Ztratit hlas, abych dostal nohy

V performancích, které jste realizoval ještě v Československu, hrála zásadní roli krajina.

To proto, že jsem strávil většinu dětství v lese a v polích. Byl jsem dokonce v mysliveckém kroužku, kde jsme třeba chytali živé zajíce. Chtěl jsem být tehdy jako myslivec, protože mě fascinovala zvířata. Studoval jsem potom ptáky a dodnes znám dvacet různých druhů orlů.

V kanadské divočině berete zvířata dokonce jako spolutvůrce svých děl. Tímto způsobem pracujete už skoro patnáct let. Co vás k tomu vedlo? 

Bylo to tím, že jsem celé roky v Kanadě hodně jezdil do divočiny. Je zvláštní, jak to navazuje. Jako kluk jsem četl Jacka Londona a vždycky jsem chtěl vidět prales. A protože jsme byli strašně chudí, nedostal jsem se jako dítě ani na Boubín. Jediný „prales“, který jsem kdy viděl, byly černokostelecké lesy. Nevím, kde se to v člověku vezme, ale chtěl jsem vidět přírodu v tom stavu, kdy do ní nezasáhl člověk. To znamená v tom božském stavu – tak, jak ji „Bůh“ stvořil. 

Kanadskou i československou tvůrčí etapu charakterizuje přibližování se k rituálu. Proč? 

Rituál jako myšlenkový proces mi pomáhal v performancích vystavět situaci jakéhosi nového nevědění, konflikt dovedený do absurdity, který bylo třeba vykonat, aby se naplnil. To je právě na akčním umění krásné. Týdny nebo i měsíce jsem přemýšlel, jak takovou situaci nastolit. 

Situace ve vašich performancích určují zřetelné limity, které jsou předem dány. 

Ve všech těch performancích jde většinou o smrtelnost a nesmrtelnost nebo determinaci. I výběr krajiny mi byl určitým nástrojem k vyjádření existenciální úzkosti vycházející z omezení. 

Jednou nebo dvakrát jste ale výběr lokace akce ponechal na druhých, bylo to v akcích Moře v zrcadle a Všude nikde, kam jste se nechal zavést se zavázanýma očima. 

Věděl jsem, na jaké místo k moři mě vezou – mělo to být místo, kde jsem poprvé moře viděl, ale na tom stejném místě jsem ho podruhé neuviděl. V tom byla ta krása. Takže jen Všude nikde bylo založené na tom, že se nikdy nedovím, kam mě ten můj kamarád vezl. Měl jsem zavázané oči a jeli jsme asi osm nebo devět hodin. Vzpomínám si, že když jsme jeli už dlouho a auto stoupalo, cítil jsem to naklonění, takže jsem věděl, že jsme nejspíš dojeli i do nějakých hor, ale to je všechno, co vím. Jako bych tehdy v hlavě viděl mapu. Vnímal jsem to, jako bych se na to celé díval shora. Tenhle posun ve vnímání jsem se naučil od Malé mořské víly. Musela ztratit hlas, aby dostala nohy. Po celou dobu akce jsem měl zavázané oči. Po mnoha hodinách jízdy jsme zastavili. Řidič (Jarda) mi pomohl z auta a posadil do – trávy. Jedno stéblo jsem utrhl… mám ho dodnes. Akce mi umožnila prožít takové to pohádkové cestování – mlha přede mnou, mlha za mnou. Řekl jsem si… chci být na Šumavě, v Krkonoších… a ejhle, byl jsem tam. Jen nevím, „kdy“ jsem se „trefil“. Zase to dobré nové nevědění. Nicméně, hlavní cíl této akce bylo se nikdy nedozvědět, kam jsme dojeli, kde jsme byli. Nikdy!