Důsledně za odraz

Jan Jedlička emigroval z Československa v roce 1969, kde se do té doby, ovlivněn studiem na pražské Akademii výtvarných umění, zabýval fantastickým realismem. Zkušenost s tvrdým zostřením domácích společenských podmínek, s emigrací a s poznáváním nové reality, jej přivedla k jiným výrazovým prostředkům, především ke grafickým metodám a k fotografii, které mu umožňovaly dokumentovat pozorované. Jeho záznamy zkoumaného prostředí, nejčastěji nějak „obdělávané“ krajiny, se vždy vyznačovaly několika úrovňovým popisem. Střídání technik během jednoho třeba i několikaletého projektu umožňovalo Jedličkovi tyto úrovně pozorování vystihnout pro něj nejvhodnější technikou. Některé sám dokonce vyvinul nebo si je zdokonalil, jako práci se zemními pigmenty, tedy barevnými prášky rozemletými z kamenů z cest. 

V osmdesátých letech začal pracovat v Maremmě v Toskánsku. Zjistil, že dlouhá chůze po zdejším kraji, kterou aplikoval jako svým způsobem badatelskou metodu, v sobě zachycuje element času. Proto se rozhodl experimentovat s filmovým časosběrem a výsledkem byl jeho první, přes dvacet minut dlouhý film Echo-Vocis Imago (1992). Krajinářská duše, s vědomím její možné hloubky, která nevylučuje systematický a analytický přístup, není však jedinou Jedličkovou polohou. Film se později stal pro Jedličku nástrojem, který mu umožnil zastihnout prchavější momenty, jež jsou víc spojené s chováním lidí. Při práci na dalším filmu, s nímž se vrátil do Maremmy (Interno, 2001), natočil během jediného dne portrét jedné tamní rodinné restaurace. Le Cuoche (1999), nebo také Kuchařky, jsou přísně výtvarně komponovaným dokumentem o třech sestrách-kuchařkách. Především o jejich rytmu, v němž dokonale zvládají všechnu svou práci, i o mladší generaci dcer, které čile obsluhují zákazníky a dokládají tak kvalitu kuchyně jejich matek a tet. Osazenstvo restaurace Jedlička eliminoval statickou kamerou umístěnou proti výdejovému okénku. Oproti tomu ve zvuku nechává kuchařkám jakoby vzácné soukromí a klid na práci a „vytahuje“ ševel z restaurace – rozhovory, šoupání židlí, cinkot příborů.

Nemožnosti dialogu 

V asynchronním pojetí zvuku a obrazu Jedlička nachází prostor pro vlastní komentář také v dalších krátkých filmech, které jsou součásti pásma uvedeného na letošním MFDF v Jihlavě. Ve snímcích Air (2001) a 16 Sketches of Dialogue (2002) touto strategií dociluje nadsázky, kterou pozvedá původně zakázkové snímky na svébytné umělecké filmy. Oba vznikly v rámci rezidenčního pobytu v konferenčním středisku Centre for Global Dialogue švýcarské pojišťovny Swiss Re, které bylo vystaveno v malém městě Rüschlikon nedaleko Curychu. Po celý rok měl dokumentovat tento moderní komplex architektů Marcela Meiliho a Markuse Petera, jak je postupně zabydlován personálem i návštěvníky. Zadání mělo své limity podmíněné opatrností pojišťovny, takže Jedlička nesměl ve filmu použít tváře hostů ani jejich rozhovory. Z omezení udělal Jedlička základ metody spočívající v práci s odlesky. Odsud také vzešel název souborného projektu Reflections, jehož součástí byly fotografie, kresby, katalog i zmíněné filmy. Pravidla záznamu umožnila Jedličkovi natáčet číšníky, zahradníky nebo uklízeče. A tak je pozorujeme při práci, často jak sami pozorují své hosty, jejichž přítomnost k nám doléhá jen pomocí odrazů a zastřených konverzací. Jedlička se tak úspěšně pokusil o vyjádření nenaplněného dialogu mezi dvěma sociálními skupinami, díky němuž zůstává architektura neobydlenou i v plném provozu, a potvrzuje tak svou čistě reprezentativní funkci.

Muž, který předběhl svou dobu

Nejkratší z trojice snímků – Air – pak přináší možná nejzávažnější sdělení týkající se stavu naší planety, které pochází z úst švýcarského aeronauta Bernarda Piccarda. Tento vzduchoplavec a propagátor solární energie vystoupil v rüschlikonském centru s konferenčním příspěvkem na téma Vzduch. Nepovolil však, aby byl záznam jeho přednášky zveřejněn v plné délce. Záběry podob vzduchu či větru, kterými Jedlička ilustruje a s nadsázkou komentuje Piccardova slova, ubírají na heroičnosti tohoto možná poněkud sebestředného vystoupení. Snad právě proto Air představuje přímý apel, který k nám promlouvá ve všech podobách naší atmosféry.

Úsporně a důsledně, a přitom vřele komunikují Jedličkovy filmy na pomezí dokumentu, experimentálního filmu a uměleckého videa s publikem. Le Cuoche, Air a 16 Sketches of Dialogue jsou uměleckými filmy, které nemají příliš srovnání s tvorbou Jedličkových generačně blízkých českých umělců. Témata jako je práce a sociální nerovnosti nebo klimatická krize ve spojení s dokumentární perspektivou se objevují spíše u současných umělců a umělkyň, kteří pracují s pohyblivým obrazem. Jana Jedličku s touto nejmladší generací pojí ale také schopnost těžit z ekonomicko-kulturních dynamik v podobě rezidenčních pobytů a grantů, které umožňují profesionální technickou úroveň, vhodnou prezentaci a uměleckou (byť relativní) volnost.