Dunaj vědomí

Příběh kapely Dunaj je pro mě osobní. Začalo to podvědomě někdy v roce 1989. Tehdy jsem coby třináctiletý puberťák obden chodil do prodejny Supraphonu v Kroměříži a obtěžoval s otázkou, kdy už budou mít LP Dunaj & Bittová, které právě vyšlo. Tohle elpíčko mám ve sbírce pochopitelně dodnes. Setkání s jejich hudbou pro mě ve své době mělo iniciační rozměr. Její neotřelost a tajemný svět, dotýkající se něčeho uvnitř, mě uchvátily a nasměrovaly. 

V roce 1995 jsem díky shodě náhod pár dní pobýval na „soustředění“ kapely Dunaj ve vsi Vratěnín, bylo to v období před vydáním jejich desky „Pustit musíš“. V tomto post adolescentním věku šlo o setkání s „bohy“ na úrovni splněného snu. A to i přesto, že členové Dunaje kohokoliv z partičky, se kterou jsem tehdy ve Vratěníně pobýval, sotva zaregistrovali. Zpěvák Jiří Kolšovský byl nerudný, s nikým z nás se nehodlal bavit. Jakmile však začal hrát a svým nezaměnitelným způsobem zpívat, jako by se proměnil v nějakou bytost z jiného světa. Fascinovalo mě, jak sedí u stolu, vystřihuje písmenka z novin a skládá z nich neexistující zvukomalebná slova pro „dunajské“ Ouvertury. Od rána při tom popíjel lahváče, což ho v kombinaci se silnou melancholií nakonec o pár let později zabilo. Každopádně už tehdy se v mém podvědomí mihla myšlenka, že by bylo skvělé to dokumentovat. 

Někdy kolem roku 1996 jsem poznal Lenku Zogatovou, zásadní postavu nejen pro Dunaj, ale i celou brněnskou alternativní scénu. Zogatka, jak jí všichni přezdívali, byla dlouholetou manažerkou Dunaje, stejně jako mnoha dalších kapel a aktivit. Po rozpadu Dunaje každý z muzikantů pokračoval ve svém originálním hudebním vývoji. Všichni se od té doby stali uznávanými osobnostmi československé alternativní hudby a realizovali řadu vynikajících hudebních počinů. Někteří, jako Iva Bittová, dosáhli mezinárodního renomé, ostatní pokračovali v řadě kapel, ale i sólových projektů. Nebo vykročili zcela jiným hudebním směrem, jako například Pavel Koudelka, který řadu let bubnoval s Mňágou a Žďorp.

Kolem roku 2010 Lenka začala uvažovat o natočení filmu o Dunaji. Díky ní, a zpočátku hlavně pro ni, jsem začal natáčet krátké dokumenty, mimo jiné i s Vladimírem Václavkem. Před svou smrtí v roce 2014 mi svůj námět na tento film pomyslně věnovala s přáním, abych se ujal tvorby filmu.

Intuitivně jsem od začátku tušil, že pokud do toho půjdu, neměl by to být publicistický dokument s mluvícími hlavami, informující o historii kapely, prostříhaný hromadou archivů. Jaký by ale měl být? Co bych měl filmem o této kapele vlastně sdělit? Co je dnes spojuje a rozděluje? Kde je zdroj jejich inspirace? Proč setkání s jejich hudbou mnoha lidem nějak změnilo život, podobně jako mně? Je možné navázat tam, kde se před dvaceti lety skončilo? Bude to dnes někoho zajímat? Jasné mi bylo jen to, že v případě této party bude třeba dostat se blíže a hlouběji. Jejich příběh je totiž ponorný.

Díky poměrně častému kontaktu s Václavkem se mi podařilo zachytit moment, rozpomenutí na někdejší společnou ideu kapely, proplout řekou Dunaj od pramene po deltu. Na mou výzvu a za účelem natočení celého setkání Václavek navrhl bývalým členům u příležitosti výročí dvaceti let od úmrtí Kolšovského obnovení Dunaje pro jediné vystoupení na festivalu Banát 2018. Festival se koná v české vesnici Eibenthal v Rumunsku, na dohled od řeky Dunaj. Dohodli jsme se na spolupráci při realizaci společné idey doplout na koncert vlnami Dunaje. Tou dobou jsme získali první prostředky na realizaci natáčení. Informaci o plavbě jsme zveřejnili a uspořádali úspěšnou crowdfundingovou sbírku na podporu našeho záměru. Dunaj byl následně pozván do pořadu České televize Kultura+. Vladimír v připravované situaci vycítil možnost ocitnout se s někdejšími spoluhráči doslova na jedné lodi. Na počátku mu šlo o možnost přinést skrze setkání nový pohled na staré události. Předpokládal, že nabyté zkušenosti a vyzrálost umožní zkoušet na koncert bez animozit z období rozpadu kapely. Ze stejného důvodu pozval i Pavla Fajta, přestože od roku 1992 nebyl jejím členem.  

Plavba nakonec proběhla na palubě poněkud omšelé dosluhující jachty, patřící bossovi místního jachtklubu. Plulo se pouze po rumunském úseku Dunaje. Ačkoliv bylo během dne nesnesitelné vedro, na cestě se vyskytly problémy s nefungující lodí a bylo skoro nemožné dohodnout se s totálně chaotickou posádkou na jakémkoliv harmonogramu dne, muzikanti vše snášeli se stoickým klidem. Možná k tomu přispělo i setkání s „Duchem Dunaje“ během šamanského bubnování – rituálu, k němuž Vladimír pozval spoluhráče a konfrontoval je se svým vnímáním světa. Koncert na festivalu Banát vyvolal silné emoce všech zúčastněných i diváků a radostně završil dunajské putování.

O dvacet let starší pánové se setkali, aby poznali, že už nic nemusejí. Že už jen chtějí nechat opět rozkvést něco výjimečného, co způsobuje především jejich vzájemná sestava. Teprve zapadnutí všech originálních dílků znovu vytváří něco podmanivě působivého. Díky našemu natáčení se odehrálo něco, co nebylo možné na začátku očekávat. Kapela Dunaj se pod vlivem společně stráveného, z každodennosti vytrženého času, vrátila na scénu a začala koncertovat. 

Kapela v průběhu ledna 2019 absolvovala koncertní šňůru s vyprodanými sály. Byl jsem osloven Českou televizí, abych režíroval záznam koncertu na brněnské Flédě, symbolizujícího návrat k domácímu publiku. Předtím jsme natočili společné zkoušení kapel TataBojs a Dunaj. TataBojsové vysmekli Dunaji poklonu pozváním na svůj výroční koncert v Sono Centru. Společně zahráli několik dunajských songů v překvapivé symbióze. Mimo obdobné hudební zážitky poznáváme jednotlivé postavy i v nehudební rovině jejich běžných životních situací. 

Nyní se snažíme zjistit, kam nově sílící proud Dunaje plyne. Budeme při jejich cestě do Černého lesa v Německu, kde sídlí hudební studio Wolkmara Miedtkeho. Ten nahrával Dunaj v devadesátých letech a nedávno objevil analogové pásy s nevydanými skladbami z alba IV. Nedaleko jeho nekonformního studia se nachází pramen řeky Dunaj. Návštěvou pramene pokračuje metaforická pouť kapely proti i po proudu času. Kruh se uzavírá. Hudební a lidský stroj Dunaje znovu pracuje na plné obrátky, přestože jeden díl bude navždy scházet. Sledujeme, zda se jeho nová podoba i jiný typ energie protnou znovu s duchem dnešní doby.