou potřebu najít formu, která mi vyhovuje. 
4. Viz otázka č. 2.
5. Co by pomohlo:

• Systémová podpora začínající v rovném nastavení transparentních a férových honorářů za vývoj i výrobu filmu. (Např. ve Švýcarsku existuje tabulka doporučených honorářů pro většinu filmových profesí, kromě režie a scénáře.)
• V každém rozpočtu - během vývoje i výroby - zohlednění nutnosti zajistit placenou péči pro děti, případně další osoby, pokud vyžadují péči od osoby film režírující/produkující/stříhající/natáčející v podobě finanční kompenzace nebo zajištění péče přímo producentem. 
• Zejména pro začínající tvůrkyně a tvůrce a matky, které byly pár let mimo, a které pracují na prvním nebo druhém projektu - v systému zakotvený mentoring od zkušenějších kolegyň a kolegů, který by mohl jít ruku v ruce s důležitými milníky projektu pro vývoj i výrobu. (Nemusí být povinný, především pro filmařky a filmaře, které a kteří o něj stojí.)
• Společné hnutí filmařek, které by advokovalo rovnost, ale také vytvářelo podpůrnou síť, jak na bázi setkávání a výměny zkušeností, dalšího vzdělávání, ale například i databáze všech filmařek podle profesí, která by usnadnila jejich zaměstnávání. (např. SWAN)
• Povinné kvóty zohledňované jak při žádostech o finanční podporu projektů, zařazování na festivaly, ale i při nominacích na filmové ceny a to ve všech i "technických" profesích, i u kamery, střihu a zvuku například :) 
• Kdyby vše nebo část zmíněného mohla být samozřejmá a nebylo nutné se bát o tyto věci žádat a být za ně zesměšněna nebo okřiknuta. Kdyby se rovnost v ČR stala samozřejmou. 

Linda Kallistová, dokumentaristka

1. Považuji to za podobě náročné jako v mnoha jiných profesích.
2. Za největší náročnost považuji dlouhé "směny" alias natáčecí dny.
3. Vzhledem k tomu, že se při natáčení velice často setkávám s dalšími rodiči, ať už na straně respondentů nebo štábu, pozitivní je pochopení. Zároveň si uvědomuji, že na rozdíl od mnoha dalších profesí si v té své mohu velice snadno navolit množství práce, kterou vezmu, za předpokladu, že nejsem jediným nebo zásadním přispěvatelem rodinného rozpočtu.
   Mám mnoho kamarádek, které na rodičovské musely přestat pracovat úplně, protože to zkrátka jejich profese nedovoluje. Já jsem ani se čtyřmi dětmi nikdy nepřestala pracovat úplně, ale zcela vědomě a dobrovolně jsem si roky, kdy byly děti malé, dala pauzu od časově náročnějších projektů. A rozhodně to nevnímám jako křivdu, protože to mé děti určitě ocenily a já čas strávený s nimi považuji za plnohodnotný a smysluplný. 
4. Myslím, že problém je zejména v často špatných finančních podmínkách dokumentaristů/tek. A nejen žen. Poměr vydaných peněz za "hlídání" a výdělku je často natolik podobný, že se to zkrátka nevyplatí.
5. Nemyslím si, že by situace ve filmovém průmyslu byla výrazně horší než v mnoha dalších profesích. Já jsem se vědomě rozhodla, že chci mít více dětí. To rozhodnutí bylo zároveň založené na tom, že mám oporu v rodině a nejsem nijak zvlášť ambiciózní. Myslím, že si každý takové rozhodnutí musí udělat sám za sebe a netýká se to jen žen.

Zuzana Kirchnerová, režisérka

1. Považuji to za velmi náročné.
2. Práce je málo ohodnocená, respektive výrazně podhodnocena oproti průměrné mzdě v ČR, takže není možné se uživit a zároveň platit hlídání.
3. Ano, pracovala jsem a stále spolupracuji s producetkami Dagmar Sedláčkovou a Pavlou Janouškovou Kubečkovou, které se mi snažily vyjít vstříc.
4. Očekávání, že žena má být mírná, empatická a submisivní a nemá se důrazněji prosazovat, a to nejen od mužů, ale i od žen. Také zde panuje očekávání, že ženy mají točit „malé intimní filmy“, tedy nežádat od fondu příliš mnoho peněz, používat méně nákladnou techniku apod. S nadsázkou řečeno: „Holky, točte si, ale neberte nám peníze na naše velké důležité technicky náročné projekty.“ Dále stále panuje apriorní podceňování žen. Často není žena-matka na projekt oslovena, neboť nikoho nenapadne, že by to s dětmi mohla zvládnout. Případně je žena-matka oslovována jen na tzv. malé projekty.
5. V obecné rovině, změna celospolečenského klimatu a vnímání mužsko-ženských rolí. Tedy nejen kosmetický „mamawashing“ v podobě dětských koutků či prázdných proklamací Fondu o tom, že budou podporovat ženy tvůrkyně, ale skutečné strukturální změny. Prakticky by mi nejvíce pomohlo, pokud by práce scénáristky a režisérky, kterou vykonávám, byla dostatečně ohodnocena, tak abych ze svého příjmu mohla bez problémů uhradit základní životní potřeby, a to nejen moje, ale i mých dětí. V současné době musím pracovat na několika projektech najednou, bez víkendů a volna, abych byla schopná rodinu základně finančně zabezpečit. Pro mě osobně by dětský koutek na natáčení byl jen přítěží. Při natáčení se potřebuji plně soustředit na práci, raději bych byla tak dobře zaplacena, abych bez problémů uhradila hlídání.
   Uvítala bych, pokud by existovala nějaká hrazená umělecká rezidence, kam by mohli rodiče (i muži tvůrci) přijet i s dětmi a měli čas na kvalitní vývoj projektu. Dále bych byla ráda, pokud by existoval pravidelný audit Fondu kinematografie, ale i České televize, který by transparentně vyčíslil, zda skutečně podporují ženy, jak proklamují. Nejen výčet projektů, ale přímo i výše udělené podpory. Bylo by ideální, pokud by u veřejných institucí tuto povinnost ukládal zákon či alespoň vyhláška.

Kristýna Michálek Květová, producentka

1. Ano.
2. Pracovní doba často neodpovídá státním institucí. Bez toho, že domácnost i práci sdílíme s manželem rovným dílem (a máme velkou oporu v rodině), bych se dvěma malými dětmi pracovat nemohla.
3. –
4. –
5. Příspěvky rodičům na hlídání. Možnost dofinancovat z dalších zdrojů hlídání a natáčení.

Eva Lammelová, dokumentaristka

1. Ano.
2. Nemám hlídání pro svou dceru, a tak nemohu vykonávat profesi naplno tak, jak bych ráda. Filmový průmysl v současném stavu není nakloněn matkám na mateřské nebo s malými dětmi. Tato profese je bohužel velmi baby/family nefriendly. Pokud jde o vlastní projekty, je to v pořádku, mohu si je načasovat dle vlastních možností, ale těch je minimum. Většinou jsem finančně závislá na ČT a ČRO a v těchto institucích práci rozhodně není možné skloubit s malým dítětem. Nicméně nyní jsem získala finance od Státního fondu kinematografie a v tomto projektu budu moci ze své pozice pracovat dle svých časových možností tak, jak si to upravím. A budu se snažit, aby to tak měly i ostatní ženy ve štábu (kameramanka, střihačka, autorka námětu a odborná expertka). Vím ale, že to bude velmi náročné. Nicméně jde to.
3. Když byla dcera velmi malá, brávala jsem ji do střižny a šlo to. To bylo fajn zjištění, že takto mladé dítě (ale ne zdaleka všechny) se mnou může částečně pracovat. 
4. Nemohu vůbec dceru brát na natáčení, protože vím, že například v ČT by to technici nesnesli a produkční ani nemůže vzít dítě do televizního auta, protože je to "ilegální". Takže kdybych musela vzít dceru na natáčení, musela bych jí vzít svým autem. (Nevím, zda je toto aktuální, ale nedávno to tak ještě bylo).
5. Aby se bral ohled na časové rozvržení natáčení (nehledě na zvýšení financí, případně nějaký příspěvek na hlídání dítěte) pro ženy-matky. Případně, aby děti byly vnímány jako součást světa a ne jako někdo, kdo má být zavřený v instituci. Aby nebylo to, když se mnou dcera půjde do práce, vnímáno jako přítěž. Protože tak to není, pro nás ženy-matky je to přirozená součást nás. 

Veronika Lišková, režisérka

1. Ano.
2. Musím mít paralelně s filmovými projekty další práci, která je na rozdíl od režie snáze naplánovatelná (například nezasahuje do víkendů) a za kterou mám pravidelný příjem.
3. Individuální pochopení členů štábu, které se projevilo zejména při plánování obhlídek. Při samotném natáčení už na skutečnost, že mám děti a že bych je třeba potřebovala stihnout vyzvednout nebo alespoň uložit, lze ohled brát jen stěží. 
4. S ohledem na rodinu mi přišlo jako náročné období festivalové distribuce. Film doprovázíte, čas strávený na festivalech je brán v podstatě jako kratochvíle a není nijak honorován. Festivaly nemohou hradit ubytování a dopravu dětem, respektive jsem se s touto možností takřka vůbec nesetkala. Takže povětšinou člověk cestuje sám, snaží se vymyslet, jak doma ulevit manželovi (například mu pomoci skrze placené hlídání) a jak vynahradit svoji nepřítomnost dětem, a současně nevydělává.
5. Aby rozpočet filmů umožňoval standardně naplánovat alespoň postprodukci tak, aby režisérky a střihačky-matky nemusely často trávit ve střižně více než 8 hodin denně, aby se střih stihl. A obecně by samozřejmě pomohly vyšší honoráře pro režijní profese. Při jejich současné výši není možné zaplatit intenzivnější hlídání, takže pokud nemá režisérka partnera s flexibilní prací či nejsou-li nablízku prarodiče v důchodu ochotní hlídat, není takřka možné tuto profesi s dětmi soustavněji vykonávat.

Zuzana Piussi, režisérka

1. Považuji to za náročné, ale největší problém vidím ve výši a nejistotě příjmů.
2. Tento problém nevidím v ženské otázce, ale v systémovém nastavení výroby filmu. Píšete o filmovém průmyslu, ale ten tu neexistuje. V oblasti uměleckého filmu jsou zde podfinancované gerilové produkce, které soutěží o zahraničního festivalového diváka.
3. Pro mě je téma, jak točit filmy udržitelným způsobem. Ale zvrhlo se to na ženskou otázku. To je problém.
4. –
5. Větší pravidelnost a vyšší příjmy.

Andrea Prenghyová, režisérka, producentka, zakladatelka Institutu dokumentárního filmu

1. Rozhodně, je to nepravidelná a časově náročná práce, která neumožnuje ve čtyři vyzvedávat dítě ve školce. Zároveň je to podprůměrně placené, takže ani neumožňuje alternativní řešení (chůva, hlídačka dětí). Bez super babičky a flexibilního muže bych ji vůbec nemohla s dětmi dělat.
2. Celý systém pomoci státu je zařízen na péči od-do. Naše profese je jiná. Školy zároveň nemají rády naši nepravidelnost.
   Kreativní práce vyžaduje klid a systém v podpory v Česku je slabý, platy v naší branži neumožňují placenou výpomoc v domácnosti a čeští muži nejsou z nejemancipovanějších – děti zvládnou, navařit a vytírat podlahu jsem je moc neviděla.
3. Hodně jsem ocenila snahu některých festivalů jako je Jihlava/Vary, které se staraly o děti s různými aktivitami. Nerozlišovaly děti podle věku, což byl se staršími dětmi problém, ale alespoň mohl člověk cestovat s rodinou. Bohužel mám pocit, že se to nyní znovu upozaďuje.
4. –
5. Změna myšlení a lépe placená práce.

Tereza Reichová, filmařka a pedagožka

1. Ano.
2. Zcela určitě jde o časovou náročnost tvorby a finanční reciprocitu. Za natáčením odjíždím na celé dny, často i na více dní za sebou. Mám velikou výhodu, že žiji ve fungujícím partnerství. a navíc máme možnost občasného hlídání mou mámou. Přesto se plánují natáčení (a často i dny ve střižně) težko.
   Pro ty, co toto nemají, je “luxus točit film" často nedosažitelný. Moc bych jim přála mít možnost v rozpočtech toto zohlednit. Ruku v ruce s tím jde podhodnocení našich profesí. Od rodiny se za naší prací odchází lépe, když vím, že si nepřinesu jen dobrý pocit z tvorby, ale i odpovídající finance do rodinného rozpočtu za mé "chybění v systému". 
3. Čím jsem starší, tím častěji pracuji s lidmi, kteří si umí nastavit hranice, které jsou společnému dílu ochotni dát na úkor rodiny. K mému překvapení to ale neznamená, že by se pracovalo méně či méně efektivně. Tedy spíš než, že by šlo o samotný natáčecí proces, šlo o jeho přípravu, aby bylo naplněno to, co jsem zmiňovala v minulém bodu bez ohledu na zázemí lidí ve štábu.
4. Vůbec se mi nechce vypisovat historky o přetížení, rozpolcení, stýskání a o otázkách, zda jsem se opravdu od aktivismu dostala k profesi.
5. Pomohla by dostatečná finanční odměna a současně zohlednění rodičovství v rozpočtech, tedy možnost si zaplatit hlídání, či v nějakých případech vzít s sebou celou rodinu. Kdykoliv jsem se o kteroukoliv z těchto aktivit pokusila, byla jsem ráda, že můj honorář zůstal na nule. 

Ivona Remundová, producentka, režisérka

1. Ano.
2. Nedostatek financí na zajištění hlídání dětí, nevyzpytatelnost časové náročnosti natáčení.
3. Pouze v případech, kdy si natáčení organizuju sama, nebo při práci s Českým rozhlasem, kde se našel prostor pro časovou flexibilitu ve všech fázích výroby audiodokumentu.
4. Většina lidí považuje děti za extrémně rušivý element a není ochotna přizpůsobit tempo nebo podminky. Speciálně v Česku je základní level nepřátelství vůči dětem hodně vysoko. 
5. Zohlednění nákladů rodičů malých dětí (hlídání, pokrytí cesty a pobytu na festivalu apod.), větší pochopení pro tvůrce, kteří zároveň o někoho pečují.

Eva Skálová, střihačka

1. Ano.
2. Málo času a klidu na práci. Menší věci stříhám po večerech a nocích, ale na odvedené práci je to pak znát a já samozřejmě melu z posledního, což je pak zase znát doma. Když mám větší projekt, musíme povolat babičky. Ty naštěstí dobře fungují, ač bydlí přes 100 km od našeho bydliště. Vždy to však znamená, že počas hlídání musíme sdílet naše 2+1 i s aktuálně hlídající babičkou, a zároveň hlídají pouze, když pracuji, protože musím pracovat, kdykoliv mám tu možnost být chvíli bez dětí.Nezbývá tedy žádný čas na jakýkoliv odpočinek nebo dokonce na to dělat něco pro sebe. Prostě jedu bez ohledu sama na sebe už víc jak šest let. 
3. Účastním se až postprodukce. Nestříhám celovečerní filmy, kde čas možná není tak akutní, ale pracuji převážně pro filmové festivaly. Jestli se film dostříhá ve středu nebo až v sobotu je asi jedno, ale festivaly potřebují v konkrétní čas konkrétní věci, podklady ke mně přichází pozdě a nic nelze odložit. Takže chápu, že i kdyby mi někdo nakrásně chtěl vyjít vstříc s posunutím termínu kvůli mému problému s dětmi, zkrátka nemůže.
4. -
5. Moje děti jsou na mě hodně vázané (a tak to je zřejmě u všech matek, takže není vyhnutí pocitu, že děti trpí, když je odkládáme, a je to pro nás těžké). I když mám dobrou síť babiček, mladší dítě (3 roky) s nimi stejně většinou být nechce a je s nimi jen v případě, že to opravdu nejde jinak a já ji "nuceně oddělím".
   Většinou se snažím zvládnout děti i práci, když to aspoň jen trochu jde. Je to ale strašně náročné. Ten problém je vrstevnatý a složitý. Napadá mě nějaká forma alternací jako v divadle, kdy je někdo za za peníze ve stand-by režimu a případně může na nějakou chvíli převzít práci. Můj kamarád byl takovou zálohou za režiséra. Kdyby onemocněl, ze dne na den ho mohl zastoupit. Kdyby člověk věděl, že existuje někdo, kdo za něj v případě nouze zaskočí, není tak ve stresu. Na druhou stranu – málokdo chce předat svoji rozdělanou práci někomu jinému. 
   Určitě by ale pomohl nějaký příspěvek na školku/dětskou skupinu (to samozřejmě platí i pro matky, které nejsou od filmu). Ve státní školce berou děti až od 3 let, takže se dvěma dětmi jste mimo třeba 5-6 let. Soukromé školky jsou strašně drahé, i kdyby tam dítě bylo jen dva dny v týdnu. Kdyby státní školky braly děti dříve než od tří let, třeba jen na dva tři dny v týdnu, úplně by to stačilo. Když dáte dítě do soukromé školky nebo dětské skupiny, ale pak už nechcete platit takovou horentní sumu a ve věku, kdy do státní už může, školu změníte, tak v tomto složitém věku dítě změní učitele a kamarády. 
   Bylo by tedy potřeba navýšit kapacity a do každé státní školky dát jednu třídu pro malé děti. Samozřejmě toto jsem narychlo napsala ve chvíli, kdy děti konečně usnuly, a měla bych konečně pracovat, i když jsem hrozně unavená. 

Greta Stocklassa, režisérka

1. Ano, ale předpokládám, že je to náročné v jakémkoliv pracovním odvětví. Specifikum filmového průmyslu je nejistota výdělku. Jako režisérka a scénáristka na volné noze píšete náměty a žádosti na fond s nadějí, že váš projekt bude podpořen, ale výsledek se dozvíte až za několik měsíců a když už máte to štěstí a podporu získáte, ještě chvíli trvá, než vám peníze mohou být vyplaceny. Pracujete tedy dlouho zadarmo, což vás dostává do situace, že se musíte s partnerem dopředu rozhodnout, jestli se vám to vůbec vyplatí. Takže přestože mám osvíceného partnera, který by klidně byl doma na rodičovské, rozhodli jsme se, že pracovat bude teď on, jelikož je jeho příjem producenta o něco málo stabilnější.|
   Kromě finanční stránky je důležitý i fakt, že jde o kreativní práci, která potřebuje prostor, energii a čas, což je vše velmi nedostatkové zboží při péči o děti. Pracujete tedy unavená, po večerech nebo v krátkých volných oknech během dne a vždy na úkor něčeho jiného - spánku, úklidu, volného času... Jste závislá na vstřícnosti okolí a přístupu partnera a rodiny, kteří vám mohou odlehčit, dokud dítě nechodí do školky. Do té doby sklouzává bohužel vaše tvorba - práce - do kolonky "koníček".
2. Hlavní překážky jsou čas, energie a prostor, které jsem zmiňovala výše. Dále očekávání okolí, které často nahlíží na matky, které pracovat chtějí, i když by nemusely, jako na sobecké kariéristky. Nebo to vnímá jako nadstavbu, pro kterou se může žena rozhodnout, ale pak si nesmí stěžovat. Nejvíce klacků pod nohy hází většinou ženy, které se chvástají tím, že také zvládly studovat, pracovat a vychovat x dětí, ale "nefňukají". Přitom jsem přesvědčená, že by lepší podmínky tehdy také ocenily, jen nebyly možnosti změny, nebo si o ni neřekly.
3. Během prvního roku dítěte jsem neměla možnost natáčet nebo se intenzivněji věnovat své tvorbě, takže ne.
4. Viz výše.
5. Hodně by pomohlo snížení věkové hranice ve státních školkách na 1,5 roku, jako je tomu například ve Skandinávii. To samozřejmě vyžaduje více školek a pečovatelek. Děti i matky jsou různé a některé by stejně začaly chodit až od 3 let, ale osobně bych takovou možnost ocenila. Momentálně nás hlídání vyjde na několik tisíc měsíčně, takže si ho často dotuji z těch pár pracovních zakázek, co mám, a vyjdeme plus mínus nula. Paradoxní je, že na dávání dětí do jesliček se často okolí dívá negativně, ale využívání pomoci chův, kterým se platí, schvaluje. To dělá z možnosti seberealizace, práce nebo i jen času sama pro sebe luxus, který si může dovolit jen málokdo.

Alice Tabery, producentka

1. Ano.
2. S nemožností přerušit projekty v případě potřeby, jelikož je výroba filmu proces na několik let. A bohužel i s nemožností (z velké části kvůli finančním důvodům) část práce na někoho pro určité období převést.
3. Filmové prostředí je často (v případě dokumentárního filmu) vstřícné například k přítomnosti dítěte na natáčení, schůzkách apod. (především u dětí nízkého věku, kde není možné, aby péče o něj byla nahrazena chůvou, školkou apod.) Stejné pochopení jsem nacházela i u členů štábu a filmových profesionálů/kolegů.
4. –
5. Pravděpodobně finance (nebo zajištění hlídání), které by pro menší děti pokryly náklady na hlídání. Vidím ale jako problematické, aby se tyto finance blokovaly z rozpočtu filmu, který je tolikrát velmi nízký a filmy (především dokumentární) často již tak podfinancované. Tato podpora by musela jít naopak nějakou systematickou formou.

Tereza Tara, režisérka

1. Ano.
2. Samozřejmě postavení matek režisérek souvisí s postavením žen v audiovizi obecně, tedy od začátku jsou podmínky špatné, režisérka čelí vícero překážkám v oboru než režisér. Vytvořit si tedy jméno a pozici je náročnější, a přechodem k rodičovství se stav zhoršuje. 
   Je tu velmi malá podpora pro ženy s malými dětmi, finanční náročnost hlídání malých dětí (placené chůvy), obecně nízké platy v kultuře, tudíž bez výrazné podpory a péče rodiny (tedy neplacené práce dalších osob) se práce v tomto odvětví nevyplatí, nebo na úkor vlastní energie, což je dlouhodobě neudržitelné. Co se mě jako režisérky týče, vnímám tento aspekt jako klíčový i u žen v dalších profesích, se kterými bych ráda spolupracovala. 
   V České televizi například neexistuje důstojné místo, kde může být pečující osoba s kojeným dítětem, zatímco matka pracuje. Ano, můžete po dohodě dostat kancelář nebo prázdnou zasedačku, ale není to systémové, samozřejmé.
   Všechny industry akce se většinou konají bez možnosti prostoru pro děti poblíž, často pozdě v noci, horší jsou tak možnosti networkingu. A obecně sleduji, že stále mnoho žen udržuje stávající stav příběhy o tom, jak to ony zvládly, případně jak si ujasnily priority – a zůstaly u plotny. Místo vzájemného propojení a vytvoření lepších podmínek pro ženy a rodiče, případně i ostatní skupiny lidí, popírají problém, který existuje, je popsán, a podpořen výzkumy. 
3. Pokud jsou vhodné podmínky, je práce režisérky dokumentárních filmů docela vhodná profese pro slaďování s rodičovstvím a dá se dobře naplánovat. Rodičovství přináší řadu podnětů k tomu, o čem filmy točit. Kromě porodu a šestinedělí lze pozvolna pracovat prakticky na čemkoliv, a může to být i dobré pro duševní zdraví, takto přepnout, pokud má na to člověk energii. Ale podmínky pro pracující matky dobré nejsou, ve filmovém prostředí, ani mimo něj. Tento potenciál není v naší společnosti plně využit a přicházíme o talentované tvůrkyně a skvělé filmy.
4. Všechno se musí vyjednávat individuálně a to bere energii. Není to systémové a normální, že tvůrce je žena. nebo rodič malých dětí, spousta lidí to nechápe. Muže a bezdětné lidi prostě nějaké věci nenapadnou. A musím říct, že aktuální debata mi ukázala, že na tomto poli je ještě mnoho práce. Filmový svět je stále většinově nastaven na tvůrce-muže, který má doma podporu od manželky. Samozřejmě se partneři v péči mohou střídat, ale některé tvůrkyně mohou být samoživitelky, nebo je rodina a partner nepodporuje, nebo jsou jen v pozici typické pro většinu žen v ČR, a pak na ně primárně spadá péče o děti a domácnost, zatímco lépe placený muž živí rodinu. 
5. V podstatě asi nejvíc to, že být rodič a tvůrce je normální, a požadavek na zlepšení situace je naprosto opodstatněný, nejedná se o nic speciálního. Protože jsem na toto téma psala diplomovou práci, vypíchnu to, co by prospělo nejen ženám matkám, ale i pracujícím rodičům obecně. A co už také v zahraničí bylo zavedeno:

• položka na hlídání v rozpočtu filmu
• flexibilita pracovního času
• podpora debutů
• podpora vzniku druhých filmů režisérek – ještě důležitější, ženy právě často druhý film už nenatočí
• podpora zviditelnění režisérek
• podpora distribuce a PR
• umělecké rezidence pro rodiče s dětmi
• možnost mít děti na stáži + rozpočet na chůvu
• podpora účasti rodičů s dětmi na profesionálních akcích
• rovné zastoupení pedagogů a pedagožek na filmových školách
• podpora studujících rodičů
• online výuka
• možnost online účast na workshopech pro filmové profesionály
• možnost pracovat online, například při střihu filmu
• pobídky filmovým produkcím, které zaměstnají matky/rodiče
• anonymní žádosti o granty například na vývoj
• body navíc projektům, které mají ženy v hlavních profesích

Helena Třeštíková, režisérka

1. Určitě to náročné je, vyžaduje to dost přesnou organizaci času a přísné plánování.
2. V dobách, kdy byly mé děti malé, jsem musela zorganizovat jejich hlídání v čase, kdy jsem byla na natáčení nebo ve střižně. Někdy to byl dost složitý harmonogram kdo, kdy, kde… Ale považovala jsem to za součást mé snahy skloubit práci a děti. Můj muž se zapojoval, jak mohl, jinak jsem platila paní na hlídání.
3. Celkem jsem neměla problém, setkávala jsem se s pochopením mé někdy trochu složité situace.
4. Nevzpomínám si.
5. Finanční příspěvek od produkce filmu pro matky na hlídání dětí by jistě pomohl. Já to kdysi vše hradila ze svých ne moc velkých honorářů a bez platu mého muže by to asi nešlo zvládnout.