Fernando Ezequiel Solanas
Režisér a producent, narozen 16. 2. 1936 v Olivos v Argentině, spoluzakladatel skupiny Cine Liberación se stal na mnoho let vůdčí osobností argentinského politicko–militantního filmu. Byl prvním nejen ve své zemi, ale vůbec na celém latinskoamerickém kontinentě. V letech 1993 a 1997 byl poslancem a v roce 1995 kandidoval v prezidentských volbách. Začal studovat práva, věnoval se hudební skladbě, divadlu a výtvarnému umění. Nejdříve natočil dva krátké filmy — Seguir andando (Dále vpřed, 1962) a Reflexión ciudadana (Občanská reflexe, 1963), které sám nepovažuje za důležité pro své dílo a posloužily mu jako studentská cvičení k jeho prvnímu celovečernímu filmu Hodina výhně (1966–68). Fernando Solanas začal působit v době, kdy se argentinská kinematografie pokoušela dostat z tvůrčí krize.
Zároveň s oživením argentinské kinematografie vzniknul nový umělecký proud, v rámci něhož si řada intelektuálních filmařů kladla otázku, co se děje s jejich díly po natočení a jak jich lépe využít. Mnohé z těchto tvůrců lze považovat za jakési předchůdce „argentinizace“ národní kultury, která spočívala v reflexi národního sebeuvědomování ve filmu. Můžeme mluvit o národním obrození argentinského národa. Film Hodina výhně je pro tuto dobu příznačným. Začal vznikat v době vlády Republikánské unie Artura Umberta Illíi, který prováděl politiku kombinace nacionalistických opatření proti zahraničním firmám v zemi, znárodňování a dalších populistických gest, což vyústilo 28. června 1966 ve vojenský puč a převzetí moci generálem Juanem Carlosem Onganíou. Solanasův film předznamenal tyto události a upozornil na nový talent národní kinematografie. Natáčení začalo na konci období levicové vlády a pokračovalo i po převratu. Mohl tak odrážet probíhající společenské změny, a přitom se podílet na formování odporu proti nastupující diktatuře.
Skupina Cine Liberación: Vallejo, Solanas, Perón, Getino
Zároveň s filmem se konstituovala skupina Cine Liberación založená Fernandem Solanasem a Octaviem Getinem, jejímž cílem bylo navrhnout boj prostřednictvím „jiného“ filmu. Tato skupina se nezabývala konkurenceschopností svých děl, ale jejich schopností politicky působit. Fernando Solanas tak nevědomky přispěl k vytvoření naprosto nového směru v argentinské kinematografii, jenž napomohl vyjádřit národní identitu. Nebylo tedy náhodné, že tito filmaři začali jako první používat filmové citace (např. z děl Fernanda Birriho či formálně upomínající na Jorise Ivense nebo Santiaga Álvareze). Cílem nebylo podat pouhé svědectví, ale prohloubit důsledky probíhajících společenských procesů a měnit oficiální politiku. Proto autoři označovali Hodinu výhně jako film–čin.
Po dokončení filmu začal Solanas připravovat svůj druhý celovečerní film Fierrovi synové a Getino hraný film El Familiar (Příbuzný). Před jejich dokončením stihli spolu s ostatními členy Cine Liberación natočit v duchu své politické koncepce filmu dva dokumentární snímky, jejichž obsahem jsou dlouhé rozhovory s Perónem v Madridu v roce 1971 — La revolución justicialista (Spravedlivá revoluce) a Actualisación política y doctrinaria (Politická a doktrinářská aktualizace). Tato díla byla určena perónistické mládeži a odborům pro jejich politické působení. Oba filmy byly přijaty s nadšením a svým dopadem ještě převýšily účinek Hodiny výhně. Fierrovi synové jsou volně inspirováni klasikou domácí literatury — básněmi José Hernándeze. Režisér vytvořil podobenství o argentinských dějinách od pádu Peróna v roce 1955 až po jeho návrat v roce 1973. Před zahájením natáčení vyhrožovala Solanasovi atentátem teroristická skupina Triple A a jeden z protagonistů filmu byl zavražděn. V roce 1976 byl proveden neúspěšný únos Solanase, a to ho donutilo emigrovat nejdříve do Španělska a poté do Francie, kde se usadil. Zde nejdříve natočil dokumentární film na zakázku Le regard des autres (Pohled jiných, 1980) pojednávající o handicapovaných dětech. Zároveň se aktivně zapojil do činností organizací hájících práva pronásledovaných umělců nebo do podpory pronásledovaných Argentinců.
Tangos, el exilio de Gardel
Když v roce 1983 padla diktatura, vrátil se do vlasti a v koprodukci s Francií natočil poetickou výpověď o emigraci — Tangos, el exilio de Gardel (Tanga, Gardelovo vyhnanství, 1985). Na příběhu tanečníka vykreslil traumata emigrantů. Film byl přijímán s rozpaky pro svou nezvyklou formu vyprávění, která se nedržela jasně určené dramatické linie. V tomto stylu pokračoval i v dalším filmu Sur (Jih, 1987–88), v němž se pokusil postihnout stav duše tisíců Argentinců žijících v nuceném vyhnanství nebo pod jhem diktatury. Během jedné noci osudného roku 1983 se ze vzpomínek trpícího muže rýsuje podobenství o hodnotách lidského života. Za tento film získal Cenu za režii na festivalu v Cannes. Oba filmy měly nečekaný divácký úspěch v Argentině, a tak se definitivně potvrdil Solanasův status otce nového argentinského filmu. Následoval další politický film El viaje (Cesta, 1990–92), za nějž dostal v roce 1993 v New Yorku cenu Human Rights Watch a při této příležitosti proběhla i retrospektiva jeho díla. Následující filmy sklízejí ovace po celém světě — např. La Nube (Oblaka, 1998) obdržely Cenu za hudbu a Cenu mladé poroty v Benátkách. Někdy je však přijetí provázeno rozporuplnými okolnostmi, jako v případě Memoria del saqueo (Vzpomínky na drancování, 2004) tvořících pandán k Hodině výhně. Kromě řady ocenění včetně Ceny za celoživotní dílo na festivalu v Berlíně se koná premiéra na Kubě a ve Venezuele a Solanas přijímá pozvání Fidela Castra a Huga Cháveze. Jeho zatím poslední film La dignidad de los nadies (Hrdost lidí bez jména, 2005) získal letos několik nestatutárních ocenění na festivalu v Benátkách.1)
Fernando Solanas je nejen filmař, ale i politik. Kromě jiného inicioval založení latinskoamerického televizního kanálu Canal Sur a od roku 2002 se angažuje i v otázce využití energetických zdrojů v Argentině.
Text byl publikován ve sborníku DO. JSAF 2005, s. 69-70.
1) Pozn. ed.: Solanas mezitím natočil několik dalších filmů. Snímky Argentina latente (2007) a La próxima estación (2008) získaly několik ocenění a nominací na mezinárodních festivalech, a film Tierra sublevada: Oro negro (2011) obdržel nejvyšší argentinské ocenění pro dokumentární film. Jeho poslední dokument, La guerra del fracking, měl premiéru na sklonku roku 2013.
