Slzy v rodině tuniských žen a čínské mládí ve fabrice

Čtyřapůlhodinový snímek Okupované město Steva McQueena, vracející se v obrazech ze současného, covidem zasaženého Amsterodamu k lokalizaci konkrétních hrůzných činů holocaustu a druhé světové války, se zase promítal ve Zvláštním uvedení. Tam se ostatně ocitl bok po boku s druhým festivalovým „zářezem“ Číňana Wanga Binga, filmem Muž v černém. Další dokumentární projekty byly k vidění v soutěži Un Certain Regard, jako marocký film Matka všech lží, a v jiných částech programu, jako například paradokumentární Mambar Pierrette od kamerunské režisérky Rosine Mbakam v Quinzaine des cinéastes.

Především dvojice dokumentárních formátů v hlavní soutěži, věc dříve nevídaná, si zaslouží zvláštní pozornost. Canneský festival nakládal s dokumenty v posledních letech různě. Uváděl je například ve stále poměrně nové sekci Cannes Premiere, která má za úkol udržovat vztahy s významnými režiséry a režisérkami (i producenty) a vytvářet prostor pro uvedení jejich děl, i když se nehodí nebo nevejdou do hlavní soutěže. A zároveň nejde o velké komerční projekty, jako byl letos například Indiana Jones a nástroj osudu, vhodné pouze pro gala nesoutěžní uvedení. A tak se například Andrea Arnold se svým dokumentárním počinem Kráva ocitla v Cannes Premiere a portrétní filmy Asifa Kapadii o Maradonovi nebo Amy Winehouse naopak festival zařadil do Zvláštního uvedení. Hranice mezi sekcemi nejsou jasně definované a pochopitelně bývají prostupné, ale hlavní soutěž festivalu v Cannes – přestože protibushovský dokumentární pamflet Michaela Moorea Fahrenheit 9/11 vyhrál v roce 2004 hlavní cenu, Zlatou palmu, – přísunu dokumentárních filmů odolávala.

Složitá rodinná matematika. Jedna matka, čtyři dcery, tři herečky

Čtyři dcery kombinují inscenovanou formu s dokumentární výpovědí stejně jako několik nejdůležitějších témat Maghrebu. Mezi ně patří postavení žen, dědičnost kulturních tradic a rodinných vzorců výchovy, a také islámská radikalizace. Kaouther Ben Hania se ve svém filmu zaměřila na rodinu Olfy Hamrouni a jejích čtyř dcer. Dvě z nich od začátku (přiznaně) představují najaté herečky; další, populární tuniská herečka představuje v některých situacích Olfu. Ta totiž přiznává, že rekonstrukce některých situací pro ni můžou být emočně příliš náročné.

Olfa líčí, jak byla provdána, prožila svatební noc a postupně porodila čtyři dcery muži, kterého nikdy nemilovala, ale potřebovala od něj peníze. Jak podle zažitých vzorců vychovávala své děti a živila svou rodinu. Dcery popisují citlivé, podpůrné sesterství, ve kterém vyrůstaly, mladistvé vzpoury i zneužívání od jednoho z matčiných přátel. Jak se postupně dozvídáme, dvě z náctiletých dcer Olfy Hamrouni v roce 2016 odešly do řad Islámského státu do Libye, za což Olfa veřejně kritizovala tuniské úřady.

Snímek klade důraz na estetizované snímání a svícení zdůrazňující barevně sladěné interiéry, které díky tomu působí prostě, ale rozhodně ne nuzně. Režie usiluje o skutečné emoce vznikající z inscenovaných situací. Ženy jsou takřka vždy před kamerou Farouka Laâridha perfektně nalíčené a v bezpečném prostředí, vhodném ke sdílení emocí a traumatických vzpomínek. Kaouther Ben Hania sice naznačí možný nesouhlas, ale neklade žádné nepříjemné, zpochybňující otázky. Snaží se porozumět, snad bychom až mohli říct, že usiluje o to definovat ženský hlas své země. Snímek má formu jakýchsi terapeutických pamětí a specifické orální historie, podané reflektovaně inscenovanou formou.

Mezi slabiny snímku patří fakt, že všechny mužské role – teenagery, úředníky i matčina přítele, ztvárňuje jeden herec. Kaouther Ben Hania sice sleduje do určité míry i jeho reakce, protože ten odmítá jednu scénu sehrát, ale jde o velmi odlišné úlohy, ve kterých jediný herec může působit groteskně až parodicky, a také to film posouvá ke zploštělému vyznění „všichni muži jsou stejní“.

Jak doopravdy vypadá práce v čínských dílnách fast-fashion

Tříapůlhodinové Mládí čínského režiséra Wanga Binga je rozsáhlou, observačním stylem natočenou sondou do povahy zaměstnání a životní situace mladých dělníků a dělnic v textilním průmyslu. Konkrétně v částech Zhili, města, které je dnes součástí obří aglomerace u Šanghaje. S jejich výrobky se setkává skoro každý člověk na planetě. Film vznikl v letech 2014 až 2019 a podle podtitulu Jaro i podle tvrzení režiséra půjde o první díl z delšího celku, patrně trilogie. Téma (post)industriální práce ostatně autora zajímalo i v předcházejících filmech, z nichž některé byly uvedeny na festivalu Ji.hlava.

Během dlouhé stopáže filmu se můžeme postupně zaměřit na vícero témat. Jedním z nich jsou bezpochyby životní podmínky pracující třídy. Jde o mladé lidi kolem dvaceti let, kteří se do Zhili přistěhovali z Jün-nanu a dalších provincií. V životě nemají moc jiných možností, v dílně tráví veškerý čas, v nuzných, nevybavených a otlučených pokojích ubytoven o patro výš spí. Jejich příbuzní jsou daleko, nemají tedy de facto žádné rodinné opory.

Zatímco chrlí v závratném tempu kousky exportní fast fashion, baví se o mobilních telefonech, hádají se o peníze, pošťuchují se, seznamují a flirtují. Někteří na šicím stroji zvládnou i několik set výrobků za den. Energie jejich věku je v prudkém kontrastu s naprosto tristními – alespoň při pohledu diváků z Evropy – životními perspektivami. Také Wang Bing ale přiznává, že těžká práce a bídné životní podmínky byly jedním z motivů začít v oblasti natáčet.

Film evidentně vznikl z obřího množství natočeného materiálu a za fungování v miniaturním štábu. Je snímaný celý za chápavé přítomnosti režiséra s nelíčeným zájmem o mladíky a dívky, mezi kterými se pohybuje. Vystačí si bez vnějších informací, statistik nebo další kontextualizace. Mládí je členěné do kapitol po necelé půlhodině a vždy na začátek nám titulek představuje jménem a místem původu některou z mladých textilních dělnic nebo dělníků. Řada situací se variuje, ale Wang Bing se postupně zaměřuje na seznamování, vyjednávání o penězích, volný čas, podmínky na ubytovnách nebo vznikající spory. Nemá lineární vyprávěcí strukturu, spíš povahu mapování čínské produkce a skupinového portrétu, v jehož epizodách dostávají prostor jednotlivé individuality. Snímek vznikl ještě před pandemií covidu, takže ta mezi témata nezasahuje.

Ani jeden z dvojice filmů se nakonec nedočkal ceny od hlavní poroty festivalu. Díky svému tematickému zaměření, promyšlené kompozici, společenským souvislostem i patrnému zájmu o své subjekty ale nezapadnou.