Dokumenty a festivalové ceny: Otázky plující za Zlatým medvědem

Z 19 filmů v hlavní soutěži Berlinale bylo letos dobře patrné, že se festival pod vedením uměleckého ředitele Carla Chatriana snaží o co možná největší pestrost zahrnující i animaci a dokument. Přičemž dokumentem Chatrian nerozumí ani tak reprezentativní portréty slavných jako spíš pokusy o civilizační esej, formy na pomezí hraného a dokumentárního přístupu nebo třeba empatické studie aspektů života, kultury nebo situace.

Kosslick versus Chatrian

Na jednom z posledních ročníků za předcházejícího programového vedení Dietera Kosslicka byl například uveden snímek Andrese Veiela Beyus, pojednávající o Josephu Beyusovi revolučním výtvarném přístupu. Přehledný, dobře ukazující podnětnost Beyusova působení, ale zároveň svým způsobem působící jako povinná domácí položka do soutěžního programu Berlinale. Chatrian dal naproti tomu hned po svém nástupu v roce 2020 prostor Kambodžanovi Rithy Panhovi a jeho střihové eseji Irradiés (Ozáření), dílu na pomezí galerijní instalace a celovečerní dokumentární úvahy pro kina. Tento film s obrazem rozděleným do tří oken mluví o humanitě vystavené vlastnímu zničujícímu vlivu v přímém i přeneseném slova smyslu.

“Na lodi Adamant nevyniká inovativní formou, spíš potřebou blízkosti, naslouchání a porozumění každému.”

Rok poté, během online covidového, ale programově silného ročníku Berlinale 2021 se Ceny poroty dočkal čtyřhodinový, pozitivně laděný snímek Pan Bachmann a jeho třída (Herr Bachmann und seine Klasse) Marie Speth. Letošní vítěz Zlatého medvěda, francouzsko-japonský dokumentární snímek Na lodi Adamant s německou observací jednoho školního pololetí svým způsobem souvisí. Jde o film, který může připomenout Fredericka Wisemana a jeho důkladné portréty institucí a lidí, kteří je formují a naplňují smyslem.

Pocta sociálním službám

Na lodi Adamant režiséra Nicolase Philiberta vznikl během mnohých pravidelných návštěv v centru denních služeb pro lidi s nejrůznějšími psychologickými a životními potřebami. To je umístěné na lodi Adamant kotvící na Seině. Personál tu společně s klienty vede výtvarné, diskusní i filmové programy.

Philibert věnuje empatickou pozornost všem přítomným, jejich kreativitě, svérázu i názorům a odkrývá zbytečnost obvyklé ostražitosti nebo předpojatosti vůči lidem se specifickými potřebami. Snímek nevyniká inovativní formou, spíš potřebou blízkosti, naslouchání a porozumění každému. Ať už intelektuála, který se kvůli své křehkosti navzdory rozsahu svého přemýšlení ocitá na okraji společnosti, nebo člověku, který pracuje se svými sklony k agresi nebo úzkosti. Philibert je zaznamenává, nehodnotí a sám se v dokumentu zpoza kamery ozývá, jen když je to třeba. A to je například tehdy, když je svými protagonisty na něco dotázán.

Z díla pomalu vyvstává pocta, kterou režisér skládá funkčním sociálním službám. Pomáhající profese, prostor pro sdílení a rozvíjení pozitivních příkladů je jedním z Philibertových dlouhodobých témat, například ve filmu Être et avoir (Být a mít, 2002), kde sledoval konkrétní pedagogickou praxi. Ve snímku Dům rozhlasu (La Maison de la radio, 2013) zase 24 hodin pozoroval dění v Radiu France.

Každý, kdo není trochu šílený, je podezřelý

Po vítězství jiného dokumentu, filmu Všechna ta krása a zabíjení, na benátském filmovém festivalu vyvstaly otázky nejenom po pozici dokumentárních forem na Berlinale, ale po celkové situaci, ve které se dokumentární filmy na nejprestižnějších „áčkových“ festivalech nacházejí. V berlínském vítězství filmu Fuocoammare: Požár na moři (r. Gianfranco Rosi) v roce 2016 se kloubila působivá forma, svérázný chlapecký hrdina a další postavy z ostrova Lampedusa s globální migrační krizí.

Philibertova metoda zůstávala dlouho pod rozlišovací schopností širší mezinárodní veřejnosti, ale dnes výrazněji rezonuje s důležitými tématy dneška. A těmi je mimo jiné pochopení pro odlišnost, integrace menšin a společenská otevřenost. Na lodi Adamant to dělá bez proklamací, s určitým neformálním šarmem až televizní obyčejností, ale zároveň se silnými sekvencemi vybudovanými kolem svérázu některých protagonistů. Jejich vzkaz „Každý, kdo není trochu šílený, je podezřelý!“ ostatně Philibert citoval publiku na slavnostní premiéře. Na některé hrané filmy s podobnou tématikou může na festivalovém okruhu padat stín oportunismu nebo plutí s proudem, na celoživotní úsilí Nan Goldin vyobrazené Laurou Poitras ve Všechna ta krása a zabíjení nebo na Philibertovy dokumentární filmy těžko, je za nimi věrohodná celoživotní trajektorie.

Poznámky z Eremocénu

Česká účast na Berlinale byla malá, mohlo by se zdát, že se domácí kinematografie na kladení dokumentárních otázek moc nepodílí. Ale s radostí jsem sledoval, jaké otazníky vznáší slovensko-český film Poznámky z Eremocénu uvedený v sekci Forum. Je stylizovaný částečně jako doku science-fiction, protože film označuje za archu nebo časovou kapsli, kterou autorka posílá do nejisté budoucnosti. Tu bezpochyby promění čím dál autonomnější technologie i klimatická krize. Z termínu eremocén, označujícího věk lidské osamělosti v době klimatické krize po antropocénu, je ostatně odvozený název snímku.

Viera Čákanyová navázala na svůj FREM i vítěze jihlavského festivalu Bílá na bílé. Její otázky a pochyby se týkají podob budoucnosti, zakotvené v dnešních krocích. Čákanyová velmi osobním a obrazově nápaditým způsobem reflektuje výzvy současnosti. Vychází ze situací covidových lockdownů, z limitů člověka tváří v tvář technologiím, které sám tvoří a které budou jeho chápat lépe než on je. Ale pracuje i s úvahami o vlastním sebepřijetí stejně jako nesamozřejmosti demokracie – jakou podobu bude mít demokratické hlasování v momentě, kdy budeme mít k dispozici něco inteligentnějšího a informovanějšího, než je většina voličů?

Čákanyová se obrací i ke zkušeností těch, kteří se pokusili technologické civilizace vzdát. Otázky s globální platností vztahuje k sobě samotné, k našemu kulturnímu prostoru a dokáže pro ně nacházet skvělá vizuální řešení v krajinách digitálních i analogových obrazů. Viera Čákanyová upevnila svoji vazbu na berlínské Forum, ale hlavně svoji pozici osobité tvůrkyně se zájmy na pomezí vědy a kreativní filmové reflexe v domácích, českých i slovenských podmínkách.