Feminismus WTF. Nejsložitější je udržet svět v binárních škatulkách
“Co pořád chcete? Co vám pořád kdo dělá?” To jsou variace dotazů, se kterými se denně setkávájí feministé a feministky nejen středoevropského prostoru. Nečekaně barevný a vizuálně hravý dokument Feminismus WTF rakouské režisérky Kathariny Mückstein si klade podobné otázky a nechává na ně odpovědět osobnosti akademické i neziskové sféry.
Jsme v situaci, kdy jsou v důsledku dlouhodobých procesů společenské změny zpochybněna zásadní klišé a zejména binární dělení světa i společnosti. Ta je totiž mnohem rozmanitější a pestřejší, než že by se jen dělila na muže a ženy. Tato rozmanitost přináší mnoho dobrého a zajímavého, ale zároveň může být zdrojem i mnoha různorodých bariér a znevýhodnění, včetně jejich intersekcí. Současné feminismy proto nemohou opomíjet témata spojená s koloniální minulostí, rasismem, ableismem, homo- a transfobií, atakdále.
Lpět na binaritě je vyčerpávající
Přesto se společnost usilovně snaží své obyvatelstvo ve dvou kategoriích muž-žena držet. Jak podotýká jeden z protagonistů filmu, je to ale diverzita, která je přirozená, nikoli nově násilně vytvořená, a naopak toto lpění na binaritě je namáhavé a vyčerpávající. Film popisuje velmi barvitě a z mnoha různých perspektiv negativní důsledky a omezení, která toto úsilí o udržení binární společnosti všem lidem přináší. Nejde jen o tělesnou autonomii nebo o postavení žen na pracovním trhu, ale například i o otázku toxické maskulinity a místa, které ve feminismu mají a mohou mít muži.
I rakouský feminismus ještě stále musí vysvětlovat řadu obdobně zjevných banalit jako feminismus český.
Film se neomezuje jen na „mluvící hlavy“, ale kromě osvěžujících tanečních performancí je doplněn i o ztvárnění několika experimentů. Ukazuje nám, jak si dospělí odlišně hrají s dítětem, pokud ho považují za holku, či za kluka. Nebo jak je jednoduché zviditelnit privilegia, která si jejich nositelé nemusí uvědomovat.
Méně jednoznačný, ale o to barvenější svět
Velkou roli ve filmu hrají barvy a scéna, spolu s tanečními kreacemi, ve kterých nám těla a jejich kostýmy ukazují, že je iluzorní trvat na tradičním „označování“ nebo „čtení“. Vizuálně lehce futuristický film tak možná zobrazuje budoucí svět, který bude sice méně jednoznačný, ale o to barevnější.
V závěru se režisérka ptá vystupujících, jak vidí situaci feminismu a společnosti za 100 let. Jsou sice poměrně skeptičtí a jen opatrně vyjadřují naději, že se někam posuneme, nicméně vyznění filmu (spolu s jeho závěrečným sloganem) je jednoznačné – feminismus je budoucnost. Toto přesvědčení sdílím a spolu s ním možná i malinko škodolibé pochopení pro to, že rakouský feminismus ještě stále musí vysvětlovat řadu obdobně zjevných banalit jako feminismus český.
