Dostat se lidem pod kůži

Podle jedné staré definice je smyslem umění zobrazovat něco, co obvykle zobrazitelné není. Dotýkat se něčeho, čeho se obvykle nedotýkáme, nebo se ani dotknout neumíme; slyšet neslyšené, vidět neviděné. Umění se tedy podobá něčemu, čemu se kdysi říkalo zázrak, jak občas u svých „uměleckých akcí“ připomíná Kateřina Šedá. A každý takový zázrak je objevením nových souvislostí, nových obzorů, kusu nového světa.

V dokumentárním filmu se takové umělecké objevy obvykle týkají sociální reality, méně už pojmově idealizovaných procesů, které v něm vládnou, či strategií, díky nimž se nám vůbec něco zjevuje, případně způsobů zobrazování, konceptualizace, jinak řečeno je tu více praxe než teorie. Oko kamery v dokumentu nejčastěji proniká sociálním polem přes konkrétní lidi, přes hrdiny, na jejichž příbězích se předvádí a má ukázat i něco, co není ryze individuální a co individualitu nějakým způsobem přesahuje, takže si to po zhlédnutí dokumentu můžeme kromě emocí odnést s sebou. Něco, co se stává majetkem humanity vůbec, zázrak proměněný v trvalou a přenositelnou, ale i znovu obnovovanou a variovanou zkušenost.

Pozoruhodné je, že v tomto smyslu mohou být dokumentárním uměním i televizní publicistické série, sloužící k přiblížení hraničních sociálních jevů, jejichž zkoumání má na první pohled poněkud bulvární nádech, neboť se zdá, že kamera jde především po senzaci, která diváky zaručeně přitáhne. Německá veřejnoprávní televize WDR kupříkladu už 23 let vysílá cyklus Menschen hautnah, tedy doslova něco jako Dostat se lidem pod kůži. Když jsem o Velikonocích v Řezně náhodou viděl kousek dílu Nejsme chudí, jen nemáme peníze (Wir sind nicht arm, wir haben nur kein Geld), pojednávajícího o životě několika rodin s nedostatkem prostředků na obživu, došlo mi, že tohle umění jakožto odhalování či zjevování sociálního zázraku dnes zatraceně potřebujeme.

Ne snad, že bych netušil, že budeme sledovat problémy s nákupem jídla, starosti o dětské oblečení či o možnost studovat na střední škole, která ani pro děti v bohatém Německu není samozřejmá. To všechno jsem už buď zažil, nebo někde viděl či slyšel vyprávět. Šlo o uvědomění jiného typu. O vědomí, že tyto zkušenosti s hranicí nejobyčejnějších starostí se tu předvádějí právě proto, že jsou už společnosti cizí, že je nechce mít, že je nevidí nebo nechce vidět. Ostatně, kdyby tomu tak nebylo, nemohlo by být téma do pořadu Menschen hautnah vůbec zařazeno. Televize je musí předvádět, čímž mimochodem plní svou veřejnoprávní roli, protože se ve společnosti běžně nezjevuje. Ba co víc, ani si je už nepřipouštíme, neumíme si je představit.

Právě ztráta sociální představivosti je zřejmě jednou z hlavních příčin dnešní krize západních společností. Schopnost představit si odlišnou sociální realitu a potýkat se s ní jako se svou, tedy projevit soucit, je přesně to, co Rousseau a po něm řada dalších považuje za základ lidské společenské smlouvy. Přicházíme-li o toto pojivo, pak není divu, že společnost dělá dojem chaotického fragmentárního tělesa, které si samo se sebou neví rady.

Kamera v Menschen hautnah nahrazuje tuto amputovanou sociální imaginaci tím, že se ji ve velmi věcně (citově se tu nevydírá) podávaném obrazu snaží u diváků znovu spustit, což chladné médium televize (nezapomínejme na Marshalla McLuhana), vyžadující účast, participaci, dokáže velmi rychle a snadno. Publicistika se tak stává uměním právě proto, že náhle nechává pocítit něco dávno necítěného.

Jistě, máte pravdu, je to naprostá banalita, která zdánlivě beze stopy zmizela ze scény ve chvíli, kdy jsem po pár minutách přepnul na Evropskou ligu ve fotbale. Jenže něco tu navzdory všemu přece jen zbylo; něco banálního, leč důležitého po takových setkáních nakonec vždycky zůstane – a právě z takových banalit žije život. Osobní i ten společenský.