Energie nečekaných spojení

„Kdo kouří, přemýšlí o životě.“ Jestli je někdo živoucím důkazem tohoto Goetheho citátu, je to Jan Gogola, ml. – se sklánějícím se říjnovým sluncem a zakouřenou atmosférou katedry dokumentárního filmu za zády.

Film je z cyklu Příběhy neobyčejné energie, který vznikl v koprodukci České televize a ČEZu. Jak byste popsal spolupráci s těmito subjekty a přiblížil okolnosti, které vedly k tomu, že je váš film součástí právě takového cyklu?
Před rokem mi volala Erika Hníková, jestli bych měl zájem jít do osmidílné koprodukční série České televize a ČEZu o lidech, kteří dělají něco navíc. V televizi se měl objevit inzerát jako výzva, aby lidi posílali návrhy možných adeptů. A to buď sebe samotných, nebo někoho ze svého okolí. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a nakonec se do toho rozhodl jít s jistou nejistotou, jak tato koprodukční spolupráce dopadne. Nad obavou z toho, v jakých možných nedobrovolných tlacích se člověk ocitne, převážily tři důvody: zajímala mě zkušenost s ČEZem jako s jiným světem, než se kterým jsem se doposud ve vztahu autor–producent setkal. Jestli bude možné spolupracovat i s takovým typem mocné instituce tvůrčím způsobem. Šlo o sociálně-osobní výzvu analogickou k tomu, že se ve filmech snažím o to, aby se potkala prostředí a souvislosti, které k sobě na první pohled jakoby nepatří. Žít jen v určitém kontextu mi přijde jako sektářství. Svoji roli sehrál i fakt, že byla Erika dramaturgyní celé série. Je pro mě inspirativní v tom, jak myslí, v dobrém slova smyslu, jednoduše o složitých věcech. A taky mě zajímalo samotné téma lidí, kteří dělají něco navíc, než musí.

Příběh Františka jste si zvolil sám?
Ne, já jsem do soutěže přihlásil jiného pána, který neuspěl. Ale na svojí volbě osobnosti jsem účast v sérii nestavěl. Na filmování mě mimo jiné baví i to, že se ocitáte v situacích a s lidmi, které neznáte. Je to jedna z možností, jak nebýt stejný. Do připravovaného cyklu se přihlásilo kolem 500 projektů. Z těch bylo v prvním kole vybráno 20. Každý přijel do televize, kde byli zástupci ČT, ČEZu a všichni režiséři kromě mě, jelikož jsem točil v zahraničí. Z tohoto setkání vyplynul výběr 8 osob, které si pak režiséři mezi sebou rozebrali. František byl jednou ze dvou osobností z konečného výběru, o které jsem měl největší zájem, a v této preferenci jsem přitom nebyl sám. Ale na základě losování a vyjednávání jsem se k Františkovi nakonec dostal.

Co vám v konečném důsledku přinesla spolupráce s ČEZem, něčím tak odlišným?
Že můžete třeba i s ČEZem spolupracovat tak, že vznikne něco, co je podle vás smysluplné. Nemám na mysli jen to, že ze strany firmy nedošlo při práci na našem filmu k politickému či ideologickému nátlaku, ale třeba i to, že při projekci ve střižně vidíte, jak lidi z ČEZu reagují. Někdo vlažněji a jiný naplno jako dítě. Ten člověk byl potěšený z toho, že mohl být u vzniku něčeho, co je z pohledu standardní podoby tzv. dokumentárního filmu divné. Ale především: já nechci žít způsobem, který bude apriorně rozlišovat mezi těmi, s nimiž se mluví, a těmi, s nimiž nikoli. V tomto smyslu vnímám pozitivně i to, že nejen ČEZ, ale i další velké firmy jsou partnery i samotného jihlavského festivalu. Nebo máme po těchto firmách chtít, aby podporovaly jen fotbal či rodinné filmy? Musí například autorské filmy vznikat jen v kontextech a pro kontexty apriorně dané? Musím přitom dodat, že případná špatná zkušenost z této spolupráce by samozřejmě hrála roli v mém případném dalším rozhodování, jestli do podobné producentské konstelace jít.

Zasahovaly tyto dva subjekty (ČT, ČEZ) nějakým způsobem do stylové roviny filmu, autorského pojetí, nebo to nechávaly zcela na vás?
Ne. Respektive šlo o běžnou podobu dramaturgické spolupráce, v tomto případě s kreativní producentkou ČT Martinou Šantavou a zejména s dramaturgyní Erikou Hníkovou, kterým se navíc nápad na základní princip filmu od začátku líbil. Rád bych přitom zdůraznil to, že se za autora „svých“ filmů nepovažuji. Jde o spoluautorské pojetí. Vždy jsem pracoval kolektivně, vždy mě zajímalo, co si o filmu lidé ze štábu myslí, jaké mají návrhy, co se jim nezdá, čemu nerozumí. Nemám majetnický pud ve smyslu toho, že je to můj film, do kterého mi nemá kdo mluvit. Takže kdyby na to přišlo, tak klidně půjdu „svůj“ film vysvětlovat i na poradu ČEZu. Myslím, že by to bylo v každém případě inspirativní setkání. Jedním z důvodů, proč filmy dělám, je to, jestli a jak osloví i lidi, kteří uvažují jinak, a takoví se samozřejmě nachází i v samotném štábu.

Film je doprovázen hlasem vypravěče Rímského, kterého známe především z přírodovědných dokumentů. Proč jste se rozhodl pro tak specifickou formu komentáře?
U každého filmu se snažím, aby jeho forma vyplynula z jeho kontextu. A aby byl tedy každý více či méně jiný. V případě Františka jsem vycházel z toho, že jde o neobvykle systematického a racionálního člověka, který je zároveň neobvykle fascinován přírodou, protože by jinak nedělal to, co dělá. A že je vlastně těžko určitelné, do jaké míry žije ve světě lidí nebo ve světě zvířat. A že bychom tedy mohli udělat portrét v žánru přírodovědného filmu, který bude otázkou po tom, co je ještě lidské a co nikoli a jestli nějaká daná hranice mezi těmito světy vůbec existuje. Proto volba daného žánru, proto jsem například použil v podstatě poprvé postupy komentáře či filmové hudby. Zároveň šlo o to, aby zvolené východisko nezastřelo étos Františkovy neobvyklé činnosti.

V čem myslíte, že tkví jeho neobyčejnost?
Budu obecný, abych z filmu příliš neprozradil. Františkova práce má výrazný vliv na přírodní diverzitu v okolí Břeclavi, ale také třeba na úrodu obilí. Rozměr jeho činnosti snese analogii s knihou, respektive s filmem Muž, který sází stromy, i když u Františka nehrají stromy hlavní roli. Finanční podpora ze strany ekologických institucí mu přitom nepokrývá ani náklady. A z pointy jeho práce mu nic nezůstane. František prostě žije určitou ideu. A z tohoto hlediska může být inspirací pro každého.

Když budeme brát v potaz onu dualitu člověk–pták, všechno, co jste zatím popisoval, je zařaditelné spíše pod pojem lidství. V čem se projevuje Františkova ptačí povaha?
Člověk je i tím, co dělá. Když souvisíte s něčím, co lítá, tak lítáte taky. Jean-Christophe Bailly napsal: Máme křídla, vždyť s jejich pomocí chodíme. Dlouho jsem uvažoval o tom, že bych tuto větu vložil na konec filmu, ale nakonec mi došlo, že je v něm implicitně obsažená a že bych tím taky narušil zvolený žánr. Bailly svým zdánlivým nonsensem poznamenává, že se můžeme vznášet třeba tím, co děláme. Díky tomu, co František dělá, to u něho platí jako u málokoho.