Festivalová dramaturgie jako subverzivní nástroj nastolování agendy

Text Jany Jedličkové vyšel původně ve sborníku “Etika v dokumentárním filmu I: Moc a mocenské vztahy”. Celý sborník si můžete zdarma stáhnout na stránkách Vydavatelství Univerzity Palackého.

Spojení slov moc a mocenské vztahy v kultuře bývá často vnímáno v negativních konotacích. Jedním z důvodů je jistě fakt, že kulturní a kreativní průmysly jsou navzdory zažité romantické představě prostorem, kde jsou autorská volnost a kreativita silně omezovány ekonomickými a politickými faktory, zájmovými skupinami, a v neposlední řadě také historicko-společenským kontextem, ve kterém tvůrčí procesy probíhají. Opomenout nelze ani formy kreativních aktivit, které nejsou realizovány pouze v individualizované formě, ale často jsou spíše kolektivní záležitostí, kde kolektiv je nezřídka hierarchizovaným a politizovaným prostředím, v němž dochází opět k prosazování individuálních i kolektivních zájmů.

Otázka moci je tedy více než relevantní. Stejně tak je důležité zaměřovat se na to, jak je moc v těchto prostředích užívána a zneužívána. Vzácnější jsou nicméně diskuze o tom, jak lze v kreativních průmyslech a kultuře moci využít k prosazování pozitivních zájmů kolektivu a jedinců, kteří jsou součástí těchto kolektivů.

Následující text je osobní úvahou nad pozicí festivalových dramaturgů a dramaturgyň jako tzv. gate keeperů a nastolovatelů témat ve veřejném kulturním prostoru. Poznatky prezentované níže jsou výsledkem mé vlastní dramaturgické praxe na českých filmových festivalech a zároveň jsou ovlivněny mým akademickým působením v oblasti výzkumu televizních a kulturních průmyslů. Můj vztah k tématu tedy není nikterak objektivní, ani se jím být nesnaží. Cílem je spíše upozornit na subverzivní možnosti, kterými dramaturgové a dramaturgyně disponují, a často jich také využívají, když se snaží v rámci festivalových programů prosadit do veřejné sféry témata, která v ní nejsou přítomna, nebo jsou přinejmenším upozaďována. Moc je tedy na tomto místě vnímána foucaultovsky, jako symbolický aparát umožňující prosazovat osobní a kolektivní zájmy nějaké specificky vymezené skupiny lidí.

Protože moje dramaturgická zkušenost se týká především společensky marginalizovaných a tabuizovaných témat, vnímám v této úvaze proces dramaturgie jako příklad tzv. soft power, tedy síly prosazující ve společnosti specifické zájmy prostřednictvím šíření symbolických významů, nikoli fyzické síly a agrese. Jinými slovy, dramaturg/yně je v mém podání osoba, která díky své specifické pozici v mocenské struktuře instituce filmového festivalu zviditelňuje ve veřejné sféře témata a perspektivy skupin a identit působících v subverzivních diskurzech. A činí tak prostřednictvím pečlivě vybíraných a uspořádaných kulturních a společenských významů.

Aktuální stav odborného výzkumu festivalové dramaturgie

Ačkoli mezinárodní výzkum festivalového prostředí se pozvolna rozšiřuje a prohlubuje, pozice dramaturga a proces dramaturgie jsou prozatím nepříliš probádaným územím. Kuraci (filmového) festivalového obsahu lze v nejnovějších odborných studiích a popularizačních textech najít jako téma v několika kategoriích: a) články o povaze festivalové kultury (např. Kerr 2020; Nogami, Nakajima, Yamazaki 2022), b) filmové festivaly a udržitelnost (např. Lőrincz, Ernszt, Csapó 2022), c) filmové festivaly jako místa společenského aktivismu (Dhaenens 2022; Colta 2019; Damiens 2020), d) festivaly a zneužívání moci (Ehrich, Burgdorf, Samoilova, Loist 2022), e) význam dramaturgie v kontextu filmových festivalů (Kohn 2022).

Výčet možných výzkumných pozic sice není vyčerpávající, ale přehledně ukazuje, že dramaturgie je jako výzkumné téma vnímáno prozatím spíše jako doplňkové či přímo nedůležité. Většina studií také využívá převážně etnograficky orientovaných typů výzkumů a metod, které se spoléhají na zúčastněné pozorování a rozhovory s aktéry a aktérkami zkoumaného prostředí. Primárně se tedy analyzuje produkční prostředí filmových festivalů, jehož součástí samozřejmě nejsou pouze dramaturgové a dramaturgyně. Takové prostředí je pak z perspektivy těchto metod a teoretických konceptů vnímáno jako hierarchizovaný prostor vyjednávání a prosazování mocenských vztahů. Jak ale ukazují studie orientované na aktivistický potenciál dramaturgie (primárně prováděné na queer filmových festivalech), dramaturgie nemusí být nutně vnímána pouze prizmatem teorie sítí či studia produkčních kultur. Lze se na ni podívat z pozice využití role gate keepera a nastolovatele témat, který přímo zasahuje do podoby distribuce významů a interpretací ve veřejném prostoru.

Než přejdu k samotnému tématu dramaturgie jako kreativního procesu určování agendy veřejné diskuze, je třeba se zmínit i o českém kontextu. Ani u nás není v akademickém prostoru festivalové dramaturgii věnována velká pozornost. Dramaturgii jako takové již nicméně ano. V poslední době vystupují do popředí zejména dvě studie, kniha Lucie Králové Rozumět televizi (2022), která se ve větší míře zabývá také pozicí dramaturgů uvnitř České televize, a to jak historicky, tak v současném systému tvůrčích producentských skupin ČT.

Druhým významnějším textem je nepublikovaná bakalářská práce Ondřeje Kazíka Dramaturgie a vývoj pořadů v systému tvůrčích producentských skupin České televize (2016). Oba texty jsou tuzemským přispěním do etnograficky orientovaného výzkumu produkčních kultur televizních společností a jsou cenné i z mnoha dalších důvodů než jenom svojí reflexí podob dramaturgie. Nutno ovšem podotknout, že i v Česku se ročně objevuje několik odborně orientovaných textů věnovaných festivalům, ať už přímo těm filmovým, tak obecně orientovaným na kulturu. Potíž je v tom, že se převážně jedná o výstupy bakalářských a magisterských univerzitních programů, které nejsou publikované a slouží tak převážně k zisku akademického titulu. Daní mladí výzkumníci a výzkumnice pak ale často ve svých výzkumných tématech dále nepokračují a přesouvají se do praxe. Akademické prostředí tak přichází o zajímavé výzkumné perspektivy a zkušenosti. Řada těchto autorů a autorek jsou totiž zároveň i praktici a praktičky, kteří využívají své pozice kulturních pracovníků a kreativců a jsou schopni je zároveň odborně vědecky reflektovat.

Do budoucna tedy bude zajímavé sledovat vývoj zájmu o výzkum filmových festivalů. Již teď se ukazuje, že počet studií věnovaných těmto tématům pozvolna roste. Zároveň ale také ubývá lidí, kteří pokračují ve vědecké a akademické dráze, a tudíž jsou české akademické prostředí a zejména pak české humanitní a sociálně-vědní obory ochuzeny o velmi specifickou aplikační perspektivu.

"Dramaturg nejen že vybírá nějaké téma, ale také jej pomyslně upravuje a vpouští v konkrétní podobě do veřejného prostoru."

Dramaturgie jako proces uplatňování symbolické moci

Význam slova dramaturgie je ve své celistvosti nutně svázán s kontexty, ve kterých je užíván. Role dramaturga se tak liší dle jeho pozice v kulturních a kreativních průmyslech a zejména pak uvnitř instituce, pro kterou pracuje. Významově je tedy podstatný rozdíl mezi náplní práce dramaturga v divadle, televizi, na filmovém díle nebo např. dramaturga filmového festivalu. Z mého pohledu je pak zajímavé sledovat požadavky na výkon profese s kontexty, ve kterých je tato profese vykonávána. Spolu totiž vytvářejí mantinely pro to, co lze nazvat nastolováním témat a tzv. gate keepingem, tedy situací, kdy dramaturg nejen že vybírá nějaké téma, ale také jej pomyslně upravuje a vpouští v konkrétní podobě do veřejného prostoru. Tyto konkrétní podoby jsou pak ovlivněny jak vnitřními pravidly instituce, jejíž je dramaturg/yně součástí, tak vztahy a osobními motivacemi dramaturga a lidí, se kterými uvnitř i mimo instituci přichází do styku.

Řekněme tedy, že jako dramaturgyně působím jako seniorní členka dramaturgického týmu a v širším slova smyslu programového oddělení festivalu, který se orientuje na filmové a televizní dokumenty popularizující vědu.¹⁾ Zřizovatelem festivalu je česká veřejná univerzita, která je nejen institucí vzdělávací, ale také výzkumnou. A součástí festivalového štábu jsou jak dobrovolníci a dobrovolnice z řad veřejnosti, tak studující zmíněné univerzity a členové a členky akademické obce, z nichž většina je pracovně vázána na zřizovatele festivalu. Tyto skutečnosti se mohou zdát jako podružné, ale legitimizují tematickou orientaci festivalu a do velké míry ovlivňují programovou dramaturgii jak na úrovni výběru témat programu, tak samotného výběru konkrétních filmových a televizních titulů i hostů a hostek, kteří na festivalu svými výstupy doplňují programovou strukturu a zároveň potvrzují vědeckost daného festivalu.

Vedle těchto faktorů mne jako dramaturgyni formuje i moje osobní zkušenost a praxe s kulturní a kreativní sférou známimo tento zmíněný festival. Kromě dramaturgie vědecko-populárního filmového festivalu se zároveň věnuji tématům lidsko-právního aktivismu se zaměřením na feministická témata, zejména pak na gender a sexualitu a pozici žen ve společnosti. Pomáhám kupříkladu organizovat olomoucké ozvěny queer filmového festivalu Mezipatra, pořádám kulturně-vzdělávací akce týkající se feministických a aktivistických témat a z pozice akademičky, výzkumnice a univerzitní lektorky také vystupuji jako odbornice v lidsko-právně orientovaných debatách, učím o audiovizi v kontextu společenských témat a výzkumně se zabývám reprezentacemi minorit a marginalizovaných skupin v televizní tvorbě. Coby seniorní dramaturgyně filmového festivalu vědecko-populárních dokumentů mě ovlivňují jak podmínky a praxe festivalu jako instituce, tak moje osobní zkušenosti, etické a morální rámce a kulturní, kreativní a profesní praxe mimo tento konkrétní festival.

Řekněme také, že se v procesu přípravy nového programového bloku rozhodnu čistě z osobních důvodů věnovat tématu znásilnění. Jako seniorní členka širšího týmu, která je zároveň v podřízené roli vůči vedoucímu programového týmu a řediteli festivalu, nejprve konzultuji téma ve vztahu ke koherentnosti s širším ideovým pojetím zastřešujícího tématu festivalu. Téma verbalizuji a vysvětluji nejen nadřízenému, ale také jej představuji celému dramaturgickému týmu a později oznamuji i produkci festivalu. Na tomto místě do procesu vtažení tématu tzv. na scénu a formování jeho podoby realizace vstupuje mimo jiné i fakt, že jsem členkou seniorní a již mám v tento okamžik za sebou řadu jiných genderově a feministicky orientovaných dílčích programových sekcí, které jsou v historii festivalu vnímány jako úspěšné a zároveň jsou i ve větší či menší míře medializovány jak lokálními, tak celonárodními médii. Přesvědčit programovou radu o validitě tématu tedy není problém, obzvláště když jsem si vědoma svého kulturního kapitálu, který jsem připravena v případě nutnosti využít. V rámci týmu tedy spíše sledujeme, zda je téma koherentní se zastřešujícím tématem celého festivalu.

Do procesu legitimizace témat, která dále jako tým a jednotlivci rozpracováváme, vstupuje i požadavek na vědecké zpracování tématu, který zároveň vytváří zásadní a patrně největší limit dramaturgické praxe. Na rozdíl od jiných festivalů je ten „náš“ orientovaný na témata vědecká, a tudíž se povaze vědy a základním principům vědy podřizuje jak výběr hostů a hostek festivalu, tak výběr a podoba témat a konkrétních audiovizuálních artefaktů, skrze které prezentujeme vědecké, a zejména pak výzkumné perspektivy. Mé téma znásilnění lze pojmout z dramaturgického hlediska různými způsoby, ale protože musím prezentovat vědeckou perspektivu a téma samo o sobě náleží k těm ve vědě a výzkumu značně opomíjeným až přehlíženým, čelím nutně velkému množství komplikací, se kterými je nutné se vyrovnat. K těm ideově-tematickým se ještě posléze přidávají limity ekonomické (rozpočet vyhrazený na příjezd a pobyt hostů a na práva na projekci vybraných filmů) a limity ideové (např. vědecký kredit vybraných hostů a hostek, jejich obecná známost veřejností, atp.).

Jako osoba disponující nejen kulturním kapitálem, ale díky své akademické praxi také kapitálem sociálním, uplatňuji tyto výhody i ve své bezprostřední dramaturgické praxi. Oslovuji nejprve akademičky a akademiky, se kterými mám z předchozích festivalů či díky setkáním na akademických konferencích již vybudovaný preexistující vztah. Zároveň jsem srozuměna s jejich prezentačními schopnostmi a znám jejich výzkumný záběr. Můj festival je totiž nejen zaměřen na vědu v dokumentární audiovizi, ale také se snaží o zpřístupnění vědy lidem, kteří ji nutně na univerzitě nestudovali. Není tedy důležité pouze to, zda je někdo vědecky uznávaným odborníkem či odbornicí na dané téma, ale zároveň je třeba, aby jeho či její schopnosti komunikace vědy odpovídaly pragmatickým a programovým potřebám festivalu. Ve druhé fázi rešeršuji dle vědeckých a akademických požadavků odborníky a odbornice, kteří se tématem zabývají buď přímo, nebo alespoň okrajově, či se pohybují v aktivistické a neziskové sféře, a tudíž sice nemusí mít nutně akademický titul, ale mají bohatou praxi s lidmi, kteří s tématem znásilnění souvisí.

Na tomto místě je třeba uplatnit jistou dávku dramaturgické kreativity a zužitkovat zároveň programové struktury k tomu, abych jako dramaturgyně využila pomyslných slepých míst, kterými festival disponuje. Festival se totiž profiluje jako vědecky orientovaný, ale témata, která v programu zaujímají prominentní a centrální prostor, jsou témata spojená převážně s přírodními vědami a tzv. hard sciences. A to i přesto, že dramaturgický tým zároveň při výběru filmů do soutěžních kategorií i při tvorbě tzv. doprovodného programu aktivně uplatňuje princip diverzity a snaží se narovnat toto veskrze nerovné prostředí, kde je věda doposud ideově spjatá především s přírodními vědami, kdežto sociálně-vědní a humanitní disciplíny jsou vnímány jako tzv. soft sciences. Z praktického dramaturgického hlediska je tak např. mnohem snadnější najít a získat dokumentární filmy z oblasti přírodních věd než dokumenty, které se vědeckým způsobem zabývají společenskými tématy. Stejně tak je pro samotné tvůrce snadnější získat financování na dokumenty vycházející z přírodních věd, než řekněme na témata, která se kriticky věnují tomu, jak funguje naše vlastní společnost a jak často znevýhodňuje svoje vlastní členy a členky.

"Nestačí publiku promítnout dokument o osobním příběhu znásilnění či sexualizovaného násilí, musí být umístěn do rámce, který je možné vnímat skrze aktuální vědecké poznatky."

Pokud tedy připravuji programovou sekci o znásilnění, využívám faktu, že je to sekce náležející do doprovodného programu, a tudíž „stačí“, aby dokumenty v ní promítané byly pokud ne explicitně vědecké, tak alespoň zarámovány odbornou diskuzí s vědci a vědkyněmi či lidmi z praxe, kteří jsou schopni využít statistických údajů a zaštítit se odborně interpretovanými fakty. Na druhou stranu, nestačí publiku promítnout dokument o osobním příběhu znásilnění či sexualizovaného násilí, dokument musí být umístěn do rámce, který je možné vnímat skrze aktuální vědecké poznatky a základní vědecké principy práce s daty, informacemi a interpretacemi. Aktivně se tedy snažím v první fázi skutečně najít takové dokumentární filmy, které lze označit za vědecké. A teprve v momentě, kdy se mi je najít nedaří nebo jsou mimo festivalové finanční možnosti, volím strategii vědeckého zarámování.

Pokud se tedy jako dramaturgyně rozhodnu, že se budu věnovat společensko-kritickému tématu, musím počítat s tím, že samo téma má v rámci dramaturgie na mém festivalu svoje kontextuální limity, se kterými se nutně musím vyrovnat. Tato situace samozřejmě u společensky exponovaných témat není nikterak ojedinělá. Dramaturgové a dramaturgyně mají několik možností, jak dané téma vnést do veřejného prostoru. Nebo se také mohou rozhodnout, že to neudělají a budou se raději věnovat tématům vnímaným jako méně problematická či nekritická. Z výše uvedené případové studie je také zřejmé, že situace bude specifická festival od festivalu, mimo jiné i proto, že každý festival má trochu jiný cíl a trochu jiné publikum, pro které program vyvíjí. Role člověka, který vstupuje do pozice dramaturga, je také klíčová. Pokud umíte a zároveň chcete využít svých dispozic a zkušeností, najdete si obvykle i místa a způsoby, jakými téma do veřejného prostoru dostat. A to mnohdy i navzdory institucionální struktuře festivalu. Otázkou ovšem je, zda bude mít takovou podobu, jakou si jako dramaturgové představujeme, či zda bude mít proces nastolení tématu takový efekt, kterého se snažíme docílit.

A konečně, v diskuzi procesu nastolování kriticky exponovaných témat do veřejného prostoru je dobré pamatovat i na to, že bariéry nejsou vytvářeny pouze samotnými festivaly nebo společností jako takovou, ale nezáměrně mnohdy i námi samotnými, dramaturgy a dramaturgyněmi. I my jsme součástí prostředí, které legitimizuje podoby prostoru, jehož jsme součástí. Jestliže vnímám jako projev moci mé osobní rozhodnutí zviditelnit téma znásilnění v českém veřejném prostoru tím, že o něm uspořádám na vědeckém festivalu programovou sekci, způsob, jakým tak činím, a cesty, které volím k naplnění tohoto cíle, přímo ovlivňují i formy, jakými ono téma bude komunikováno a vnímáno veřejností. V případě mého dramaturgického bloku jsem zvolila velmi explicitní a transparentní způsob, který neuhýbá od problematičnosti a kontroverznosti tématu. Z mé perspektivy se zároveň jedná o postup zcela vědecký, protože nelze zamlčovat realitu, byť je jakkoli neutěšená a nepříjemná. Sekce tedy byla po krátkém brainstormingu dramaturgického týmu nazvána prostě ZNÁSILNĚNÍ a takto byla i propagována ve všech výstupech směřovaných do médií. Podobně bylo s názvem programového bloku zacházeno i na interních výstupech festivalu, včetně festivalového katalogu, jehož součástí byly i screenshoty z filmů sledované sekce. Na nich si mohli čtenáři např. prohlédnout i fotografie z demonstrací před jedním z mnoha amerických univerzitních kampusů, kde se odehrálo sériové znásilnění studentek jedním z členů místního fotbalového týmu. Na transparentech se mimo jiné objevovala hesla jako rape a you are killing us. Vedle transparentnosti má tento přístup i zcela pragmatický důvod, a sice poutá k sobě pozornost, což je mimo jiné cíl jak dané sekce, tak festivalu samotného – využít vědu v diskuzi o společensky kritických tématech, která se nás týkají, i mimo univerzitní prostředí. A nutno dodat, že téma i sekce samotná si pozornost získaly, tudíž i můj dramaturgický záměr byl naplněn.

"Ze situace, kdy téma nemůžeme realizovat, lze vystoupit a vytvořit svůj vlastní prostor, kde ono nastolování témat bude snadnější."

Závěrem

Inspirací pro tuto úvahu mi byl osobní zážitek po jedné z projekcí této programové sekce. Zavedl mě k hlubším úvahám o tom, jakou faktickou moc má dramaturg filmového festivalu a zda si náhodou ony bariéry ve zviditelňování „ožehavých“ témat nestavíme často sami.

V setkání se dvěma dramaturgy z jiného festivalu orientovaného na podobná témata, kterým se frekventovaně věnuji i já, zazněly volně parafrázovány tyto věty: „To, co se ti tu povedlo, je naprosto skvělé a mimořádné. Fakt. Vůbec se s tím nemažete. Ukazujete to explicitně. Ty filmy, i ty explicitní fotky v katalogu. To bychom si my dovolit vůbec nemohli.“ Přiznám se, že kromě „polechtání ega“ mě ta konverzace upřímně zaskočila. Nepovažovala jsem v ten moment fakt, že se tomuto tématu věnuji a vnáším ho do veřejného prostoru, za o nic významnější, než že jsem se několik let předtím věnovala autismu nebo pravidelně pořádala leckdy názorově vyhrocené panelové diskuze o sexismu ve vědě a v akademické sféře. Ano, téma je pro mě velmi důležité, a ano, zcela vědomě jsem k jeho zviditelnění využila filmový festival, pro který jsem tehdy pracovala. Ale upřímně řečeno, jako dramaturgyně a dramaturgové to na našem festivalu děláme úplně všichni, protože chceme, záleží nám na tom, o čem ten náš festival je, a dělá nám radost, že na tom záleží i našim návštěvníkům a návštěvnicím. Představa, že by to nešlo, byla pro mě poněkud zarážející.

Dramaturg se s limity nastolování témat potkává v rámci filmového festivalu na mnoha úrovních. Do tohoto procesu ale zároveň přináší i svoje vlastní hranice a představy o tom, jak by dané téma mělo vypadat a pro koho by mělo být určeno. Dramaturgie tedy skutečně vzniká v procesu vyjednávání. A to nejen v rámci vyjednávání festivalových struktur a jejich aktérů, ale také interního vyjednávání našich vlastních internalizovaných představ o tom, jaké je naše místo uvnitř instituce, pro kterou program vyvíjíme, a uvnitř společnosti, do které téma vnášíme. A pokud máme potřebu nějaké téma otevřít, nastolit a zviditelnit, není nutně bariérou to, že na našem festivalu nemůžeme naši vizi z nějakých důvodů realizovat. Z této situace lze také vystoupit a vytvořit svůj vlastní prostor, kde ono nastolování témat bude snadnější.